ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3423.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3423/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně J., s d., M. K., , proti žalované F., s. r. o., , zast. Mgr. P. K., advokátem, o zaplacení částky 165.395,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1237/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2008, č. j. 28 Co 240/2007-200, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 240/2007-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2008, č. j. 28 Co 240/2007-200, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 240/2007-205, v odst. I. výroku potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. března 2007, č. j. 8 C 1237/2002-154, v bodu I. výroku, jímž tento soud zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 165.393,50 Kč, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v odst. II. výroku tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení v částce 53.821,35 Kč a tuto zaplatit zástupci žalované Mgr. P. K., advokátovi, do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 240/2007-205); odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 42.863,80 Kč a tuto zaplatit zástupci žalované Mgr. P. K., advokátovi, do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. III. výroku rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 29. 11. 1995, doručenou tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 30. 11. 1995, po žalované domáhala zaplacení částky 165.393,50 Kč, neboť mezi L. C. jako pronajímatelem, žalovanou jako provozovatelem a žalobkyní, označenou ve smlouvě jako „firma“, byla dne 27. 12. 1991 uzavřena smlouva o spolupráci při provozování výherních hracích přístrojů, vč. dodatku č. 1 ze dne 16. 1. 1995 (dále též „smlouva o spolupráci“), v níž byla řešena otázka finančního vypořádání tak, že podíl žalobkyně z celkových tržeb byl do 31. 10. 1992 krácen o 5 % z výnosů z automatů. Krácení podílu žalobkyně činí za měsíce leden – říjen 1992 částku 165.393,50 Kč, přičemž tato sražená částka měla být žalobkyní uhrazena do 15. 1. 1993. Žalovaná uvedenou částku nezaplatila, a proto se žalobkyně domáhala jejího zaplacení prostřednictvím podané žaloby.
Dle odvolacího soudu se předmětná smlouva o spolupráci ve znění jejího dodatku týkala již vlastní podnikatelské činnosti společnosti F., s. r. o., ovšem tyto závazky zakladatelé této společnosti před vznikem společnosti s důsledky uvedenými v ust. §64 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., v jeho tehdy platném znění, nemohli převzít, ačkoli z rejstříkového spisu žalované obchodní společnosti vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. RgC 1582 odvolací soud zjistil, že společnost F., spol. s r.o. byla založena společenskou smlouvou ze dne 4. 6. 1991, sepsanou mezi jejími zakladateli L. C. aj. C.. Na základě návrhu zakladatelů této společnosti Městský soud v Brně jako tehdejší rejstříkový soud usnesením ze dne 12. 7. 1991, č. j. Sro 1582/1-13, provedl zápis obchodní společnosti s firmou F L Y, spol. s r. o., se sídlem v Lednici na Moravě, sídl. Osvobození 576, IČ: 163 55 814, do tehdejšího podnikového rejstříku, ale rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1993, č. j. 7 Cmz 25/92-15, bylo ke stížnosti pro porušení zákona, podané Generálním prokurátorem České republiky, rozhodnuto o tom, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 1991, č. j. Sro 1582/1-13 byl porušen zákon, toto usnesení bylo dále zrušeno a věc vrácena Okresnímu soudu Brno – venkov (jako tehdejšímu rejstříkovému soudu) k dalšímu řízení. Poté tento soud rozhodl o zápisu společnosti F., , do obchodního rejstříku usnesením ze dne 20. 9. 1993, č. j. Firm 18842/93, Rg.C 1582/1-28, s doložkou právní moci vyznačenou ke dni 6. 10. 1993. Odvolací soud se opakovaně pokusil provést výslech jednatele žalované obchodní společnosti L. C., jenž byl jednatelem i obchodní společnosti C., s. r. o.) v likvidaci, avšak tento se nejprve z jednání omluvil a následně písemně prohlásil, že se svým výslechem jako účastníka řízení nesouhlasí. Odvolací soud se za uvedené situace ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná částka nemohla být žalobkyni vůči žalované přiznána, jelikož v době podání žaloby bylo ze zápisů v obchodním rejstříku žalované obchodní společnosti zjistitelné, že za den jejího zápisu do obchodního rejstříku je uveden 20. 9. 1993. Při přezkumu výše přisouzené náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k odlišné částce, která žalované podle §142 odst. 1 o.s.ř. náleží, a proto výrok soudu prvního stupně v tomto rozsahu změnil.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedeno shora, s tím, že účastníky poučil o tom, že „proti výroku č. I tohoto rozsudku je přípustné dovolání, které mohou účastníci podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky u Okresního soudu v Břeclavi“ a že „proti výroku č. II tohoto rozsudku není dovolání přípustné“.
Dovoláním ze dne 12. 6. 2008, daným k poštovní přepravě dne 12. 6. 2008, doručeným odvolacímu soudu dne 13. 6. 2008 a soudu prvního stupně dne 20. 6. 2008, napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I.“ s tím, že dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a svou námitku podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně po rekapitulaci závěrů rozsudku odvolacího soudu zejména uvedla, že se je přesvědčena, že výslech jednatele žalované společnosti L. C.by skutečnost, kdo je dlužníkem žalobkyně - zda společnost F., s. r. o. nebo C.spol. s r. o., popř. L. C. - dokázal objasnit.
Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dle §243b odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se, jak vyplývá z obsahu spisu a předkládací zprávy, k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je právnickou osobou, za níž ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná JUDr. P. Š., tj. osoba uvedená v §21 o.s.ř., která má právnické vzdělání a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Dovolání žalobkyně směřuje proti odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí třetí) rozsudek soud prvního stupně ze dne 22. března 2007, č. j. 8 C 1237/2002-154, v bodu I. výroku, jímž tento soud zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 165.393,50 Kč.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č. j. 28 Co 240/2007-200, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2007, č. j. 8 C 1237/2002-154, v odst. I. výroku, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. 1. 2003, č. j. 8 C 1237/2002-91, avšak nikoli proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 31. března 2005,č. j. 28 Co 521/2003-111, zrušil.
Dřívější rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2003, č. j. 8 C 1237/2002-91, byl totiž postaven na závěru, že vzhledem k marnému uplynutí třicetidenní lhůty stanovené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2002,č. j. 8 C 1237/2002-88, vydaným dle §114b odst. 1 o.s.ř. ke sdělení stanoviska žalované k podané žalobě, došlo dnem 13. 11. 2002 k fikci uznání závazku žalovanou dle ust. §114b odst. 5 o.s.ř., a proto rozhodl podle §153a odst. 3 a 4 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 165.393,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. 28 Co 521/2003-111, shora uvedený rozsudek zrušil proto, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o.s.ř., aniž by se zabýval posouzením věci samé.
Z hlediska přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemá význam ani usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2002, č. j. 3 Cmo 228/2000-83, neboť jím bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 1999, č. j. 17 Cm 182/96-48, z důvodu věcné nepříslušnosti tohoto soudu a věc byla postoupena soudu příslušnému.
Vzhledem k uvedenému nelze přípustnost dovolání dovodit z ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale může u tohoto potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu přicházet v úvahu pouze přípustnost dovolání upravená v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což je naplněno zejména tehdy, řeší-li se v něm právní otázka, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo je-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Dovolatelka nespecifikovala otázku, se kterou by spojila zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka námitkou, že je přesvědčena, že výslech jednatele žalované společnosti L. C. by skutečnost, kdo je dlužníkem žalobkyně - zda společnost F., s. r. o., C.spol. s r. o. nebo L. C. - dokázal objasnit, uplatňuje dle jejího obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. zpochybňuje skutková zjištění soudů (§241a odst. 3 o.s.ř.).
K tomu je třeba ovšem uvést, že na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat – jak výše uvedeno - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti odst. I. výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. b) ani c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalované v tomto řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu