ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1795.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně F. B. spol. s r. o., , zastoupené JUDr. A. B., advokátkou, , proti žalované JUDr. J. D., , správkyni konkurzní podstaty úpadkyně Ch. P., a.s., , zastoupené JUDr. V. B., advokátkou, , o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 33/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2005 č. j. 12 Cmo 323/2004-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2004 č. j. 11 Cm 33/2003-37 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 2. 4. 2003 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a řízení co do 3,5% úroku z prodlení z částky 1 000 000 Kč od 2. 4. 2003 do zaplacení zastavil (výrok pod bodem II). Tímto rozsudkem vyhověl návrhu žalobkyně, jímž se domáhala úhrady žalované částky jako vrácení kauce zaplacené podle smlouvy ze dne 30. 1. 2002. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k prvnímu jednání konanému v dané věci bez omluvy nedostavila, vzal soud prvního stupně ve smyslu §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech sporu obsažená v žalobě za nesporná a k návrhu žalobkyně podle uvedeného ustanovení rozhodl ve věci rozsudkem pro zmeškání. V rozsahu, ve kterém bylo řízení zastaveno, vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2005 č. j. 12 Cmo 323/2004-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I, konstatoval, že v odvoláním nenapadeném rozsahu zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z ustanovení §205b o. s. ř., podle něhož u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b o. s. ř.). Z obsahu spisu zjistil, že předpoklady, které musí být splněny, aby bylo možno rozhodnout ve věci rozsudkem pro zmeškání, byly v dané věci splněny. Žaloba a předvolání k prvnímu jednání ve věci nařízenému na den 23. 4. 2004 byly žalované doručeny do vlastních rukou dne 31. 3. 2004, tj. nejméně deset dnů přede dnem jednání a předvolání obsahovalo poučení o možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání na základě tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech obsažených v žalobě. Prokázáno bylo i splnění věcného předpokladu, tj. že z žalobních tvrzení žalobkyně vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce, když žalobkyně v žalobě a dokladech k ní připojených uvedla, že uplatněný nárok se opírá o znění písemně uzavřené smlouvy z 30. 1. 2002. Žalovaná v podaném odvolání odůvodnila svoji nepřítomnost na jednání. Pokud jde o omluvu neúčasti žalované na prvním jednání ve věci, odvolací soud konstatoval, že žalovaná nepodala návrh podle §153b odst. 4 o. s. ř. na zrušení rozsudku pro zmeškání, aby mohl být důvod zmeškání soudem prvního stupně posouzen. Odvolací soud se proto důvody zmeškání, které žalovaná uvedla v odvolání proti rozsudku, nemohl zabývat. K podanému odvolání a předloženému lékařskému potvrzení odvolací soud uvedl, že nejde o odvolací důvod podle taxativního výčtu v §205b o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž uvedla, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve svém podání podaném u soudu dne 17. 6. 2004, jež bylo označeno jako odvolání, neučinila návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. Poukázala na to, že v tomto svém podání mimo jiné navrhla zrušení vydaného rozsudku pro zmeškání a nové projednání věci prvoinstančním soudem, a to z omluvitelných důvodů, které specifikovala přímo v tomto podání, přičemž důvodnost své nepřítomnosti u prvního jednání ve věci doložila lékařským potvrzením. Proto měl soud prvního stupně s ohledem na zásadu obsaženou v §41 odst. 2 o. s. ř., že každý úkon účastníka posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, považovat předmětné podání za návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně zrušit a ve věci nařídit jednání. Soud prvního stupně měl v případě svých pochybností o náležitostech „odvolání“ žalovanou vyzvat k odstranění vad tohoto podání, aby bylo patrno, jaký právní úkon činí, zda odvolání, návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. nebo obojí. Odvolací soud neměl podle názoru žalované ve věci jednat, popř. měl vyzvat soud prvního stupně k odstranění vad podání. Projednáním jejího podání pouze jako odvolání došlo k tomu, že v důsledku nesprávného procesního postupu soudu byla žalované odňata možnost uplatnění řádného opravného prostředku a v návaznosti na to jí byla odňata možnost účastnit se řádného soudního projednání věci. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek pro zmeškání, je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že namítá pouze vady řízení v postupu soudu prvního stupně i soud odvolacího. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v dané věci není.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelce je však nutno přisvědčit v tom, že její podání ze dne 16. 6. 2004, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 17. 6. 2004, je sice označeno jako odvolání a je adresováno odvolacímu soudu, obsahově však naplňuje náležitosti návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. Žalovaná totiž v tomto podání uvedla, že se jednání soudu prvního stupně, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, nemohla zúčastnit z omluvitelných důvodů, jež v tomto podání specifikuje, a navrhla zrušení rozsudku pro zmeškání a nové projednání věci prvostupňovým soudem (aniž specifikovala, který soud by měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit). Za této situace měl skutečně soud prvního stupně před tím, než věc předložil odvolacímu soudu, postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. objasnit, zda žalovaná podává odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, činí návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř., nebo obojí. Soud prvního stupně tak však nepostupoval, spis předložil odvolacímu soudu a ten rozhodl o odvolání žalované. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 29. 6. 2000 sp. zn. 20 Cdo 969/2000, jež bylo publikováno v Soudní judikatuře, číslo sešitu 4/2001, pod č. SJ 53/2001, judikoval, že pokud odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozsudku pro zmeškání, aniž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zrušení tohoto rozsudku podle §153b odst. 4 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutím odvolacího soudu však nebyl takový návrh konzumován a zůstává zachována povinnost soudu prvního stupně o takovém návrhu rozhodnout. To platí i v dané věci, kdy žalovaná v dovolání uvedla, že podáním ze dne 16. 6. 2004 mínila podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, přičemž jak shora uvedeno, toto podání náležitosti návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. obsahuje (je proto nutno aplikovat ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud posuzuje každý úkon účastníka podle jeho obsahu).
Je tedy na soudu prvního stupně, aby o tomto podání rozhodl jako o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně současně rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§151 odst. 1 o. s. ř. – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2003).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu