ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1794.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O., spol. s. r. o. zastoupené JUDr. O. W., advokátem proti žalované U. a. s., o zaplacení 1, 419.349,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 424/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2006, čj. 8 Cmo 37/2005-179, takto:
I. Dovolání do části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2006, čj. 8 Cmo 37/2005-179, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 10,484.281,10 Kč, se zamítá.
II. Dovolání do části výroku I. tohoto rozsudku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,214.799,- Kč a do výroku II. a III. tohoto rozsudku, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2004, čj. 16 Cm 424/99-123, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 734.994,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a dále částku 12.869,- Kč a částku 3,011.573,10 Kč (výrok I.), co do částky 3.308,60 Kč a dále co do 3% úroku z prodlení z částky 16.500,- Kč od 10. 3. 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a ohledně částky 16.500,- Kč s 18% úrokem z prodlení a ohledně dalších specifikovaných úroků z prodlení řízení zastavil (výrok III.) Ve výrocích IV. a V. rozhodl soud o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení ceny díla a na úroky z prodlení s její úhradou ve smluvní výši, a to na základě tří mezi účastníky uzavřených smluv o dílo ze dne 10. 1. 1997, 1. 4. 1998 a 5. 1. 1998, obsahujících obligatorní náležitosti, tj. předmět díla (s odkazem na průběžné upřesňování jeho rozsahu) a cenu díla (výši sazby za odpracovanou hodinu). Ujednání v čl. IX. smluv o „sankci za zpoždění platby“ soud posoudil jako ujednání o smluvní sazbě úroků z prodlení. Dále soud vycházel při posuzování platnosti předmětných smluv resp. jejich sankčních ujednání z ustanovení §3 odst. 1 a §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a se zřetelem na konkrétní okolnosti posuzované věci neshledal sjednané úrokové sazby 0,5% denně a 1% denně v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na námitky žalované se soud zabýval též posouzením ve smyslu §256 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), zda sjednaný úrok z prodlení není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Soud měl za to, že tu nejde o nepoměr sjednaného úroku a zajišťované povinnosti s ohledem na konkrétní okolnosti, zejména s přihlédnutím k předchozím špatným zkušenostem žalobkyně s platební kázní žalované a k dopadům prodlení žalované s úhradou faktur za provedené práce na finanční situaci žalobkyně, jakož i předchozí chování žalované (upřednostňování jiných věřitelů, podmiňování úhrady jistiny snížením úrokové sazby, nesdělení důvodů neplacení faktur po dobu delší než 5let). Proto soud nárok žalobkyně na sjednané úroky z prodlení neshledal ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě co do částky 734.994,30 Kč s příslušenstvím (z titulu nedoplatku u šesti specifikovaných faktur), co do částky 12.869,- Kč (z titulu 15% úroku z prodlení z částky 16.500,- Kč za dobu od 10. 3. 1999 do 19. 5. 2004) a co do částky 3,011.573,10 Kč (z titulu smluvního úroku z prodlení z již uhrazených částek dle pěti konkretizovaných faktur) vyhověl.
Ohledně 3% úroku z prodlení z částky 16.500,- Kč od 10. 3. 1999 do 19. 5. 2004 a co do částky 3.308,60,- Kč (v níž shledal smluvní úrok z prodlení za den splatnosti uvedených již uhrazených faktur nedůvodným), pak soud žalobu zamítl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně úroků z prodlení ze specifikovaných dílčích částek a v uvedené procentní výši a ohledně částky 3,011.573,10 Kč a ve výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1,214.799,- Kč, kdežto ohledně částky 10,484.281,10 Kč se žaloba zamítá s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) Ve výrocích II., III. a IV rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení a o náhradě nákladů zálohovaných státem.
Po částečném zpětvzetí žaloby odvolací soud opakoval důkaz třemi předmětnými smlouvami o dílo, shora uvedenými a dovodil, že ve smlouvách je „dílo“ vymezeno jako „práce strojírenské povahy dle zadání odběratele“, takže tato činnost není vázána na určitou věc a proto smlouvy nelze posoudit jako smlouvy o dílo, a to ani „v kombinaci s inominátní smlouvou“. Odvolací soud nedovodil ani uzavření nepojmenované smlouvy ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák., protože předmět dodávky ve smlouvách není určitý. Smlouvy však mohou být posouzeny jako tzv. rámcové smlouvy o dodávkách prací, které vymezují jen základní rámce (včetně dohodnutých podmínek fakturace čl. IX.) pro v budoucnu uzavřené ústní nebo písemné dohody o dodávce konkretizovaných strojírenských prací, určených jak druhem práce (profesí), tak rozsahem (dobou výkonu práce určité profese). U odvolacího soudu žalobkyně podle výzvy dle §118a odst. 2 a 3 o.s.ř. svá tvrzení doplnila tak, že podle předmětných smluv dodávala práce hutnického charakteru v objemu 8 normohodin na jednoho pracovníka, přičemž počet pracovníků se měnil podle požadavků žalované v závislosti na konkrétní zakázce a stanovil se dopředu na výrobních poradách, popř. se jednalo takto o dohodnuté svařovací práce, resp. práce při dělení materiálu. K těmto tvrzením odvolací soud provedl výslech řady žalobkyní označených svědků, kteří se zcela neshodli na tom, jak byl předmět plnění vymezen, zda objemem prací či objemem výrobků anebo počtem pracovníků určitých profesí. Profese a počty pracovníků byly sice konkrétně dohodnuty předem, doba práce však konkrétně objednána nebyla a byla známa až zpětně podle počtu žalovaným evidovaných hodin práce. Pracovníci tedy Odvolací soud proto dovodil, že mezi účastníky nedošlo k uzavření ústních smluv podle čl. II. rámcové smlouvy a tudíž žalovaná nemohla porušit opožděnými platbami vystavených faktur závazek z rámcové smlouvy a nevznikla jí tak povinnost zaplatit sankci smluvenou v čl. IX smlouvy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jestliže žalobkyně plnila za žalovanou pracovníkům, kteří poskytli žalované pracovní výkony a plnil za ni i jiné povinnosti (daně,odvody), plnila takto žalobkyně to, co po právu měla platit žalovaná sama (§454 obč. zák.) a musí vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení (§456 obč. zák.). V době rozhodování odvolacího soudu žalovaná svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení splnila, když žalobkyní vystavené faktury zaplatila a zbylo proto posoudit, zda žalovaná splnila svou povinnost včas či opožděně a zda tedy a v jaké výši vzniklo žalobkyni právo na úroky z prodlení za opožděné bezesmluvní plnění. Splatnost závazku žalované vydat bezdůvodné obohacení posoudil odvolací soud podle §563 obč. zák. na základě výslovného prohlášení žalované do protokolu o jednání soudu dne 20. 5. 2004, jímž učinil nespornou splatnost „materiálových“ faktur. Nejpozději ke dni splatnosti těchto faktur žalobkyně požádala žalovanou o splnění závazku a žalovaná se tak dostala do prodlení den následující po splatnosti. Výši úroku z prodlení stanovil odvolácí soud ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB, platné k prvnímu dni prodlení. Celková částka úroků z prodlení činí 847.983,- Kč.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má nárok na úrok z prodlení za opožděnou úhradu peněžité náhrady bezdůvodného obohacení v celkové částce 1,214.799,- Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení se zaplacením „materiálových“ faktur a po částečném zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení zůstala předmětem řízení o odvolání částka smluvního úroku z prodlení ve výši 8,687.507,- Kč a částka kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3,011.573,10 Kč. Celková částka úroku tak činí 11,699.080,10 Kč.
Odvolací soud proto – na základě právního názoru odlišného od názoru soudu prvního stupně – změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v napadené části tak, že žalovanou zavázal k zaplacení částky 1,214.799,- Kč a v částce 10,484.281,10 Kč žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to proti výrokům I., II. a III., jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm.. c) o.s.ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pro nesprávné právní posouzení věci.
Žalobkyně je přesvědčena, že předmětné tři smlouvy, označené jako smlouvy o dílo, jsou platné a měly být odvolacím soudem posouzeny přinejmenším jako tzv. rámcové smlouvy o dodávkách prací vymezující jen základní rámec včetně v čl. IX. dohodnutých podmínek fakturace pro v budoucnu uzavřené ústní nebo písemné dohody o dodávkách konkretizovaných strojírenských prací. Právní názor odvolacího soudu považuje žalobkyně za věcně nesprávný, nepřijatelný a nemající oporu v provedeném dotazování jak předloženými smlouvami, tak i výslechy svědků. Platnost smluv žalovaná účelově zpochybnila teprve v odvolacím řízení, přičemž smlouvy připravovala právě žalovaná, takže jejich neplatnost nemůže jít k tíži žalobkyně. Uzavřené smlouvy jsou podle názoru dovolatelky platné, ujednání o ceně dohodli účastníci jako odměnu za normohodiny jako jediné objektivně možné kritérium v oboru podnikání účastníků. Žalovaná své závazky vyúčtované jí fakturami výslovně uznala, protože faktury byly vystaveny podle rozsahu odvedených prací v normohodinách pro příslušnou profesi (frézař, soustružník, svářeč atp.), sjednaných v příloze ke smlouvám. Měsíční fakturace probíhala pravidelně.
Ujednání čl. IX. smluv o „sankci za zpoždění platby“ považuje žalobkyně za dostatečně určité a tudíž platné ujednání o smluvní sazbě úroků z prodlení a žalovaná si musela být vědomá své povinnosti platit úroky za opožděně zaplacené faktury. Za nesprávné dovolatelka považuje, že odvolací soud s ohledem na závěr o neplatnosti smluv se nezabýval otázkou, zda sjednané úroky z prodlení jsou v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Případný rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. nebyl v daném případě se zřetelem ke konkrétním okolnostem dán, žalovaná ani před uzavřením smluv, o něž jde své smluvní závazky neplnila. Přitom po předchozí dobu několika let vzájemné spolupráce žalovaná žádnou výhradu proti výši uplatňovaných úroků z prodlení nevznesla. Neplacení faktur žalovanou s prodlením 6 let způsobilo žalobkyni značné finanční obtíže. Dovolatelka má za to, že sama výše sjednaného úroku a nepoměr úroků a zajišťované povinnosti neodůvodňují závěr o tom, že úrok byl sjednán v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ale nutno vzít v úvahu též špatnou platební kázeň žalované, nepříznivý dopad na finanční situaci žalobkyně a podmiňování úhrady ze strany žalované dohodou o snížení úrokové sazby.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a vykazuje předepsané náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst 1, §241a odst. 1 o.s.ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné ve smyslu žalobkyní uplatněného ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze v té části výroku I. napadeného rozsudku v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 10,484.281,10 Kč tak, že se žaloba zamítá. Pouze v této části je totiž rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím.
Co do částky 1,214.799,- Kč je výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím a v této části bylo žalobkyni vyhověno, takže dovolání je v této části subjektivně nepřípustné.
Co do měnící části ve výroku I. napadeného rozsudku Nejvyšší soud nedovodil, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že je tak dán tvrzený dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 1 a 3 věta první o.s.ř.)
Klíčovou otázkou právního posouzení je v daném případě otázka, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smluv, z nichž dovolatelka jako žalobkyně dovozuje svůj nárok na smluvní úrok z prodlení za opožděné zaplacení vyfakturovaných dodávek prací.
V právním posouzení této otázky odvolacím soudem neshledal dovolací soud pochybení. Předmětné tři písemné smlouvy ze dne 10. 1. 1997, 1. 4 . 1998 a 5. 1. 1998 jsou povýtce „rámcovými“ smlouvami, které mohly být naplňovány jen dalšími konkrétními smluvními závazky, specifikujícími rozsah a obsah strojírenských prací podle profesí „dodávaných“ pracovníků a počtu sjednaných normohodin s příslušnou sazbou. Za takové konkrétní smluvní závazky nelze považovat faktury, jimiž byly vyúčtovány práce již provedené. Konkrétní smlouvy o dílo (provedení specifikovaných prací) mohly být uzavřeny i ústně, avšak – jak správně dovodil odvolací soud – dopředu, před provedením prací a nebylo možné je určovat kritériem potřeby žalované podle odhadovaného objemu prací, neboť předmětem dodávky byly práce vykonávané pracovníky různých profesí, jejichž normohodiny byly různé.
Jestliže tudíž odvolací soud na základě provedeného dokazování usoudil, že smluvní vztah mezi účastníky platně založen nebyl, nebylo možno aplikovat ani ustanovení čl. IX. předmětných „smluv“ o „sjednaném“ úroku z prodlení.
Poněvadž žalovaná cenu pro ni vykonaných prací uhradila a předmětem sporu v odvolacím i dovolacím řízení zůstal jen úrok z prodlení z bezesmluvního plnění (provedených prací), nelze vytknout rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení v meritu věci. Za této právní situace – při bezesmluvním plnění – se odvolací soud nemohl zabývat tvrzenou výší „sjednaného“ úroku z prodlení z hlediska dobrých mravů (§3 odst. 1, §39 obč. zák.) či zásad poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.)
Napadený rozsudek odvolacího soudu je i v měnící části výroku I. správný, dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl v daném případě naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání v této části jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 věta prvního o.s.ř.)
Co do potvrzující části ve výroku I. napadeného rozsudku dovolací soud dovolání jako subjektivně nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o.s.ř.), když dovolání bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn.
Pokud dovolání směřovalo do výroku II. a III. napadeného rozsudku o nákladech řízení, je v tomto směru nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když neúspěšný dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.,
předseda senátu