ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2339.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2339/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. P. a. s. se sídlem v , zastoupené JUDr. L. K., advokátem se sídlem v, proti žalované Č. r. – M. f. Č. r., se sídlem v , zastoupené JUDr. M. T., advokátem se sídlem v , o 14.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 221/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 11 Cmo 170/2006-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. M. T.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 44 Cm 221/96-176, v předmětné věci řízení ohledně částky 943.092,- Kč zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.191.708,- Kč (výrok II.) a dále že se zamítá žaloba, aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14.000.000,- Kč (výrok III.). Ve výroku IV. rozhodl soud, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že ve výroku I. řízení zastavil na základě částečného zpětvzetí návrhu žalobkyní. Ve výroku II. žalobkyni co do částky 1.191.708,- Kč částečně vyhověl, neboť v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalované – F. n. m. Č. r. – jako zakladatel žalobkyně v rámci privatizace státního podniku M. P. vložil do základního jmění žalobkyně majetek v celkové hodnotě 101.547.000,- Kč jehož součástí byly i pozemky v kat. území P. a kat. území T. D. které, ač byly předmětem privatizace, nebyly ve vlastnictví státu, neboť kupní smlouva ze dne 10. července 1975 mezi prodávajícími občany a kupujícím státem byla neplatná, jak určil pravomocným rozsudkem ze dne 18. ledna 1994, č. j. 230/92-49 Okresní soud v Příbrami. Předmětné pozemky, oceněné znaleckým posudkem na částku 1.191.708,- Kč, nebylo možno – podle názoru soudu – subsumovat pod věci chybějící či vadné podle §19 a §20 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění (tzv. „zákon o velké privatizaci“) a proto soud nárok posoudil podle §59 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, může společnost požadovat rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy (stanov) něco jiného. Soud tudíž dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je co do účetní hodnoty pozemků 1.191.708.- Kč důvodný.
Ve výroku III. soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně částky 14,000.000,- Kč, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, spočívající v tom, že tuto částku musela investovat do odkoupení předmětných pozemků, jež nezbytně potřebovala jako součást objektu pro podnikatelskou činnost.
Co do tohoto nároku soud uzavřel, že na žalobkyni sice byl převeden majetek, který nebyl ve vlastnictví žalované, takže žalobkyně k němu nemohla nabýt vlastnické právo, ale dané pozemky byly dle předávacího protokolu z 1. května 1992 zařazeny jako předávaný majetek, se kterým na žalobkyni jako nabyvatele přešlo i nebezpečí škody na těchto věcech ve smyslu §19 odst. 2 zákona o velké privatizaci (ve znění zákona č. 92/1992 Sb., tj. ve znění účinném k 18. únoru 1992). Škoda v tomto případě představuje částku 14.000.000,- Kč, které žalobkyně musela vydat na získání vlastnického práva k pozemkům. Podle závěru soudu žalobkyni nevzniklo na základě zákona o velké privatizaci právo na náhradu škody v souvislosti s odkupem předmětných pozemků, jež byly nezbytnou součástí privatizovaného majetku.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek ve výroku IV. tak, že žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně 54.323,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolání žalobkyně (ani žalované) ve vztahu k výrokům ve věci samé odvolací soud neuznal za důvodné, když se ztotožnil plně se závěry soudu prvního stupně rovněž ohledně nároku na náhradu škody uplatněné žalobkyní ve výši kupní ceny 14.000.000,- Kč, kterou zaplatila za sporné pozemky. Zdůraznil, že zákon o velké privatizaci váže v ustanovení §19 odst. 2 přechod nebezpečí škody na věcech na okamžik předání majetku zakladatelem, a nikoli na skutečnost, že došlo k nabytí vlastnického práva. Nad rámec závěrů soudu prvního stupně odvolací soud dodal, že v dané věci není naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, kterou je příčinná souvislost mezi vložením sporných pozemků jako nepeněžitého vkladu do základního kapitálu a nutností pozemky zakoupit. Je tomu tak proto, že bez ohledu na to, zda došlo či by nedošlo k privatizaci státního podniku, zda došlo či by nedošlo k vložení této části nepeněžitého vkladu do majetku zakládané společnosti, nic by to nezměnilo na tom, že kupní smlouva ze dne 10. července 1975 byla pravomocným rozsudkem soudu prohlášena za neplatnou. Ať již by tu zůstal státní podnik či by došlo k jeho privatizaci, v obou případech by vznikla nutnost právní vztahy k těmto pozemkům vyřešit, ať již kupní, nájemní či jinou smlouvou, pokud by podnik pozemky ke své činnosti potřeboval (o takové potřebě není v dané věci důvodu pochybovat), Již z tohoto důvodu musela být žaloba v této části zamítnuta. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil také ve výroku III. ve věci samé (§219 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to do té části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 14.000.000,- Kč.
Přípustnost dovolání opírá žalobkyně o ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle názoru dovolatelky řeší napadené rozhodnutí právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/1999, byla řešena otázka, kdy při privatizaci podle zákona o velké privatizaci hodnota nepeněžitého vkladu v době vzniku společnosti nedosáhla částky stanovené při jejím založení, ale k vložení nepeněžitého vkladu došlo. Avšak otázka hodnoty, kdy nepeněžitý vklad vůbec vložen nebyl, ačkoliv jeho vložení bylo deklarováno protokolem o předání privatizovaného majetku za daných konkrétních okolností, dosud dovolacím soudem vyřešena nebyla.
Důvod dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci. Závěr odvolacího soudu, že na základě protokolárního předání předmětných pozemků F. n. m.žalobkyni, přešlo na žalobkyni ve smyslu §19 odst. 2 zákona o velké privatizaci nebezpečí škody na předmětných pozemcích, a to bez ohledu na to, že tyto pozemky nebyly vloženy do základního kapitálu žalobkyně a ta je nenabyla do vlastnictví, je podle mínění dovolatelky nesprávný a je v rozporu s hmotným právem. Bez nabytí vlastnického práva nemohlo na žalobkyni přejít nebezpečí škody. To vyplývá i z ustanovení §19 zákona o velké privatizaci v rozhodném znění, jehož odstavce 1 a 2 vycházejí z předpokladu přechodu vlastnického práva na nabyvatele v odstavci 3 ustanovení. Nelze akceptovat jako správný závěr, že žalobkyně nesla nebezpečí škody na věci, která jí nepatřila. Situaci žalobkyně, která vlastnictví k předmětným pozemkům nenabyla, nelze ustanovení §19 zákona o velké privatizaci podřadit. Dovolatelka též namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se skutečností, že Fond národního majetku ČR jako právní předchůdce žalované nesplnil svou právní povinnost vložit předmětné pozemky v souladu se zakladatelskou listinou ze dne 30. dubna 1992 (seznam privatizovaného majetku byl přílohou této listiny), do základního kapitálu žalobkyně a nezabýval se dostatečně tím, že šlo o pozemky zcela nezbytné k činnosti žalobkyně (jako před privatizací pro činnost státního podniku). Příčinnou souvislost je třeba spatřovat v tom, že F. n. m. jako právní předchůdce žalované nesplnil svou povinnost ke vkladu předmětných pozemků, nezbytných pro řádný chod podniku, ani právní vztahy k těmto pozemkům nevyřešil pro žalobkyni jinak, takže musela na jejich odkoupení vynaložit 14 mil. Kč. Nárok na náhradu takto žalobkyní vynaložených nákladů nemůže být vypořádán pouze vyplacením rozdílu v hodnotě nepeněžního vkladu ve smyslu §59 odst. 5 obch. zák.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolaní má za to, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, když napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V daném případě nedošlo ke vzniku škody, jestliže žalobkyně privatizací nenabyla předmětné pozemky do vlastnictví. Žalobkyně by se ocitla ve stejné situaci i kdyby předmětné pozemky byly z privatizace vyňaty a nedošlo by k jejich předání. Žalovaná souhlasí se závěrem obou soudů při výkladu §19 odst. 2 zákona o velké privatizaci s tím, že předáním majetku nabyvateli dochází k zániku závazku zakladatele a nastávají obligačně-právní účinky právního úkonu předání. Věcně právní účinky převodu jsou z pohledu cit. ustanovení nerozhodná. Fond národního majetku splnil i svou povinnost zakladatele podle §59 odst. 2 obch. zák. vložit vklad do základního jmění žalobkyně a pokud na žalobkyni nepřešlo vlastnické právo v části nepeněžitého vkladu, vznikla zakladateli nová právní povinnost zaplatit žalobkyni hodnotu nepeněžitého vkladu, který nenabyla.
Žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení částkou 289.884,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, jelikož podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě přichází v úvahu jen přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jehož se dovolatelka také výslovně dovolává – tj. že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c] zejména tehdy – řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 14,000.000,- Kč, za kteroužto částku žalobkyně odkoupila předmětné pozemky od jejich vlastníků – fyzických osob za situace, kdy tyto pozemky žalobkyně nenabyla v privatizaci na základě nepeněžitého vkladu do základního kapitálu (jmění) při založení žalobkyně F. n. m. ČR.
Ze shora popsaných skutkových zjištění soudů prvního stupně a odvolacího, z nichž dovolací soud vychází jako ze zjištění nesporných, vyplývá, že v určovacím sporu bylo rozsudkem Okresního soud v Příbrami ze dne 18. ledna 1994, č. j. 9 C 230/92-49, rozhodnuto že kupní smlouva, kterou právní předchůdce žalobkyně měl nabýt pozemky, je neplatná. Soudním rozhodnutím tak bylo deklarováno, že stát se nikdy vlastníkem sporných pozemků nestal a tyto pozemky se tudíž nemohly stát předmětem privatizace. I když tedy předmětné pozemky byly zahrnuty v privatizačním projektu č. pro privatizaci státního podniku M. P. a posléze se staly předmětem nepeněžitého vkladu do základního kapitálu zakládané akciové společnosti – žalobkyně – nebyly právně způsobilým předmětem převodu a žalobkyně se nemohla stát vlastníkem těchto pozemků, „nabytých od nevlastníka“ (lhostejno, zda byly pozemky považovány za státní majetek omylem, nedopatřením, z neznalosti apod.)
Za této právní situace nebylo namístě ani uvažovat o přechodu nebezpečí škody na pozemcích, neboť nedošlo-li (nemohlo-li dojít) k fyzickému předání a převzetí pozemků jako hmotných věcí nabyvatelem (žalobkyní), když nedošlo (nemohlo dojít) k převodu vlastnického práva nepeněžitým vkladem, nebylo možné ani aplikovat ustanovení §19 odst. 2 zákona o velké privatizaci, stanovící, že předáním majetku přechází na nabyvatele nebezpečí škody na těchto věcech. Cit. ustanovení je tudíž z hlediska vymáhaného nároku na náhradu škody irelevantní.
Nárok na náhradu škody, vymáhaný žalobkyní, není nicméně opodstatněný, neboť pro jeho přiznání chybí základní předpoklad, jímž je porušení právní povinnosti žalovanou. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaná porušila smluvní nebo zákonnou povinnost (srov. ustanovení §373 a §757 obch. zák.).
Povinnost žalované převést předmětné pozemky v privatizaci nepeněžitým vkladem na žalobkyni jako nabyvatelku nevyplývá ani ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, když stát tyto pozemky do vlastnictví v r. 1975 nezískal a tudíž je nikdy nevlastnil a proto je žalovaná ani nemohla převést na žalobkyni, a tvrzenou povinnost žalované nemohl založit ani privatizační projekt (rozhodnutí o privatizaci), či jiný z privatizačních dokumentů (např. protokol o předání), které ovšem neměly povahu právního úkonu. Uvedené dokumenty nevykazují povahu právních aktů, závazných podle zákona (jmenovitě podle zákona o velké privatizaci).
Nejvyšší soud tudíž nedospěl k závěru, že v posuzovaném případě odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, resp. věc nesprávně právně posoudil a ani z obecného pohledu neshledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Z těchto důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyně je tak povinna nahradit žalované náklady právního zastoupení spočívající v odměně podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- Kč, v paušálu hotových výloh (za 1 úkon – vyjádření k dovolání) v částce 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.957,- Kč, celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. František F a l d y na , CSc.
předseda senátu