ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3764.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3764/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M.-P.-S., spol. s r. o. zastoupené advokátem, proti žalované T. I., a. s., zastoupené advokátem o zaplacení částky 326 897,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Č. B. pod sp. zn. 13 Cm 921/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2007, č.j. 4 Cmo 108/2006-54, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2007, č. j. 4 Cmo 108/2006-54, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Č. B. rozsudkem ze dne 4. dubna 2006 č. j. 13 Cm 921/2005-38 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 326.897,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně od 1. července 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že účastníci uzavřeli 7.5.2004 smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala zhotovit dílo a předat je do 20. září 2004. Svou povinnost ve sjednané lhůtě nesplnila, navíc prováděla dílo natolik nekvalitně, že žalovaná si nechal část díla opravit jinou společností. Nakonec žalobkyně dílo dokončila a předala žalované společnosti 29.4.2005, tedy s více jak sedmiměsíčním zpožděním. Za toto zpoždění žalovaná společnost vyúčtovala smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení, když celkem prodlení představovalo 220 dnů. Smluvní pokuta činila 5.622.296,- Kč, tuto skutečnost oznámila žalovaná společnost žalobkyni dopisem z 22.6.2005, kterým provedla zápočet částky 921.897,- Kč. Dne 28. 4. 2005 uzavřely obě smluvní strany dohodu o narovnání, v níž stanovily částku v celkové výši 921.897,- Kč, která měla vyrovnat cenu díla a provedených víceprací. V dohodě o narovnání strany dále uvedly, že tímto jsou narovnány veškeré právní vztahy mezi nimi. Žalovaná společnost argumentovala tím, že dohoda o narovnání řešila pouze v té době sporné body, tedy rozsah díla a cenu díla, nikoli ostatní nároky, kterou je nárok na smluvní pokutu. Podle právního názoru soudu prvního stupně vyplývá ze samotného textu dohody o narovnání, konkrétně z bodu II, že sporná práva a závazky obou stran se mají touto dohodou postavit najisto a v bodě III dohody o narovnání smluvní strany shodně prohlásily, že podpisem této dohody jsou veškeré právní vztahy mezi nimi úplně narovnány a že mezi nimi není dalších sporných práv či závazků. Nejedná se zde o situaci, že by se podepsáním této dohody žalovaná společnost vzdávala práv, která v budoucnu teprve vzniknou či že by nárok na smluvní pokutu byl ten nárok, na který nemohla žalovaná společnost pomýšlet v době uzavření dohody o narovnání. Naopak tento nárok zde existoval, mohl být uplatňován, tedy řadí se i mezi sporné otázky upravené touto dohodou o narovnání. Proto po datu uzavření dohody o narovnání nemůže být opětovně uplatňována a započítávána smluvní pokuta, která v rozsahu 220 dnů je účtována za dobu od 21. září 2004 do 29.4.2005. Účelem dohody o narovnání je předejít dalším nesrovnalostem či sporům tím, že původní závazek se zruší a nahradí závazkem novým. Tento účel zcela jasně vyplývá i ze smlouvy o dílo a dohody o narovnání a z dat, která přesně korespondují se zmíněnými právními úkony. Dle názoru soudu prvního stupně je nepochybné, že i smluvní pokuta se řadí mezi tu spornou otázku, která je rovněž vyřešena touto dohodou o narovnání, respektive je takto nahrazen původní závazek závazkem novým, jak vyplývá z odst. 3 ustanovení §585 občanského zákoníku. Z uvedeného důvodu nemohlo dojít k platnému započtení pohledávky plynoucí ze smluvní pokuty žalovanou společností dopisem z 22.6.2005, neboť taková pohledávka již neexistovala. Předpokladem započtení je existence pohledávky, neboť pohledávky pro účely započtení zde musí být vzájemné. Pohledávka žalobkyně tedy nezanikla započtením a nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou je v plném rozsahu důvodným. Soud prvního stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, když účtovaný úrok z prodlení nebyl nijak zpochybňován a datum, od kterého je účtován, tj. 1.7.2005, plně odpovídá ujednání bodu II dohody o narovnání.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jemuž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 14. února 2007, č.j. 4 Cmo 108/2006-54, v plném rozsahu vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalované. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že je pro posouzení projednávané věci rozhodné, zda dohoda o narovnání má charakter tzv.generálního narovnání, tedy že se týká veškerých práv, která vůči sobě navzájem strany dohody mají, nebo dohoda se týká pouze sporných (případně pochybných) práv a povinností, která jsou z dohody patrná. Na rozdíl od privativní novace (§570 obč. zák.), kde dohodou stran závazek (aniž by byla relevantní jeho spornost či pochybnost) zaniká a je nahrazen závazkem novým, u narovnání zaniká závazek, resp. práva a povinnosti, sporné či pochybné a zpravidla vznikají práva a povinnosti nové, případně nemusí vzniknout vůbec. Soud prvního stupně vyhodnotil dohodu jako generální narovnání, zahrnující pochopitelně i smluvní pokutu v předmětné smlouvě o dílo dohodnutou. Žalovaný naopak vyvrací charakter této dohody jako generálního narovnání a poukazuje na to, že fakticky řeší jen určitá konkrétní sporná práva a povinnosti. Odvolací soud se přiklání k výkladu smlouvy učiněného žalovaným. V čl. III dohody o narovnání strany sice shodně prohlašují, že podpisem této dohody jsou veškeré právní vztahy mezi nimi úplně narovnány a že mezi nimi není dalších sporných práv či závazků. Skutečností však je, že v čl. I a II jsou vymezena sporná či pochybná práva a závazky, k jejichž narovnání strany přistoupily. Dle čl.I ze strany dlužníka (žalované) byly objednány práce přesahující rozsah sjednaný v původní smlouvě o dílo ze dne 7.5.2004. Věřitel (žalobkyně) tyto vícepráce řádně provedl a dlužník (žalovaná) je převzala. Dále je zde vyjádřen účel této dohody, tj. postavit najisto veškerá vzájemná sporná práva a závazky obou stran vyplývající ze smlouvy o dílo a z následně provedených víceprací. V čl. II je pak uvedeno, že strany touto dohodou upravují sporná práva a závazky takto: Dlužník se zavazuje zaplatit věřiteli částku 921.897,- Kč včetně DPH, jako částku konečnou, zahrnující veškeré věřitelem požadované příslušenství. Zaplacením této částky budou vyrovnány veškeré nároky věřitele vůči dlužníkovi plynoucí z právních vztahů popsaných v čl. I této dohody. Z výše uvedeného lze dovodit, že účelem narovnání byly závazky žalovaného (dlužníka) spočívající v úhradě hodnoty žalobcem provedených víceprací a prací realizovaných též dle původní smlouvy. Netýká se tudíž dalších vzájemných práv, mimo uvedených. Prodlení s dokončením prací není žalobkyní nikterak zpochybněno, lze tedy usoudit, že žalované vzniklo právo na smluvní pokutu minimálně ve výši odpovídající žalované částce, tedy 921.897,- Kč. Vyúčtování a zápočet smluvní pokuty, které žalovaná provedla dopisem ze dne 22.6.2005 na požadovanou sumu je proto v projednávané věci relevantní. Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Jako další důvod dovolání uvádí, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a uvádí též důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Svůj názor o nesprávném právním posouzení věci opírá dovolatelka o následující argumenty: čl. I. dohody nevymezuje vyčerpávajícím způsobem všechna práva a závazky, které byly mezi stranami sporné; rozhodně se netýká pouze prací realizovaných žalobcem podle původní smlouvy o dílo a následných víceprací, jak dovozuje odvolací soud. Daný článek definuje, jaký závazkový vztah se mezi stranami narovnává - hovoří o tom, že závazkový vztah mezi oběma stranami existoval jednak na základě písemné smlouvy o dílo, jednak na základě následně prováděných víceprací, které takový smluvní podklad postrádaly. Dále pak deklaruje vůli účastníků postavit najisto veškerá vzájemná sporná práva a závazky vyplývající z výše definovaného závazkového vztahu, tedy ze smlouvy o dílo a z následně provedených víceprací. Uvádí, že se v daném případě jednalo o narovnání celého závazkového právního vztahu - to však s výjimkou práv a povinností, na které účastníci nemohli v době uzavření dohody pomýšlet (§585 odst.1, věta druhá obč. zák.). O možných závazcích vyplývajících z ustanovení o smluvní pokutě obsažených ve smlouvě o dílo obě strany nepochybně věděly, natož že by na ně nemohly pomýšlet. Podle dovolatelky je tedy nepochybné, že se účinky narovnání týkají celého právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o dílo i z následně provedených víceprací. Žalovanou tvrzený nárok na smluvní pokutu vyplývá spolu s nároky žalobkyně na zaplacení provedených prací (a spolu s dalšími právy a povinnosti v dohodě výslovně nezmíněnými) z jednoho závazkového právního vztahu, a tudíž zcela nepochybně zanikl na základě dohody o narovnání a byl nahrazen závazkem novým. Pokud jde o další důvody dovolání, uvádí žalobkyně, že napadený rozsudek je ve druhé řadě zatížen rovněž další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to tím, že odvolací soud flagrantně porušil zásadu dvojinstančnosti, když v návaznosti na svůj nesprávný právní názor sám posuzoval žalovanou vznesený nárok na smluvní pokutu, aniž by ho předtím hodnotil soud první instance. Odvolací soud sám se nezabýval tím, zda byla žalobkyně skutečně v prodlení - pouze konstatoval, že \"prodlení s dokončením prací není žalobkyní nikterak zpochybněno\" a vyšel tak ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování (prodlení ovšem žalobkyně vzhledem k existenci dohody o narovnání vůbec neřešila); soud se nezabýval otázkou prodlení žalované jako věřitele, které by vylučovalo prodlení žalobkyně jako dlužníka, nezabýval se ani výší sjednané smluvní pokuty (180% ročně), kterou by bylo nezbytné moderovat, či otázkou zániku práva započtením. Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení.
V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto se tento vztah řídí úpravou smlouvy o dílo obsaženou v obchodním zákoníku. Těžištěm řešení sporu je však výklad dohody smluvních stran o narovnání ze dne 28. dubna 2005. Možnost narovnání se řídí ust. §585 obč. zák., které se při nedostatku úpravy v obchodním zákoníku použije i pro obchodněprávní vztahy (§1 odst. 2 obch. zák.). Svou povahou je narovnání dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou projevují svou vůli odstranit ta vzájemná práva a povinnosti, o nichž mezi nimi panují neshody, nebo na něž mají rozdílné názory. Dosavadní závazek potom zaniká v tom rozsahu, v němž byl nahrazen závazkem novým vyplývajícím ze shodného projevu vůle stran obsaženého v narovnání. Účelem narovnání není vyřešit spornost závazků či rozdílné názory stran na ně, nýbrž předejít dalším sporům tím, že se obě strany sjednotí na určitém kompromisu, který je pro obě akceptovatelný. Pokud jde o rozsah narovnání, může se týkat jen jednotlivých závazků, závazků vyplývajících z určitého zavazovacího důvodu, i když je těchto závazků více, tedy celého závazkového vztahu nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání). Vyloučena jsou pouze práva, na něž některý z účastníků nemohl v době uzavření dohody o narovnání pomýšlet. Výkladové problémy by mohly vzniknout u všeobecně formulovaných narovnání (všechna práva existující mezi stranami). Pro tento případ se uplatní ust. §587 obč. zák., podle něhož prohlášení stran, že narovnáním jsou mezi nimi upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v němž mezi nimi vznikla spornost nebo pochybnost. Pokud by se narovnání mělo týkat i jiných vztahů, musely by to strany výslovně vyjádřit. Rozhodující je tedy obsah dohody. Výslovné vyjmenování všech sporných práv a závazků, které mezi stranami připadají v úvahu, v dohodě o narovnání zákon nepožaduje.
V projednávaném případě vztáhly smluvní strany podle čl. I dohody o narovnání tuto dohodu na závazkový právní vztah založený smlouvou o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování základní technické vybavenosti v akci „ZTV S. – S. k. II“ s tím, že ze strany dlužníka byly objednány práce přesahující rozsah sjednaný v původně uzavřené smlouvě o dílo. V čl. II této dohody potom stanovily částku 921.897,- Kč, kterou se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli jako konečnou částku zahrnující veškeré věřitelem požadované příslušenství, a konstatovaly, že zaplacením této částky budou vyrovnány veškeré nároky věřitele vůči dlužníkovi plynoucí z právních vztahů, které strany uvedly v čl. I. V čl. III potom strany shodně prohlásily, že podpisem dohody jsou veškeré právní vztahy mezi nimi úplně narovnány a že mezi nimi není dalších sporných práv či závazků.
V daném případě je třeba vyjít z projevů vůle obou smluvních stran vyjádřených v dohodě o narovnání, je nesporné, že tato dohoda dopadá na závazek uhradit cenu za dílo včetně prací, které překračovaly původní rozsah smlouvy. V čl. I však strany uvádějí, že se jejich narovnání týká veškerých vzájemných práv a závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo. Tato smlouva však zahrnovala kromě jiného v čl. 10 i smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla, která byla sjednána ve výši 0,5% z ceny zakázky za každý den prodlení. Způsob sjednání výše pokuty i skutečnost, že pokutou je zajištěno prodlení s dokončením díla, váže tento zajišťovací prostředek bezprostředně k ceně za dílo. Dohoda o narovnání, která se týká právě této ceny, tak nemůže tuto vazbu opomíjet. Jestliže proto smluvní strany postavily na nový smluvní základ povinnost objednatelky uhradit cenu za dílo, nutně si musely uvědomovat, že tato jejich dohoda zasáhne i sjednanou smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že v dohodě o narovnání neurčily pro smluvní pokutu výslovné řešení, ale vyjádřily, že dohodnutá částka vyrovnává veškeré jejich vzájemné nároky, je tento projev vůle nutno vztáhnout i na závazek zhotovitelky zaplatit pokutu pro případ opožděného provedení díla. Pokud by byl hodnocen vztah smluvní pokuty a ceny za dílo z hlediska účelu narovnání, ukazuje se, že by narovnání postrádalo svůj smysl, pokud by objednatelka mohla vyúčtovat smluvní pokutu podle původního znění smlouvy o dílo a zbavit se tak povinnosti platit narovnáním dohodnutou cenu díla, jestliže by došlo ke vzájemnému započtení obou pohledávek.
Nelze proto než dospět k názoru, že odvolací soud nedostatečně uvážil tyto vazby i význam projevů vůle obou smluvních stran a právně pochybil při aplikaci ustanovení §585 a 587 občanského zákoníku a že byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému závěru nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zabývat se podrobně dalšími dovolacími důvody, na něž odkazuje žalobkyně ve svém dovolání.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu