ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2004.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2004/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované E. a. s., zastoupené advokátem, o 4 845 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007, č.j. 5 Cmo 254/2007-1009, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. března 2007, č.j. 10 Cm 160/1999-900, ve znění usnesení ze dne 9. května 2007, č.j. 10 Cm 160/1999-932 a usnesení ze dne 13. června 2007, č.j. 10 Cm 160/1999-959, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 845 881 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 4 885 881 Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4 875 881 Kč od 10. 2. 2000 do 22. 3. 2000, z částky 4 865 881 Kč od 23 3. 2000 do 5. 4. 2000, z částky 4 855 881 Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky 4 845 881 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu ohledně částky 10 000 Kč a dále ohledně 19 % úroku z prodlení ročně z částky 4 925 881 Kč od 27. 8. 1996 do 19. 1. 1999, z částky 4 905 881 Kč za den 20. 1. 1999, z částky 4 885 881 Kč od 21. 1. 1999 do 13. 12. 1999, z částky 10 000 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení a dále ohledně dalšího 9 % úroku z prodlení z částky 4 885 881 Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4 875 881 Kč od 10. 2. 2000 do 22. 3. 2000, z částky 4 865 881 Kč od 23. 3. 2000 do 5. 4. 2000, z částky 4 855 881 Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky 4 845 881 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2006, č.j. 32 Odo 362/2006-774, za použití výkladových pravidel podle §266 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že smlouva o zneškodnění odpadu č. 262 uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 18. 9. 1995 je platnou smlouvou o dílo v smyslu §536 a násl. obch. zák., řádně podepsanou oběma smluvními stranami, byla-li podepsána za zhotovitele prokuristou K. P. a za objednatele - žalovanou F., finančním ředitelem, který byl z titulu své funkce za žalovanou oprávněn jednat, přičemž protistrana nemohla mít s ohledem na tuto jí známou funkci pochybnost o oprávnění F. jednat se závaznými účinky pro žalovanou, a to i v případě překročení jeho oprávnění. Soud dovodil, že požadavku určitosti předmětu smlouvy dostála i formulace určení množství odtěžení odpadu slovy „podle potřeby“, neboť z dokazování vyplynulo, že předmět smlouvy byl oběma stranám znám a byl zřejmý již z obsahu správního rozhodnutí, které ukládalo žalované do 1. 8. 1996 odtěžit ze skládky odpady a zlikvidovat ji a byl zřetelný i z úmyslu stran formulovaného v bodu 5. 2 smlouvy – odtěžit odpady z celé skládky. Soud zjistil, že zhotovitel předmět díla provedl a žalovaná vytěženou skladku převzala, proto má zhotovitel podle §548 odst. 1 obch. zák. právo na zaplacení ceny díla. Dále soud zjistil, že pohledávka z uvedené smlouvy, představující cenu díla, byla žalovanou v souladu s §323 a §407 obch. zák. uznána co do důvodů i výše 4 925 881 Kč včetně příslušenství, a to minimálně přípisy ze dne 9. 11. 1998 a 13. 12. 1999. Po doplnění dokazování a v souladu s právním názorem vysloveným ve výše označeném rozsudku Nejvyššího soud České republiky dospěl krajský soud k závěru, že došlo i k platnému postoupení pohledávky na žalobce ve smyslu §524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou ze dne 29. 10. 1998, obsahující dohodu o ceně, která byla žalobcem žalované v souladu s dohodou ze dne 21. 6. 1999 o prodloužení lhůty k zaplacení ve sjednané lhůtě do 30. 9. 2000 zaplacena. Při posouzení námitky žalované, že smlouva o postoupení pohledávky nebyla podepsána oprávněnými zástupci postupitele, soud vyšel ze zjištění, že smlouvu za postupitele podepsal jednatel společnosti P. V. a A. K., který nebyl jednatelem ani prokuristou společnosti, ale podepsal ji v zastoupení, tudíž tak musel učinit na základě plné moci. Protože žalovaná pohledávku uznala, důkazní břemeno o prokázání opaku o neexistenci pohledávky leží na žalované, ta však neexistenci zmocnění pro A. K. neprokázala. Soud konstatoval, že i kdyby A. K. překročil své oprávnění vyplývající z plné moci, aplikoval by soud §33 odst. 1 obč. zák., podle něhož, překročil-li zmocněnec své oprávnění z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil. Soud konstatoval, že i kdyby místo A. K. smlouvu podepsal někdo jiný bez plné moci, platí podle §33 odst. 2 obč. zák., že ten za koho bylo jednáno, je z takového jednání zavázán tehdy, pokud právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. O dodatečném schválení postoupení svědčí korespondence mezi stranami a skutečnost, že úplata za postoupení pohledávky byla postupitelem od žalobce přijata. Soud dále posuzoval platnost dohody z 21. 6. 1999 z hlediska oprávnění osob, které dohodu uzavřely, a to za účelem posouzení aktivní legitimace žalobce. Vyšel ze zjištění, že na jednání dne 21. 6. 1999, z něhož vzešel zápis o dohodě změny splátkového kalendáře, byl přítomen žalobce a za postupitele A. K. a P. K., za oddělení pohledávek, který podle závěru soudu podepsal zápis, jako osoba oprávněná. Soud dále dovodil, že i kdyby takové oprávnění P. K. překročil, bylo aplikovatelné ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., podle něhož se takového překročení oprávnění svého pracovníka mohl dovolat pouze postupitel, ale nikoliv žalovaná. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že postupitel tak neučinil a naopak přijal od žalobce úplatu za postoupení pohledávky. Krajský soud uzavřel, že tím byla prokázána aktivní legitimace žalobce a nepřistoupil k navrhovanému důkazu znaleckým posudkem za účelem zkoumání podpisů na smlouvě o postoupení pohledávky a dohody ze dne 21. 6. 1999. Byla-li prokázána platnost smlouvy o dílo ze dne 18. 9. 1995, provedení díla, platnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 1998 a závazek ze smlouvy o dílo byl žalovanou ve smyslu §323 odst. 1 a §407 odst. 3 obch. zák. v rozsahu 4 925 881 Kč uznán, soud žalobci přiznal částku včetně úroků z prodlení za nezaplacení včas, specifikované ve výroku I. rozsudku, když přitom vyšel ze zjištění, že předmětem řízení po částečném zastavení řízení zůstala částka 4 845 881 Kč a žalovaná dne 13. 12. 1999 věděla, na základě výzvy žalobce k plnění ze dne 8. 12. 1999, že žalobce požaduje zaplacení dluhu okamžitě, proto měla dne 13. 12. 1999 plnit a neučinila-li tak, dostala se dnem 14. 12. 1999 do prodlení. Za oprávněnou výši úroků z prodlení považoval úroky ve výši 10 % s přihlédnutím k výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry ve smyslu §502 obch. zák. Ve zbytku žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. října 2007, č.j. 5 Cmo 254/2007-1009, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v napadené části výroku I. a v části výroku II., kromě zamítnutí žaloby o částku 10 000 Kč a dále ohledně 19 % úroku z prodlení ročně z částky 4 925 881 Kč od 27. 8. 1996 do 31. 10. 1996; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 18. 9. 1995 platně uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo odtěžení odpadu z celé skládky, a kterou podepsali oprávnění zástupci smluvních stran s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. a §20 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud po přezkoumání obsahu smlouvy o dílo a jejího dodatku č. 1 ze dne 19. 6. 1996 dovodil, že změna, jejímž shodným cílem obou stran bylo změnit původní smluvní ujednání o provedení díla do 31. 5. 1996, nebyla učiněna v souladu s čl. 11.1. smlouvy o dílo. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaná předala staveniště k provedení díla až 26. 6. 1996, tudíž termín provedení díla nemohl být ani dodržen, a pokud bylo smluvní plnění poskytnuto ve dnech 2. 7. 1996 až 1. 8. 1996, bylo podle závěru odvolacího soudu plněno včas ve smyslu §537 odst. 1 obch. zák., neprokázala-li žalovaná, že by stranami byl dohodnut jiný termín plnění než původní termín 31. 5. 1996, který nemohl být s ohledem na jednání žalované splněn. Ztotožnil se tedy se soudem prvního stupně, že zhotovitel má právo na zaplacení provedeného a žalovanou převzatého díla (§548 odst. 1 obch. zák.). Souhlasil se soudem prvního stupně i v otázce posouzení uznání závazku žalovanou. Pokud bylo v řízení poukazováno na dohodu z 31. 10. 1996, posoudil ji jen jako dohodu o splátkovém kalendáři části dluhu žalované, kdy žalovaná znovu uznala výši zůstatku dlužné částky, nejednalo se ale o stanovení nové splatnosti dluhu či o vznik nového závazkového vztahu. Podle odvolacího soud při posouzení prodlení správně soud prvního stupně vyšel z přípisu ze dne 13. 12. 1999, v němž žalovaná prostřednictvím svého statutárního zástupce přiznala, že byla vyzvána k okamžitému splnění dluhu, proto za situace, kdy nebyl stanoven termín splatnosti dluhu, se žalovaná dostala od 14. 12. 1999 do prodlení s plněním a je povinna zaplatit žalobci i úrok z prodlení ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák., a to ve výši správně soudem prvního stupně určené podle §502 obch. zák. Tato pohledávka za žalovanou byla ke dni 29. 10. 1998, kdy byla uzavřena posuzovaná smlouva o postoupení pohledávky, podle odvolacího soudu způsobilá k postoupení podle §524 obč. zák., přičemž odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem o platnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, včetně posouzení neoprávněnosti námitek žalované k podpisu smlouvy osobami, které nebyly k takovému úkonu podle žalované oprávněné. Neuznal námitku žalované, že nabyla účinnosti rozvazovací podmínka podle čl. 6.3 smlouvy o postoupení pohledávky, nezaplatil-li žalobce za postoupenou pohledávku do 30. 6. 1999, neboť bylo prokázáno, že tato lhůta byla platně prodloužena postupníkem a postupitelem na termín 30. 9. 1999 a v této lhůtě žalobce za postoupenou pohledávku zaplatil. Odvolací soud s poukazem na ustálenou judikaturu konstatoval, že žalovaná, která nebyla smluvním účastníkem smlouvy o postoupení, není ani oprávněna namítat relativní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce podal dovolání do výroku I. ohledně zamítnutí nároku na zaplacení 19 % úroků z prodlení ročně z dlužné částky 4 925 881 Kč, avšak toliko za dobu od 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999, přičemž v dovolací lhůtě doplnil dovolání o námitku i proti té části výroku I., kterým bylo potvrzeno zamítnutí dalšího úroku z prodlení ve výši 9 % z částek a za dobu specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce má za to, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu je po obsahové stránce neurčitý, když z něj najisto nevyplývá zamítnutí nároku na zaplacení 19 % úroků z prodlení ročně z dlužné částky 4 925 881 Kč za dobu od 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999. Namítá, že odvolací soud se v rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění vůbec nevypořádal s odvoláním v části ohledně splatnosti závazku. Připouští, že odvolací soud zjistil, že existuje dohoda ze dne 31. 10. 1996 o splátkovém kalendáři nedoplatku ceny díla, obsah tohoto důkazního prostředku ale podle žalobce nijak nezdůvodnil a pouze na něj navázal při posouzení jakéhosi uznání dluhu v prosinci 1999. V takovém postupu odvolacího soudu spatřuje žalobce vadu řízení spočívající v opomenutí důkazu, mající za následek nesprávné rozhodnutí o počátku prodlení žalované s plněním dluhu, jehož důsledkem je snížení povinnosti žalované o zaplacení 19 % úroku z prodlení za dobu 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999. Navíc požadavek žalované na posunutí termínu splatnosti ceny díla až v závěrečné fázi soudního sporu považuje žalobce za jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., jenž nemůže požívat právní ochrany. Z uvedeného dovozuje, že napadené rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu s tím, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež spatřovala v nesprávném procesním postupu soudu po vznesené námitce podjatosti soudce. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav věci, nevyhodnotil všechna tvrzení a důkazy uvedené v odvolání, nevzal v úvahu rozporuplnost výpovědí svědka P. v souvislosti s posouzením otázky splnění díla a učinil nedostatečné skutkové zjištění ohledně podpisů oprávněných osob na listinách z hlediska jejich pravosti. Odvolací soud podle žalované pochybil, spokojil-li se s kopiemi listin předložených k důkazu, které byly zásadní pro posouzení věci, jako např. smlouvy o postoupení pohledávek, zápisu ze dne 21. 6. 1999. Domnívá se, že pokud žalobce neprokázal žalované postoupení pohledávky, neučinil tím vůči žalované hmotněprávní úkon podle §526 obč. zák. Poukazuje, že se poprvé dozvěděla o smlouvě o postoupení pohledávky až na jednání soudu dne 20. 10. 1995, kdy žalobce smlouvu o postoupení předložil, to však byl již jeho nárok vůči žalované s ohledem na soudem poukazované uznávací prohlášení žalované ze dne 13. 12. 1999, promlčen. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se měl zabývat mimo posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky i platností zápisu ze dne 21. 6. 1999. Pokud se týká určitosti předmětu díla, na rozdíl od odvolacího soudu má žalovaná za to, že mezi smluvními stranami nedošlo k dohodě stran o předmětu smlouvy v době jejího uzavření. Dále se domnívá, že soudy nesprávně posoudily i otázku vzniku smlouvy o zneškodnění odpadu, posouzené oběma soudy jako smlouvy o dílo, když nesprávně dovodily, že F. byl oprávněn za žalovanou smlouvu podepsat ve smyslu §15 obch. zák. Namítá, že jeho oprávnění podepsat smlouvu nevyplývalo z žádného pověření či vnitřního předpisu nebo náplně práce. Nesouhlasí ani s aplikací §20 odst. 2 obč. zák. za situace, kdyby F. překročil rozsah svého oprávnění, protože předchůdce žalobce se o tomto překročení mohl dozvědět z obchodního rejstříku. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem soudu s odkazem na §537 odst. 1 obch. zák., že v posuzované věci nebyla sjednána doba splnění závazku, vyplynulo-li ze smlouvy o dílo, že se uzavírá na dobu do 31. 5. 1996. Odvolací soud se měl podle názoru žalované zabývat tím, zda po zániku závazku, uplynutím doby, termínu 31. 5. 1996, nevznikl nový závazek, neboť po tomto termínu již nemohlo dojít ze změně smlouvy. Jestliže závazek uplynutím doby zanikl, pak nemohl existovat v době uznání a neexistující závazek nebylo možno ani postoupit. Nesprávně podle žalované soud posoudil i platnost smlouvy o postoupení pohledávky, nezkoumal-li, zda je podepsána skutečně osobami, které měly smlouvu, jako osoby oprávněné podepsat, existovala-li důvodná pochybnost zjistitelná již vizuálním pohledem, že smlouvu osobně nepodepsal p. K. Žalovaná navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zatímco žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila, žalobce vyjádření k dovolání žalované podal a navrhl odmítnutí jejího dovolání, neboť má za to, že žalovanou uváděný důvod přípustnosti dovolání není dán. Soudy se nedopustily žádného procesního pochybení a právní posouzení, jehož výsledkem bylo uložení povinnosti žalované zaplatit určitou částku včetně příslušenství, považuje za správné, vycházející ze skutkových zjištění soudu, které jsou podle žalobce jednoznačné a logicky zdůvodnitelné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce i žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda jsou dovolání žalobce a žalované přípustná.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přezkoumáním dovolání podaným žalobcem.
Namítá-li žalobce, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu je po obsahové stránce neurčitý, když z něj najisto nevyplývá zamítnutí nároku na zaplacení 19 % úroků z prodlení ročně z dlužné částky 4 925 881 Kč za dobu od 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999 a že odvolací soud se v rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění vůbec nevypořádal s odvoláním v části ohledně splatnosti závazku a nesprávně rozhodl o zamítnutí dalších úroků z prodlení, nelze s ohledem na výše uvedené dospět k závěru, že by ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu o příslušenství pohledávky, kterou je žalovaná povinna zaplatit, vychází ze skutkového zjištění soudu o splatnosti závazku. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Nutno zároveň připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do eventuálního nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dospěl-li tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že splatnost závazku nastala dne 13. 12. 1999, pak nelze odvolacímu soudu vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem (§369 odst. 1, §502 obch. zák.), dospěl-li k závěru, že žalovaná má v souladu s uvedenými právními ustanoveními nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně od 14. 12. 1999 z dlužných částek a za doby, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a ve zbývajícím rozsahu žalobu na zaplacení dalšího příslušenství pohledávky zamítl. Poukazuje-li žalobce v tomto směru i na nesprávné hodnocení důkazů v předmětné věci, pak je třeba konstatovat, že tato námitka nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá, jak již výše uvedeno, zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. Bulletin Nejvyššího soudu sešit 2/1994, č. 19, kde Nejvyšší soud přijal závěr, že za nesprávné právní posouzení nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních). Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalobce, jíž napadá procesní postup žalované v tom směru, že určité skutečnosti o termínu splatnosti ceny díla upřesňovala až v závěrečné fázi soudního sporu, v čemž žalobce spatřuje porušení zásad poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., který nemůže požívat právní ochrany. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že oprávnění účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí věci je jednou ze základních povinností účastníka řízení podle §101 odst. 1 o. s. ř., proto nelze dovodit, že by plnění této povinnosti mohlo naplnit skutkovou podstatu jednání, které je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jak má na mysli ustanovení §265 obch. zák.
Žalobcem napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním dovolání podaným žalovanou směřující proti části výroku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Jak už bylo výše uvedeno, podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované v posuzované části není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť se nejedná o případ, kdyby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam podle §237 odst. 3 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná se dovolává důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav věci, nevyhodnotil všechna tvrzení a důkazy žalované uvedené v odvolání, nevzal v úvahu, rozporuplnost výpovědí svědka P. v souvislosti s posouzením otázky splnění díla, nesprávně zhodnotil skutková zjištění existence samotné pohledávky a učinil nedostatečné skutkové zjištění ohledně podpisů oprávněných osob na listinách z hlediska jejich pravosti, je třeba připomenout, jak výše uvedeno a zdůvodněno, že tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, když ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění.
Namítá-li žalovaná, že žalobce neprokázal žalované postoupení pohledávky a neučinil tak vůči žalované hmotněprávní úkon podle §526 obč. zák., není tato námitka pro posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky významná. Mimoto skutkový závěr soudu o tom, že oznámení o postoupení pohledávky žalované prokázáno bylo, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti učiněné námitky žalované k nesprávnému právnímu posouzení aktivní legitimace žalobce a stejně tak námitky o promlčení uplatněného nároku a i k samotné existenci pohledávky způsobilé k postoupení jsou pak nedůvodné.
Jako neoprávněnou shledal dovolací soud i námitku žalované směřující k nesprávnému právnímu posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky s ohledem na posouzení určitosti předmětu smlouvy o dílo, z níž pohledávka měla vzniknout. Soud správně vyšel ze zjištění obsahu ujednání smlouvy o dílo v bodě 3, kde byl předmět díla vymezen tak, že zhotovitel A. se v bodě 3.1. zavazuje, že strojně vytěží a odveze odpad uvedený v bodu 3.2. na skládce v D. u Š. a zajistí jeho zneškodnění v souladu s legislativou platnou v ČR. Jeho závěr o určitosti předmětu díla není v rozporu ani s výkladovými pravidly zakotvenými v §266 obch. zák., které pro výklad obsahu smlouvy použil.
Namítá-li dále žalovaná, že soudy nesprávně posoudily i otázku vzniku smlouvy o zneškodnění odpadu ze dne 18. 9. 1995, posouzené oběma soudy jako smlouvy o dílo, když nesprávně dovodily, že F. byl oprávněn za žalovanou smlouvu podepsat ve smyslu §15 obch. zák., neboť jeho oprávnění podepsat smlouvu nevyplývalo z žádného pověření či vnitřního předpisu nebo náplně práce, je třeba odkázat na znění §15 obch. zák. ke dni podpisu smlouvy, podle něhož, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Odvolací neposoudil oprávnění F. k podpisu smlouvy v rozporu s uvedeným ustanovením §15 obch. zák., jestliže dovodil, že funkce finančního ředitele je takovou činností, při níž k podpisu smluv za právní subjekt obvykle dochází. Není nutno, aby oprávnění podepisování smluv bylo uvedeno ve vnitřních předpisech nebo v náplni práce, neboť toto oprávnění vyplývá přímo ze zákona. Přezkoumávat oprávněnost podpisu smluv a jiných listin F. ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. se pak jeví jako nadbytečné, pokud k překročení jeho oprávnění nedošlo.
Namítá-li dovolatelka, že není možno měnit obsah smlouvy po 31. 5. 1996, tj. po termínu, kdy mělo být dílo podle smlouvy splněno, je nutno konstatovat, že z tohoto závěru odvolací soud nevyšel. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná předala staveniště k provedení díla až 26. 6. 1996, tudíž termín provedení díla 31. 5. 1996 nemohl být ani dodržen, a pokud bylo smluvní plnění poskytnuto ve dnech 2. 7. 1996 až 1. 8. 1996, bylo podle závěru odvolacího soudu plněno včas ve smyslu §537 odst. 1 obch. zák., neprokázala-li žalovaná, že by stranami byl dohodnut jiný termín plnění než původní termín 31. 5. 1996, který nemohl být s ohledem na jednání žalované splněn. Tomuto závěru nelze vytknout, že by odporoval smyslu §537 odst. 1 obch. zák., podle něhož je zhotovitel povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí ve sjednané době, jinak v době přiměřené s přihlédnutím k povaze díla. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by mezi stranami smlouvy o dílo po 31. 5. 1996 vznikl nový závazkový vztah a že by původní závazek zanikl.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho řízení je postiženo vadou spočívající v nesprávném procesním postupu soudu po vznesené námitce podjatosti soudce a že soud postupoval nesprávně, pokud se spokojil jen s kopiemi listin předložených k důkazu, které byly zásadní pro posouzení věci, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, když dovolatelka pouze napadá nesprávný konkrétní procesní postup soudu.
Žalovanou napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani dovolání žalované není podle §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ohledně dovolání podaného žalovanou, k němuž se žalobce vyjádřil, bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku tohoto dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10 300 Kč.
O nákladech dovolacího řízení ohledně dovolání podaného žalobcem bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 1. září 2008
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu