ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1591.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1591/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce S. M. b. 16, K., zastoupeného advokátkou, proti žalované R. K. s.r.o., zastoupené advokátem, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 111/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č.j. 29 Co 338/2006-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č.j. 29 Co 338/2006-29, odmítl odvolání žalované do výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. března 2006, č.j. 16 C 111/2005-229, kterým bylo řízení ohledně vydání výrokem specifikovaných movitých věcí zastaveno, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo vydat žalobci ve výroku konkretizované výpočtové listy k bytům č. 1-102, měsíční výkazy předpisů a plateb k těmto bytům a protokoly o vyúčtování služeb k bytům, a ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba v části o vydání specifikovaných faktur za roky 2001 až 2003; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně oprávněnosti nároku žalobce na vydání výpočtových listů k bytům č. 1-102, měsíčních výkazů předpisů a plateb k těmto bytům a protokolů o vyúčtování služeb k bytům, neboť z mandátní smlouvy uzavřené dne 1. 12. 2001 mezi žalobcem, jako mandantem, a žalovanou, jako mandatářkou, vyplývalo, že při skončení smlouvy výpovědí budou všechny práva a povinnosti ze smlouvy předány k prvnímu dni výpovědní lhůty zpět mandantu a nebylo prokázáno, že tyto listiny po dání výpovědi byly mandantu (žalobci) vydány. Ve shodě se soudem prvního stupně dále dovodil, že je důvod pro zamítnutí vydání specifikovaných faktur, jestliže vlastníkem těchto faktur je žalobce a nepodařilo se mu jednoznačně prokázat, že faktury jsou v držení žalované. Odvolací soud se nespokojil pouze s tvrzeným mechanismem pohybu faktur, když z prokázaného oběhu faktur plynula možnost, že faktury může mít k dispozici vedle žalované i účetní společnost R. s.r.o., která zpracovává účetnictví žalobce. Odvolání směřující do výroku o zastavení řízení odvolací soud odmítl, neboť žalovaný souhlasil se zpětvzetím žaloby v dané části a soud prvního stupně postupoval podle §96 odst. 1, 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že toto dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního významu považuje, zda listiny, pokud zakládají jakoukoliv povinnost platby či úhrady, se stávají prvotním účetním dokladem, a zda společnost nebo osoba, která účetnictví zajišťuje, je povinna je vést. V této souvislosti žalovaná poukazuje na to, že účetnictví žalobci nevedla a listiny, které jsou předmětem požadavku vydání po jejich vyhotovení předala k zaúčtování. Zdůrazňuje, že výpočtový list, měsíční výkaz předpisů a plateb a protokol o vyúčtování služeb je stejným účetním dokladem jako faktura, proto bylo namístě učinit závěr, že i tyto listiny nemohla držet žalovaná, když je může držet jen společnost zpracovávající účetnictví žalobce. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť návrh žalobce na vydání specifikovaných faktur z roku 2001 až 2003 zůstal zamítnut. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se proto dále zabýval částí dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o povinnosti žalované vydat žalobci ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně specifikované výpočtové listy k bytům č. 1-102, měsíční výkazy předpisů a plateb k těmto bytům a protokoly o vyúčtování služeb k bytům.
Dovolání v této části není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci rozhodl odvolací soud jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].
Dalším předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní stránce zásadní význam je mimo jiné to, že jde o právní otázku v tomto rozhodnutí řešenou. Jestliže však v daném případě dovolatelka pokládá za otázku zásadního významu, zda listiny, pokud zakládají jakoukoliv povinnost platby či úhrady, se stávají prvotním účetním dokladem, a zda společnost nebo osoba, která účetnictví zajišťuje, je povinna je vést, pak dovolací soud je nucen učinit závěr, že tuto právní otázku odvolací soud neřešil a nemá tedy pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí o povinnosti vydat určité listiny založil na skutkovém zjištění, jímž nebylo prokázáno, že tyto listiny po dání výpovědi z mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou nebyly žalobci vydány, ač z mandátní smlouvy vyplývalo, že tak žalovaná, jako mandatář, učinit má. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že předmětné listiny jsou v držení žalované.
Je nutno však konstatovat, že při dovolání do potvrzujícího výroku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže skutkový stav věci před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Argumentuje-li dovolatelka nesprávným právním posouzením věci, ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů – listin, jež mají být vydány. Její námitka, že odvolací soud pochybil, pokud nehodnotil tyto listiny jako účetní doklady, však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. Bulletin Nejvyššího soudu sešit 2/1994, č. 19, kde Nejvyšší soud přijal závěr, že za nesprávné právní posouzení nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních).
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci v uvedené části po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není v této části, směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – je v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval částí dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolání žalované do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, bylo odmítnuto.
Je třeba připomenout, že rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení je ve skutečnosti usnesením (§167 odst. 1 o. .s. ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání účastníka proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku, resp. usnesení odvolacího soudu, týkající se odmítnutí odvolání, není podle uvedené právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné.
Protože v uvedené části - směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž odvolání žalované do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, bylo odmítnuto - není dovolání žalované podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované i v této části bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu