ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.17.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 17/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. L. J. H., s. r. o., proti žalovanému M. D., zast. advokátem, o zaplacení 1.130.313,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 413/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2006, č. j. 2 Cmo 370/2005-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. května 2006, č. j. 2 Cmo 370/2005-97, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) v bodu III. výroku v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10.980,- Kč s 3 % úrokem z prodlení do 13. 3. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 455.401,60 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2003 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, dále potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 190.799,80 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 13. 3. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2003 do zaplacení, zrušil bod IV. výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů před soudem prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 18. listopadu 2003 domáhala zaplacení částky 1.130.313,50 Kč s příslušenstvím z důvodu žalovaným nezaplacených dlužných leasingových splátek ve výši 201.779,80 Kč a smluvní pokuty ve výši 928.533,70 Kč představující nároky žalobkyně vyplývající ze smlouvy uzavřené účastníky dne 8. 3. 2001, od níž v důsledku porušení povinností ze strany žalovaného odstoupila ke dni 5. 3. 2003. Soud prvního stupně řízení co do částky 373.132,10 Kč dle §96 odst. 2 o.s.ř. zastavil, protože žalobkyně po zahájení řízení vzala svůj žalobní návrh v rozsahu výše uvedené částky spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % s odůvodněním, že je jí známo, že od okamžiku odstoupení do smlouvy (5. 3. 2003) již nemůže vzrůstat výše smluvní pokuty, kterou ve svém žalobním návrhu ze dne 18. 11. 2003 požadovala. Odvolací soud dále uvedl, že před zahájením jednání u odvolacího soudu vzala žalobkyně žalobu v rozsahu částky 455.401,60 Kč s příslušenstvím požadované smluvní pokuty a v rozsahu 10.980,- Kč s příslušenstvím, představující položku za „náklady vymáhání“ ve vyúčtování ze dne 5. 11. 2003, zpět. Jelikož žalovaný se zpětvzetím žaloby v tomto rozsahu souhlasil, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle §222a odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zrušil a řízení zastavil. Následně odvolací soud dle §212 a násl. o.s.ř. přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu 190.799,80 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 13. 3. 2003 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2003 do zaplacení, avšak odvolání žalovaného neshledal důvodným. Odvolací soud se ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování, se zjištěnými a právním závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Odvolací soud zjistil, shodně se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 8. 3. 2001 uzavřena písemná leasingová smlouva, jejíž nedílnou součástí byl dle čl. 8.2 splátkový kalendář a Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, jenž posoudil předmětnou smlouvu dle §489 a násl. obchod. zák. jako smlouvu o koupi najaté věci, poněvadž jde dle jejího obsahu o smlouvu o finančním leasingu, tedy smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou dle §269 odst. 2 obchod. zák. Předmětem leasingu byl tahač návěsů L. 110.551 a návěs BSS NV 34.27.24 CT TKY NV 2491. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že se žalovaný podpisem smlouvy a splátkového kalendáře zavázal zaplatit žalobkyni zálohu ve výši 158.654,- Kč a hradit pravidelné měsíční splátky po dobu 36 měsíců, konkrétně hradit žalobci po dobu 17 měsíců částku 18.490,10 Kč a po dobu 18 měsíců částku 2.189,- Kč. Vzhledem k tomu, že z bodu 7.2 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu vyplývá povinnost žalovaného hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením leasingových splátek a že dle bodu 9.3 bylo možné ukončit finanční leasing před koupí najaté věci pro případ nesplnění sjednaných podmínek leasingu tak, že má poskytovatel právo od smlouvy jednostranně odstoupit s tím, že poskytovatel může požadovat i náhradu škody vzniklé předčasným ukončením leasingu a ušlý zisk, žalobkyně proto po nezaplacení leasingových splátek žalovaným řádně odstoupila od smlouvy ke dni 5. 3. 2003 a požadovala na žalovaném úhradu vyúčtované dlužné částky ve výši, jež po částečném zpětvzetí žaloby činí 190.799,80 Kč, a smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč, jejíž výše dle odvolacího soudu odpovídá hodnotě a významu zajišťované smluvní povinnosti žalovaného. Námitka žalovaného, že zaplacením zálohy a devíti splátek byl uhrazen celý předmět leasingu, nebyla odvolacím soudem shledána důvodnou, neboť se žalovaný v leasingové smlouvě a splátkovém kalendáři zavázal k zaplacení zálohy ve výši 158.564,- Kč a k placení pravidelných měsíčních splátek pod dobu 17 měsíců částkou 18.490,10 Kč a 18 měsíců částkou 2.189,- Kč a žalovaným namítaná změna smlouvy týkající se splatnosti jednotlivých splátek nebyla v řízení prokázána. Žalovaný poukazoval na to, že nebyl seznámen se Všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu, ovšem ani tato námitka nebyla shledána důvodnou, neboť Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu jsou součástí předmětné leasingové smlouvy a z obsahu této leasingové smlouvy vyplývá, že žalovaný s nimi seznámen byl, o čemž svědčí jeho podpis na této smlouvě i na Všeobecných smluvních podmínkách finančního leasingu. Odvolací soud proto uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 190.799,80 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 13. 3. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2003 do zaplacení jako věcně správné podle §219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud účastníky poučil tak, že „dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze“.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 11. 10. 2006, předaným k poštovní přepravě dne 12. 10. 2006 a doručeným Městskému soudu v Praze dne 14. 10. 2006, napadl žalovaný (nezastoupen advokátem) rozsudek odvolacího soudu, jenž mu byl doručen dne 12. 8. 2006, a požadoval po Nejvyšším soudu ČR zrušení bodu II. uvedeného rozsudku.
Usnesením ze dne 13. 11. 2006, č. j. 13 Cm 413/2004-110, soud prvního stupně přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků z dovolání v plném rozsahu a ustanovil mu k ochraně jeho zájmů v této věci pro dovolací řízení zástupce Mgr. M. Z., advokáta se sídlem v Š.
Dovoláním ze dne 30. 11. 2006 (sepsaným advokátem Mgr. M. Z.) napadl žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu v bodě II. výroku, aniž by uvedl, z čeho dovozuje přípustnost svého dovolání a aniž by své dovolací námitky podřadil některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, že je vzhledem k nesprávnému poučení odvolacího soudu přesvědčen o včasnosti svého dovolání. Žalovaný se domnívá, že „zde existují skutečnosti, které byly přehlédnuty, i když byly soudu předloženy“. Namítl, že k jednání o uzavření leasingové smlouvy došlo dne 8. 3. 2001 v pozdních odpoledních hodinách, a proto jednání probíhalo v časové tísni, takže jednání bylo ukončeno s tím, že prohlédnuté doklady budou parafovány, aby nedošlo k záměně, a že si strany ponechávají jednotýdenní lhůtu k prostudování dokladů. Dopisem ze dne „15. 2. 2001“ (správně 15. 3. 2001) dovolatel žalobkyni zaslal své výhrady k leasingové smlouvě a upozornil ji na nedodání Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, jež mají být součástí předmětné smlouvy, jako i dalších dokladů (ujednání určující výši a způsob výpočtu smluvní pokuty). Upozornil, že soudy obou stupňů se výše uvedeným dopisem adresovaného žalovaným žalobkyni nezabývaly. Dovolatel uvedl, že jednání před soudem prvního stupně ze dne 18. 3. 2005 „trvalo pouze 45 minut“ a že mu nebylo umožněno sdělit své stanovisko k projednávané věci, takže tak musel učinit až písemně přípisem ze dne 19. 3. 2006. Dovolatel brojí rovněž proti tomu, že v řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že „v podstatě celá částka dohodnutá za leasing předmětného vozidla byla již zaplacena“, neboť při podpisu smlouvy došlo k uhrazení zálohy ve výši 158.654,- Kč, v následujících splátkách pak byla zaplacena částka 277.118,70 Kč.
Z výše uvedených důvodů je dovolatel přesvědčen, že žaloba je „bezdůvodná“, a proto požádal dovolací soud, „aby ji zamítl“.
Podáním ze dne 3. 4. 2008 požádal dovolatel prostřednictvím svého právního zástupce o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř., aniž svůj návrh nějak odůvodnil.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. května 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou, zda bylo dovolání podáno ve lhůtě uvedené v ust. §240 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolateli (žalovanému) doručeno dne 12. 8. 2006. Účastník může dle ust. §240 odst. 1 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podal-li dovolatel dovolání, předané k poštovní přepravě dne 12. 10. 2006, u Městského soudu v Praze, přestože soudem prvního stupně byl Krajský soud v Českých Budějovicích, poněvadž se řídil nesprávným poučením odvolacího soudu, jenž v rozsudku ze dne 9. 5. 2006 uvedl, že „dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze“.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolací lhůta dle §240 odst. 3 o.s.ř. byla zachována, i když bylo dovolání žalovaného podáno u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (Krajský soud v Českých Budějovicích) po uplynutí dvouměsíční lhůty (6. 12. 2006) proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání.
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), jímž bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud o návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatel v dovolání výslovně uvedl, že dovolání směřuje „proti bodu II. výroku rozsudku odvolacího soudu“, jímž tento soud potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 190.799,80 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 13. 3. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2003 do zaplacení.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud, s výjimkou určitých vad řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou pro úsudek soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní pouze ty právní otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jejichž posouzení dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel v dovolání a v doplnění dovolání obsahově vymezil dovolací důvod tak, že soudy se nezabývaly jeho námitkami spočívajícími v tom, že k jednání o uzavření leasingové smlouvy došlo v časové tísni a bylo ukončeno s tím, že ty části smlouvy, jež byly stranami projednány, byly podepsány, aby nedošlo k záměně s doposud neprojednanými částmi. Strany si dle dovolatele ponechaly jednotýdenní lhůtu k prostudování dokladů. Dopisem ze dne 15. 3. 2001 dovolatel žalobkyni zaslal své výhrady k leasingové smlouvě a upozornil na nedodání Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, jež měly být součástí předmětné smlouvy, jako i dalších dokladů (ujednání určující výši a způsob výpočtu smluvní pokuty).
Dovolatel námitkou, že se soudy obou stupňů shora uvedeným dopisem ze dne 15. 3. 2001 a ani tím, že jednání před soudem prvního stupně dne 18. 3. 2005 „trvalo pouze 45 minut“ a že mu nebylo umožněno sdělit své stanovisko k projednávané věci, nezabývaly, uplatňuje dle jejího obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. zpochybňuje skutková zjištění soudů (§241a odst. 3 o.s.ř.).
K vadě řízení, které se měly soudy obou stupňů dopustit tím, že neprovedly žalovaným navržený důkaz dopisem ze dne 15. 3. 2001, v němž dle tvrzení dovolatele žalobkyni zaslal své výhrady k leasingové smlouvě a upozornil ji na nedodání Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, jež mají být součástí předmětné smlouvy, jako i dalších dokladů (ujednání určující výši a způsob výpočtu smluvní pokuty), a následně soudy na základě provedených důkazů dovodily, že žalovaným byla dne 8. 3. 2001 uzavřena předmětná smlouva.
Zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat – jak výše uvedeno - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
K výše uvedenému je třeba dodat, že v souzené věci soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly z listinných důkazů, a to z leasingové smlouvy č. 5238/2001, Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, odstoupení žalobkyně od předmětné leasingové smlouvy ze dne 24. 9. 2001, 27. 3. 2002, 14. 6. 2002, 20. 6. 2002 a 12. 2. 2003 s dokladem o doručení žalovanému dne 5. 3. 2003, dopisu žalobkyně o zaslání splátkového kalendáře ze dne 3. 7. 2003, splátkového kalendáře, opraveného vyúčtováním ke dni 5. 11. 2003, faktury č. 199661, žádosti o provedení leasingového financování ze dne 8. 3. 2001, faktury č. FA 2001/34, zápisu o převzetí vozidla ze dne 8. 3. 2001, dopisu žalovaného ze dne 12. 10. 2001 a kupní smlouvy k faktuře č. FA 2001/34, jež považovaly soudy obou stupňů za dostatečné pro zjištění skutkového stavu, že se žalovaný podpisem leasingové smlouvy a splátkového kalendáře zavázal zaplatit žalobkyni zálohu ve výši 158.654,- Kč a hradit pravidelné měsíční splátky po dobu 36 měsíců, konkrétně hradit žalobci po dobu 17 měsíců částku 18.490,10 Kč a po dobu 18 měsíců částku 2.189,- Kč. K namítané vadě řízení je ještě vhodné poznamenat, že soud není povinen provést takové důkazy, jež jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, popř. jejichž prováděním by docházelo pouze k prodlužování sporu (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Pokud žalovaný poukazoval na to, že nebyl seznámen se Všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu, je z jeho námitky zřejmé, že neuplatnil námitku ve smyslu uvedeného ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávného právního posouzení věci, nýbrž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Dovolatel tím však brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení toho, zda žalovaný byl se Všeobecnými podmínkami finančního leasingu seznámen či nikoli. Nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že z obsahu předmětné leasingové smlouvy (čl. 5.3 a 8.2), podepsané a opatřené razítkem žalovaného (stejně jako Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu), jenž je označen jako „příjemce leasingu“, vyplývá, že žalovaný s nimi byl seznámen, neboť „ostatní podmínky leasingu jsou stanoveny všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu, s jejichž zněním se příjemce leasingu seznámil a potvrdil svým podpisem, že s nimi souhlasí“ a „nedílnou součástí této leasingové smlouvy jsou všeobecné podmínky finančního leasingu a splátkový kalendář“, Dovolatel touto námitkou tak napadá způsob hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, a teprve následně právní posouzení věci. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.
K námitce dovolatele, že u jednání před soudem prvního stupně dne 18. 3. 2005 mu nebylo umožněno sdělit své stanovisko k projednávané věci, je třeba uvést, že z protokolu o jednání ze dne 18. 3. 2005, č. j. 13 Cm 413/2004-63m, vyplývá, že účastníci byli soudem prvního stupně poučeni ve smyslu ust. §118 odst. 2 a 3 o.s.ř. a ust. §119a o.s.ř. a že žalovaný, jak je patrné z uvedeného protokolu (č. l. 65), se k projednávané věci a k námitkám žalobkyně při jednání obsáhle vyjadřoval.
Dále dovolatel zopakoval již v odvolacím řízení uplatněnou námitku, že v řízení nebylo „přihlédnuto k tomu, že v podstatě celá částka dohodnutá za leasing předmětného vozidla byla již zaplacena“, neboť při podpisu smlouvy došlo k uhrazení zálohy ve výši 158.654,- Kč, v následujících splátkách pak byla zaplacena částka 277.118,70 Kč.
K tomu lze uvést, že se odvolací soud uvedenou námitkou zabýval a neshledal ji důvodnou, jelikož z leasingové smlouvy i ze splátkového kalendáře se žalovaný zavázal k zaplacení zálohy k zaplacení zálohy ve výši 158.564,- Kč a k placení pravidelných měsíčních splátek pod dobu 17 měsíců částkou 18.490,10 Kč a 18 měsíců částkou 2.189,- Kč, a proto nedošlo ke splnění závazku ze strany žalovaného zaplacení zálohy ve výši 158.654,- Kč a splátek ve výši 277.118,70 Kč, pokud z Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu (bod 7.2) vyplývá dále závazek žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením leasingových splátek, možnost ukončení finančního leasingu před koupí najaté věci pro případ nesplnění sjednaných podmínek leasingu jednostranným odstoupením poskytovatele leasingu s tím, že poskytovatel může požadovat i náhradu škody vzniklé předčasným ukončením leasingu a ušlý zisk. Po částečném zpětvzetí žaloby činí dlužná částka žalovaného 190.799,80 Kč za nezaplacené měsíční splátky a smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč.
Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného k závěru, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit výše uvedené dlužné částky, je tento jeho závěr správný a nelze mu vytknout, že by v rozporu s §120 o.s.ř. pominul některé rozhodné skutečnosti, popř. že by důkazy hodnotil v rozporu s ust. §132 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyni v tomto řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. srpna 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu