ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1975.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1975/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně I. I. O., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. M. B., zastoupenému advokátem, o 146 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 1246/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 7 Cmo 264/2004-280, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. května 2004, č.j. 2 Cm 1246/95-232, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 98 722 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 17. 8. 1993 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení 47 278 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 17. 8. 1993 do zaplacení a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 14. 10. 1992 podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vzniklo žalobkyni právo na zaplacení části ceny díla ve výši 98 722 Kč, když vyšel ze zjištění, že sjednaná cena díla byla 940 000 Kč, žalovaný zaplatil na cenu díla zálohu 790 000 Kč, posléze došlo k odpočtu z ceny díla ve výši 28 106 Kč za nedodaný rozvaděč a 23 172 Kč, jako rozdíl cen mezi systémem Seal, který měl být dodán, a systémem Mesit. Pokud žalobkyně požadovala dalších 47 278 Kč, soud do této částky žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni přiznal i úroky z prodlení podle §369 obch. zák., ve znění k počátku prodlení, za nezaplacení přiznané částky včas. Po posouzení obrany proti požadovanému nároku, kdy žalovaný uplatnil vůči žalobkyni pohledávku ve výši 273 392 Kč z titulu plnění za žalobkyni, soud dospěl k závěru, že žalovanému se fakturami vyúčtovanými různými subjekty nepodařilo prokázat, že účtované práce se týkaly předmětu díla podle smlouvy o dílo ze dne 14. 10. 1992, uzavřené mezi účastníky, proto dovodil, že žalovaný neprokázal existenci pohledávek způsobilých k započtení proti pohledávce žalobkyně, uplatněné v tomto řízení, a nemohlo podle §580 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dojít k zániku pohledávky žalobkyně v uvedeném rozsahu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 7 Cmo 264/2004-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pokud žalovaný trval na svém stanovisku, že mu vznikla vůči žalobkyni splatná pohledávka způsobilá ke kompenzaci, k čemuž navrhl důkaz ve formě znaleckého posudku, odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy předmětem řízení jsou právní vztahy z roku 1992, je pravděpodobné, že mohou být nároky žalovaného vůči žalobkyni promlčeny a z důvodu dodržení zásady hospodárnosti řízení by bylo neekonomické a nebylo by v zájmu rychlého rozhodování, aby byl důkaz formou znaleckého posudku proveden, když žalobkyně navíc vznesla proti pohledávce žalovaného námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadá závěr odvolacího soudu, jímž se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně existence pohledávky způsobilé k započtení proti pohledávce žalobkyně, uplatněné v tomto řízení. Poukazuje na §127 odst. 1 o. s. ř., podle něhož, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Podle názoru dovolatele není věcí úvahy soudu, ale je jeho povinností znalce ustanovit a nemůže s poukazem na hospodárnost řízení a namítaným promlčením nároku za situace přepokládané v §127 odst. 1 o. s. ř. odmítnout provedení důkazu znaleckým posudkem. Dovolatel namítá, že postupem soudu mu bylo nedůvodně odepřeno právo na soudní ochranu. Dále odkazuje na §388 odst. 2 obch. zák., v němž je stanoveno, že i po uplynutí promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, anebo právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, pokud uvedené ustanovení obchodního zákoníku neaplikoval. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť návrh žalobkyně na zaplacení 47 278 Kč s příslušenstvím zůstal zamítnut. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se proto dále zabýval částí dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 98 722 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 17. 8. 1993 do zaplacení.
Dovolání v této části není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v posuzovaném rozsahu nerozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o existenci pohledávky způsobilé k započtení proti pohledávce žalobkyně, uplatněné v tomto řízení, je třeba konstatovat, že dovolání směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přičemž je možné vyjít pouze ze skutkových zjištění, z nichž vyšel soud prvního stupně i odvolací soud. Oba tyto soudy však shodně učinily závěr, že žalovaný neprokázal existenci pohledávky způsobilé k započtení proti pohledávce žalobkyně, založený na zjištěných skutečnostech a hodnocení provedených důkazů. Je třeba připomenout, že v řízení o dovolání do potvrzujícího výroku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže skutkový stav věci před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, jak dovolatel namítá v souvislosti s neprovedením důkazu znaleckým posudkem, kterým měla být podle jeho názoru zjištěna existence a výše pohledávky žalovaného vůči žalobkyni, a poukazuje-li na nesprávný procesní postup soudu, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může ale dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Poukazuje-li dovolatel, že bylo třeba aplikovat §127 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud ustanoví znalce, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je třeba konstatovat, že prokázání existence pohledávky není skutečností, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí znalce, ale je věcí účastníka řízení, aby příslušnými důkazy existenci pohledávky prokázal.
Rovněž námitka, že soud neaplikoval §388 obch. zák. nemůže zakládat zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, když rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že žalovaný neprokázal, že by za žalobkyni plnil. Za tohoto skutkového stavu soud toto ustanovení aplikovat nemohl.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci v uvedené části po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není v této části, směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně zaplacení 98 722 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 17. 8. 1993 do zaplacení, podle §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – je v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu