ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1869.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce U. d., , zast. JUDr. J. L., advokátem proti žalovanému J. Š., , zast. Mgr. J. S., advokátem , o zaplacení částky 255.061,20 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 167/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2003, č.j. 12 Cmo 78/2003-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 2002, č. j. 42 Cm 167/99-128, uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 19.801,70 Kč (výrok I.), a ve výroku II. zamítl žalobu ohledně částky 235.259,50 Kč s příslušenstvím. Ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli kupní smlouvu ze dne 14.6.1993 ve znění dodatku z 14. 9. 1994 (dále jen: \"kupní smlouva\"), jejímž předmětem byl prodej autobusu Karosa LC 736, a žalobce uplatnil nárok na zaplacení kupní ceny s tím, že žalovaný nedodržel splátkový kalendář, a dostal se do prodlení s placením několika splátek, přičemž žalobce použil přijaté platby nejdříve na úhradu smluveného úroku z prodlení, zbytek na úhradu jistiny. Soud prvního stupně ze zabýval otázkou, zda žalovaný určil ve smyslu §330 obchodního zákoníku (dále jen: \"obch. zák.\"), na jaký dluh plnil, tedy zda na jistinu či na příslušenství, a jakým způsobem se tak stalo. Soud z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný platil žalobci bezhotovostně na účet, jako variabilní symbol uvedl datum uzavření kupní smlouvy. Z bodu 3.2. kupní smlouvy soud zjistil, že tento ukládal prodávajícímu povinnost vystavovat na jednotlivé splátky daňové doklady, což se však podle zjištění soudu nedělo. Soud prvního stupně dovodil, že všechny platby provedené dlužníkem pokládá za platby na jistinu, přičemž soud vzal za prokázané, že celá kupní cena byla žalovaným uhrazena. Soud dále uzavřel, že vzhledem k námitce promlčení žalovaného, lze žalobci přiznat úrok z prodlení jen za období od 6.4.1995, který u jednotlivých splátek, u kterých se žalovaný dostal do prodlení (88.760,- Kč, 84.385,- Kč, 103.780,- Kč a 63.750,- Kč), činí dohromady 19.801,70 Kč, proto v této části žalobě vyhověl, ve zbytku, tedy co do částky 235.259,50 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v rozsahu napadeném odvoláním žalobce potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. a v části výroku I. rozhodl o nákladech řízení. Ve výroku II. odvolací soud konstatoval, že v odvoláním nenapadené části zůstává rozsudek nedotčen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který tento soud vyvodil z provedeného dokazování, tedy že žalobce oprávněnost uplatněného nároku, v rozsahu, v němž byla žaloba zmítnuta, neprokázal. Odvolací soud zdůraznil, že rozhodnou skutečností, která má být v řízení prokázána, je prodlení žalovaného. Ohledně této skutečnosti soud uzavřel, že v daném případě, kdy daňové doklady, na základě kterých měly být podle bodu 3.2 smlouvy splátky podle bodu 3.1 placeny, vystaveny žalobcem jako prodávajícím nebyly, nelze určit, zda se žalovaný dostal do prodlení s jejich placením a jakou dobu prodlení trvalo. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný určil všechny poukázané platby na jistinu s tím, že výslovně odkázal na datum uzavření kupní smlouvy, za situace, kdy žalobce jako prodávající nevystavil daňový doklad, v němž by veškeré údaje pro identifikaci plateb byly uvedeny. Odvolací soud dovodil, že k datu podání žaloby 4letá promlčecí doba uplynula u splátek, splatných 30.9.1994, 4.10.1994, 31.12.1994 a 31.3.1995, v tomto rozsahu tak nemohlo být přiznáno právo na zaplacení dohodnutých splátek. Odvolací soud dále uzavřel, že jelikož žalobce nesplnil povinnost, kterou na sebe vzal v ustanovení bodu 3.2 smlouvy a nevystavil daňový doklad, nemohl se žalovaný jako kupující dostat do prodlení a žalobci se z uvedeného důvodu nepodařilo prokázat, že mu vzniklo právo na úrok z prodlení v dohodnuté výši. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, byť z jiných, než v něm uvedených důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zároveň v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a a) o. s. ř.).
Dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v interpretaci ustanovení §330 odst. 2 obch. zák., za otázku zásadního právního významu pokládá otázku aplikace ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. ohledně předpokladů pro započtení placení na jistinu peněžitého závazku, resp. náležitostí určení platby dlužníkem a namítá, že žalovaný takové určení neprovedl. Dovolatel má za to, že splatnost jednotlivých částek, které měl žalovaný na základě smlouvy plnit, nastávala bez dalšího na základě smluvního ujednání, nebyl to tedy daňový doklad, na základě kterého by se splátka stávala splatnou. Dovolatel namítá, že odvolací soud posoudil otázku prodlení žalovaného v rozporu s hmotným právem. Dovolatel zároveň považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud na jedné straně dospěl k závěru, že se žalovaný vůbec nedostal do prodlení, protože žalobce nevystavil smlouvou předpokládané účetní doklady, na druhé straně uzavírá, že žalované splátky kupní ceny byly promlčeny, protože termíny jednotlivých splátek byly mezi stranami dohodnuty.
Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Další možnost přípustnosti dovolání proti rozsudku ve věci samé plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně sice rozhodoval ve věci opakovaně, avšak v předchozím rozsudku rozhodl ve věci samé stejně, tedy tak, že žalobu zamítl. Přípustnost dovolání proto nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovolatel vymezuje jako otázku zásadního právního významu otázku aplikace ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. ohledně předpokladů pro započtení placení na jistinu peněžitého závazku, resp. náležitostí určení platby dlužníkem, přičemž namítá, že žalovaný takový úkon neprovedl. Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud aplikoval ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. v rozporu s hmotným právem, jestliže za situace, kdy (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaný určil všechny poukázané platby na jistinu tím, že výslovně odkázal na datum uzavření kupní smlouvy a zaslal na účet žalobce platby ve výši jednotlivých splátek. V usnesení ze dne 30.11.2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, Nejvyšší soud formuloval závěr, že pokud dlužník plní více dluhů, je plněn ten z nich, o němž dlužník při plnění projevil úmysl jej splnit nejen výslovně, nýbrž i projevil-li jej jinak, je-li toto určení určité a srozumitelné. V kontextu obecného právního posouzení není důvod vylučovat z možností takového (jiného) projevu, a tím i určení dluhu, který má být splněn, ani okolnost, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoliv jiného) z více dluhů.
V souvislosti s posouzením otázky prodlení žalovaného dovolatel namítá nesprávnost posouzení odvolacího soudu, když na jedné straně odvolací soud dospěl k závěru, že nelze určit, zda (a kdy) se žalovaný dostal do prodlení, protože žalobce nevystavil smlouvou předpokládané účetní doklady, a na druhé straně soud uzavřel, že některé žalované splátky byly v okamžiku podání žaloby promlčeny. V souvislosti s posouzením otázky prodlení žalovaného tak dovolatel tvrdí vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jelikož namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu popř. i nepřípustné vybočení odvolacího soudu z rozsahu přezkumné činnosti. Těmito tvrzenými vadami se dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezabýval, neboť z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že posouzení otázky prodlení žalovaného odvolacím soudem nemohlo způsobit v daném případě nesprávné rozhodnutí ve věci, poněvadž i v případě, kdyby odvolací soud posoudil otázku prodlení žalovaného shodně se soudem prvního stupně, rozhodl by ve věci samé stejně. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dodatkem ke smlouvě ze dne 3. 10. 1994 byly ve změněném odst. 3.1. termíny jednotlivých splátek určeny vždy ke konci čtvrtletí, tj. k poslednímu dni čtvrtletí, takže tím spíše bylo pro určení termínu splatnosti rozhodné vystavení daňového dokladu, předepsaného v bodě 3.2. kupní smlouvy ze dne 14. 6. 1993 (ve spise č. l. 7 a 10). Také z toho vyplývá, že odvolací soud nerozhodl v otázce prodlení v rozporu s hmotným právem.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem, dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu