ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.164.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 164/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S., a. s., se sídlem v , zastoupeného Mgr. F. N., advokátem se sídlem v , proti žalovanému J. Š., nar. 15. 6. 1957, bytem v , zast. Mgr. R. S., advokátem se sídlem v , o zaplacení 596.754,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 1173/97-150, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2006, č. j. 35 Co 312/2005-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 25. 6. 2004, č. j. 8 C 1173/97-150, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 596.754,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 35 Co 312/2005-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 179.054,- Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 417.700,- Kč potvrdil, odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že okresní soud, jenž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, zjistil, že nebyl prokázán soupis zásob podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu a jejich cena jako součást seznamu provozní jednotky dle §4 odst. 5 zák. č. 427/1990 Sb. Z důvodu neprokázání existence soupisu zásob pak soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu názoru, že kupní smlouva ohledně zásob je neplatná, což je v souladu s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že soud prvního stupně poté správně postupoval podle §123 odst. 3 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) a při úvaze o rozsahu majetkového prospěchu žalovaného zkoumal skutečnou cenu zásob (tržní cena v době převodu). Taktéž soud I. stupně správně uvedl, že zásoby nejsou součástí převáděné provozní jednotky, ale zbožím a odkázal na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Při zkoumání skutečné tržní ceny zásob ke dni 30. 9. 1991 vycházel soud prvního stupně z volné úvahy dle ust. §136 o. s. ř., kterou korigoval orientační cenou zásob uvedenou v protokolu o průběhu dražby, fyzickým a účetním stavem zásob dle inventarizace z 26. 9. 1991. Odvolací soud tomuto posouzení vytkl, že je jednostranné, neboť vychází pouze z důkazů svědčících ve prospěch žalobce. Úvaha ve smyslu ust. §136 o. s. ř. podle odvolacího soudu nezbavuje soud povinnosti, aby přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V zápise ze dne 30. 9. 1991, podepsaném žalovaným, je v bodě II. odst. 1 písm. b) uvedeno, že „převzaté zásoby ve vyúčtované hodnotě 596.754,- Kč přebírá bez výhrad, pokud jde o počet a kvalitu odpovídající partiovému zboží“. V bodě II. odst. 1 písm. c) uvedeného zápisu žalovaný uvedl, že má „výhrady k cenám některého zboží, které však nemohl blíže specifikovat“ a „případné námitky sdělím do 14 dnů“. V dopise ze dne 1. 10. 1991 mj. žalovaný uvedl, že reálný stav zboží je takový, že je prodejné ve své většině se slevou přibližně 50 %, s čímž žalobce v dopise z 25. 10. 1991 nesouhlasil a požadoval zaplacení předmětné částky.
Odvolací soud s ohledem na to, že soupis převzatého zboží se nepodařilo dohledat, přihlédl i k uvedenému dopisu žalovaného a v rámci volné úvahy dle §136 o. s. ř. vycházel z toho, že ve většině, tj. v rozsahu větším než 50 %, je třeba při určení ceny zboží vycházet ze 60 % žalobcem uplatněné ceny, což představuje částku 358.052,- Kč, z níž je poté nutné vzít v úvahu pouze jednu polovici (tj. částku 179.026,- Kč) a ve zbytku, tj. u 40 %ˇje nutné vycházet z ceny uplatněné v žalobě, což činí částku 238.701,- Kč, čímž odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce představuje částku 417.700,- Kč.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle §123 hosp. zák. nepřichází vydání jednotlivých věcí v úvahu, neboť neexistuje soupis těchto věcí a dále odvolací soud vycházel z toho, že z výpovědi žalovaného u soudu prvního stupně vyplynulo, že část zboží vyhodil a poté jako nepřípustnou skutkovou novotu tvrdil, že zboží má u sebe, a proto přichází v úvahu pouze poskytnutí ceny převzatých věcí.
V odůvodnění rozsudku dále odvolací soud uvedl, že se zabýval promlčením žalované jistiny podle ust. §131a hosp. zák. Cena zásob ve výši 596.754,- Kč měla být uhrazena do 30 dnů od konání dražby, tj. od 22. 9. 1991, poprvé tak mohl žalobce uplatnit právo na zaplacení dne 23. 10. 1991 a k promlčení by došlo 24. 10. 1994. Žaloba byla podána u soudu dne 10. 7. 1992, tedy v průběhu promlčecí doby dle §131 hosp. zák., a proto je námitka žalovaného o promlčení jistiny nedůvodná a na tento závěr nemá vliv uplatnění nároku u věcně nepříslušného soudu.
Dovoláním ze dne 16. 6. 2006 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 417.700,- Kč a ve výroku II. a III. o nákladech řízení s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 3 o. s. ř. a v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že soudy obou stupňů nezjistily skutečný rozsah majetkového prospěchu žalovaného, tj. cenu zásob v době převodu. Odvolacím soudem stanovená cena zásob (417.700,- Kč) neodpovídá ceně zásob (zboží) v době převodu a je značně vysoká. Podle odvolatele, s ohledem na to, že žalobci sdělil, že zboží je prodejné ve své většině se slevou 50 %, měla cena zásob činit 50 % ze žalované částky, tj. 298.377,- Kč; žalovaný dále navrhl, aby o ceně rozhodl znalec.
Dovolatel v dovolání dále uvedl, že odvolací soud vycházel z toho, že lze aplikovat ust. §136 o. s. ř. s ohledem na dobu, která uplynula od převzetí zásob do doby rozhodování soudu o ceně zásob a neexistenci zásob. Dovolatel však v odvolacím řízení namítal, že většinu převzatých zásob má v dispozici a odvolací soud s ohledem na ust. 205a o. s. ř. k tomuto tvrzení nepřihlížel. Závěry odvolacího soudu, že vydání věcí nepřichází v úvahu proto, že neexistuje soupis jednotlivých věcí a že část zboží vyhodil, přičemž nepřihlížel k nepřípustné skutkové novotě, že zboží má žalovaný fyzicky u sebe a vzhledem k tomu přichází v úvahu pouze poskytnutí ekvivalentu ceny převzatých věcí, vycházejí podle dovolatele ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle názoru žalovaného měly soudy obou stupňů rozhodnout tak, že žalovaný je povinen vrátit žalobci převzaté zboží, které má k dispozici a ostatního zboží zjistit nebo stanovit tržní cenu.
Dovolatel s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle ust. §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání, jak to vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II., bod 2 a 3 zák. č. 59/2005 Sb. projednal a rozhodl odvolání podle procesních předpisů účinných do 31. 3. 2005 (dále též jen „o. s. ř.“) a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku 417.700,- Kč, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., popř. podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání v této části směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen odpovídající výrok soudu prvního stupně ve věci samé. Z tohoto je zřejmé, že dovolání nemůže být proti této části výroku I. přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Odvolací soud, jak bylo uvedeno shora, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se částky 417.700,- Kč.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na něž dovolatel výslovně odkázal, je dovolání přípustné tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak ve věci samé než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 17. 11. 1999, č. j. 8 C 1173/97-60 uložil žalovanému povinnost uhradit částku 596.754,- Kč stejně tak jako v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2004, č. j. 8 C 1173/97-150, které soud prvního stupně vydal po zrušení dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 7. 2001, č. j. 17 Co 33/2000-80.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel v dovolání neuvedl, kterou právní otázku pokládá za právně významnou, event. kterou pokládá za řešenou v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytýkal, že nezjistil skutečný rozsah majetkového prospěchu žalovaného, tj. skutečnou cenu zásob, jinak řečeno odvolacímu soudu vytýká nesprávnosti ve skutkových zjištěních, tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod, jak bylo uvedeno shora, není způsobilý založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dále v dovolání dovolatel namítl, že odvolacím soudem stanovená částka 417.700,- Kč jako cena zásob, kterou odvolací soud určil na základě aplikace ust. §136 o. s. ř., neodpovídá tržní ceně zásob v době převodu a je značně vysoká.
Podle ust. §136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Při úvaze o výši nároku, jsou-li dány uvedené předpoklady, musí soud zohlednit, popř. vycházet z takových skutečností, které mu za daných okolností umožňují, resp. jsou podkladem pro úvahu o výši nároku.
V posuzovaném případě odvolací soud při určení ceny zásob dle §136 o. s. ř. vycházel z toho, že neexistoval soupis zásob, v protokole č. z 30. 9. 1991 byla hodnota zásob vyjádřena částkou 663.060,- Kč, po odpočtu obchodního rozpětí jde o částku 596.754,- Kč uplatněnou v žalobě. V rámci úvahy o výši nároku přihlédl soud i k dopisu žalovaného ze dne 1. 10. 1992, v němž bylo uvedeno, že ve většině je převzaté zboží prodejné se slevou 50 % a na základě toho určil, že cena převzatého zboží činí částku 417.700,- Kč.
Dovolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že odvolací soud při úvaze o výši nároku přihlédl ke všem rozhodujícím okolnostem a ust. §136 o. s. ř. aplikoval správně. Z toho vyplývá, že ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že odvolací soud měl rozhodnout o povinnosti žalovaného vrátit žalobci převzaté zboží, které má k dispozici a u ostatního zboží stanovit tržní cenu.
Podle §123 odst. 1 a 3 hosp. zák. jestliže organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, které jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány. Není-li možné nebo účelné vydat to, co bylo neoprávněně získáno nebo věc téhož druhu, je organizace povinna nahradit cenu podle doby získání.
Pokud odvolací soud s ohledem na to, že neexistoval seznam jednotlivých převzatých věcí a nepřípustnou skutkovou novotu, že žalovaný má věci u sebe, přičemž tvrdil, že část zboží vyhodil, dospěl k závěru, že přichází v úvahu poskytnutí ceny věcí dle doby jejich získání, je tento jeho názor správný, neboť za této situace nebylo možné vydat v dražbě získané zboží, a to s ohledem na nemožnost jeho identifikace, popř. jeho neexistenci.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř.
Pokud dovolatel dále dovoláním napadl výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které jsou svojí povahou usnesením, i když jsou obsaženy v rozsudku, není proti nim dovolání přípustné, jak to vyplývá z ust. §238, 238a a 239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu