ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3112.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3112/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. z., , zast. JUDr. J. V., advokátkou proti žalovaným 1) V. P., a. s., a 2) H.-p., spol. s r.o., zast. JUDr. M. B., advokátem,o zaplacení 33,972.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 449/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2007, č.j. 6 Cmo 341/2006-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem částečným rozsudkem ze dne 28. dubna 2006, č.j. 26 Cm 449/96-141, zamítl žalobu o zaplacení částky 33,972.000,- Kč vůči žalované 2). Ve výroku II. rozhodl soud o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že dohodami ze dne 25.7.1990 se M. z. a v.zavázalo právnímu předchůdci žalované 1) poskytnout bezúročné návratné půjčky 5,232.000,- Kčs a 28,740.000,- Kčs. Soud prvního stupně posuzoval právní vztah mezi účastníky jako smlouvu mezi orgánem hospodářského řízení a organizací, která se podle §116 odst. 5 hospodářského zákoníku (dále jen: „HZ“) a §362 HZ řídí přiměřeně ustanovením §381 a násl. HZ o úvěru. Podle soudu prvního stupně bylo třeba právní vztah mezi účastníky posuzovat s ohledem na §763 odst. 1 obchodního zákoníku podle hospodářského zákoníku. Sporný závazek přešel při prodeji podniku podle smlouvy ze dne 19.6.1996 z žalované 1) na žalovanou 2). Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení ze strany žalované 2) a dovodil, že tato námitka je důvodná, neboť podle zjištění soudu tříletá promlčecí doba (§131a HZ) začala běžet 1.1.1993 a uplynula 31.12.1995, přičemž vůči žalované 2) byla žaloba podána 18.7.2001. Soud prvního stupně proto žalobu vůči žalované 2) zamítl.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. (výrok II.) Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že jelikož na návrh žalobkyně, doručený soudu dne 18.7.2001, přistoupila žalovaná 2) podle §92 odst. 1 o. s. ř. do řízení až na základě usnesení soudu prvního stupně, jež nabylo právní moci dne 1.4.2003, je správný závěr soudu prvního stupně, že k námitce promlčení žalobě nelze vůči žalované 2) vyhovět. Argumentaci žalobkyně, že soudu prvního stupně bylo známo, že v průběhu řízení prodala žalovaná 1) svůj podnik žalované 2) a nebyly tak splněny předpoklady pro rozhodnutí o přistoupení žalované 2) do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. a současně se proto právo žalobkyně vůči žalované 2) nemohlo promlčet, odvolací soud nepřisvědčil. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke správnému poučení ze strany soudu prvního stupně podle §5 a §107a o. s. ř. ze dne 12.6.2001, o možnosti podat návrhu na záměnu účastníků podle §107a o. s. ř., bylo pouze věcí žalobkyně, že pokládala za výhodnější vést spor vůči oběma žalovaným současně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání žalobkyně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.).
Dovolatelka má za to, že soudu bylo známo, že žalovaná 1) prodala v průběhu řízení podnik žalované 2), a to smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 1996. V projednávaném případě podle ní nebyly splněny předpoklady pro rozhodování dle ustanovení §92 o. s. ř., ale soud měl rozhodovat podle ustanovení §107a o. s. ř., řízení je tudíž postiženo vadou. Dále má dovolatelka za to, že učinila všechny příslušné kroky k tomu, aby se její majetkové právo vůči žalované 2) nepromlčelo.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvádí, že dovolání je „čistě účelové a právně zavádějící“, a že řízení žádnou tvrzenou vadou postiženo není.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal. V projednávaném případě došlo mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) k prodeji podniku na základě smlouvy ze dne 24.6.1996, tedy po zahájení předmětného řízení. Z obsahu procesního spisu (na č. l. 28) dále vyplývá, že soud prvního stupně dne 12.6.2001 žalobkyni řádně poučil ve smyslu §5 o. s. ř. o možnosti podat návrh ve smyslu §107a o. s. ř. Žalobkyně následně podáním ze dne 13. 7. 2001, došlým soudu dne 18. 7. 2001 navrhla, aby soud ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř. připustil, aby do řízení na straně žalované 1) přistoupila žalobkyně 2). Tomuto návrhu soud vyhověl usnesením ze dne 27. 2. 2003, č.j. 26 Cm 449/96-32, které nabylo právní moci dne 1. 4. 2003. Žalobkyně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 30. října 1997,sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, sešit: 3/98, č.: SJ 28/98), je však k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. V projednávaném případě se o takovou situaci nejedná, neboť usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2003, č.j. 26 Cm 449/96-32, kterým bylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka nabylo dne 1. 4. 2003 právní moci, když proti němu žádný z účastníků opravný prostředek nepodal. Námitky dovolatelky ve skutečnosti směřují nikoliv proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nýbrž proti uvedenému pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně, které však nelze změnit ani tehdy, kdyby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani na základě námitek dovolatelky, kterými brojí proti závěru odvolacího soudu, že nárok byl vůči žalované 2) promlčen, neboť proti tomu, kdo se má stát účastníkem řízení na základě usnesení, jímž soud připustí jeho přistoupení do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.), se běh hmotněprávních lhůt staví dnem, kdy návrh na jeho přistoupení dojde soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. R 37/2003 civ.). V řízení o meritu věci nelze namítat, že vydáním předchozího již pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo vydáno procesní rozhodnutí, jež trpí vadou řízení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem, ani z pohledu zásadního řešení procesní otázky vady řízení dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. František F a l d yna, CSc.
předseda senátu