ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.377.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 377/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. P. K., správce konkursní podstaty úpadce V. s. se sídlem v , zast. JUDr. R. J., advokátem, se sídlem v ., proti žalovanému Ing. V. K., bytem, zast. JUDr. J. C., advokátem, se sídlem v ., o zaplacení 1.350.636,60,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 1222/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 4 Cmo 223/2005-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 4 Cmo 223/2005-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. října 2005, č. j. 19 Cm 1222/99-89 zamítl žalobu o zaplacení 858.401,80 Kč a 492.234,80 Kč se 17% úrokem z prodlení ročně jdoucím ode dne splatnosti jednotlivých faktur a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2006, č. j. 4 Cmo 223/2005-110 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 858.401,80 Kč se 17% úrokem z prodlení p. a. jdoucím od 11. července 1997 do zaplacení, odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl, z jakých skutkových zjištění a právních závěrů vycházel soud prvního stupně a v čem spočívá odvolání žalobce a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
V podrobnostech pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že provedenými důkazy a i tvrzením žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný věděl o postoupení pohledávek žalobce na společnost E. a přesto plnil společnosti O., ačkoli musel vědět že oznámení žalobce o postoupení pohledávek na společnost O., ze dne 20. května 2002 je v rozporu s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. února 2002 na společnost E. Podle odvolacího soudu žalovaný nebyl a nemohl být v dobré víře ve smyslu ust. §526 obč. zák a právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 1. července 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, pokud plnil dluh společnosti O. a to tentýž den, kdy tato společnost uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek s původním věřitelem, tj. V. s. Za stavu, kdy nebylo zrušeno nebo změněno původní oznámení o postoupení pohledávek, nemůže podle odvolacího soudu osoba neoprávněná nakládat s pohledávkou jí dále postupovat a takové postoupení dlužníkovi oznamovat a nemůže se též uplatnit právní úprava ust. §526 odst. 2 obc. zák., podle níž oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat smlouvy o postoupení pohledávky.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce nebyl po postoupení pohledávky na společnost E. dne 15. prosince 2001 oprávněn s předmětnými pohledávkami nakládat, a proto postupní smlouva jím uzavřená jako postupitelem se společnosti O. dne 20. května 2002 je pro rozpor s ust. §524 a násl. a §39 obč. zák. neplatná. Po odstoupení společnosti E. dne 14. června 2002 od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. prosince 2001 se podle odvolacího soudu vrátilo žalobci oprávnění s pohledávkami nakládat, a proto je žalobce v tomto řízení aktivně legitimován.
Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 8. ledna 2007 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že je zcela nesprávný závěr, že žalovaný nebyl a nemohl být v dobré víře ve smyslu ust. §524 obč. zák. a tento závěr nemá oporu v právní úpravě postoupení pohledávky (§524 a násl. obč. zák.). Odvolací soud dále zcela pominul právní úpravu obsaženou v §526 odst. 1, druhá věta obč. zák., podle níž dokud není postoupení pohledávek postupitelem oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zbaví se dlužník závazku plněním postupiteli.
Podle dovolatele tak postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky oznamuje, a to bez zbytečného odkladu a dlužník není oprávněn požadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávky. V posuzované věci splnil žalobce tuto notifikační povinnost tím, že žalovanému dopisem ze dne 20. května 2002 oznámil postoupení pohledávek na společnost O. jiné oznámení žalovaný od žalobce neobdržel.
V dovolání žalovaný dále uvedl, že ho společnost E. dopisem ze dne 15. prosince 2001 informovala, že v důsledku postoupení pohledávek se stala věřitelem žalované částky 1.350.636,60 Kč. Z obsahu uvedeného dopisu je zřejmé, že tato společnost, v postavení postupníka, žalovanému (dlužníkovi) pouze postoupení předmětné pohledávky oznámila, avšak tuto skutečnost neprokázala smlouvou o postoupení pohledávek a tím nemohla přivodit účinnost této smlouvy. V této souvislosti pak dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 606/2000, 32 Odo 293/2002, v nichž byl mj. zaujat názor, že dlužníkovi nepřísluší zkoumat platnost smlouvy o postoupení pohledávky.
Podle dovolatele odvolací soud dále nesprávně vyřešil otázku aktivní legitimace žalobce, neboť dovodil, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 20. května 2002 mezi žalobcem (V. s.) a společností O. je absolutně neplatná a žalobci se vrátilo oprávnění s pohledávkami nakládat dne 14. června 2002, kdy společnost E. odstoupila od smlouvy o postoupení předmětných pohledávek uzavřené se žalobcem (postupitelem). Odvolací soud nevzal v úvahu výpověď Ing. R. který uvedl že obě data – 14. června 2002 – na listině o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek napsal na listinu on, listinu nedatovala společnost E. proto ji nelze pokládat za její projev vůle. Odstoupení od smlouvy není platné a v důsledku toho se žalobce nemohl znovu stát věřitelem žalovaného a žalobce nemůže být k žalobě aktivně legitimován.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a dále aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonavatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§1a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu především vytýká nesprávnou aplikaci ust. §526 obč. zák. týkající se účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky vůči dlužníkovi a nesprávné posouzení aktivní legitimace žalobce.
Podle ust. §526 odst. 1 a 2 obč. zák. je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud není postoupení pohledávky oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dokud není postoupení pohledávky postupitelem dlužníkovi oznámeno nebo pokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, nemůže se stát postoupení pohledávky ve vztahu k dlužníkovi účinným s tím důsledkem, že dlužník není zavázán plnit „novému“ věřiteli (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007).
Změna v osobě věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky může být důsledkem jen platné smlouvy, na jejímž základě nabývá postupník nejen postupovanou pohledávku, ale i aktivní věcnou legitimaci k jejímu vymáhání. Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky není však rozhodná z hlediska splnění závazku dlužníkem, je-li mu postoupení pohledávky původním věřitelem oznámeno, resp. novým věřitelem (postupníkem) prokázáno (viz. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002).
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna a která jsou rozhodující pro posouzení věci vyplývá, že žalobce dodal žalovanému betonářskou ocel v ceně 641.176,- Kč a 703.608,- Kč, vše bez DPH a dodávky byly fakturovány fakturou č… z 27. června 1997 a č… z 25. července 1997.
Dne 18. února 2002 bylo žalovanému společností E. sděleno aniž by mu postoupení pohledávek bylo prokázáno např. uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávek, že ji jako potupníkovi byly žalobcem jako postupitelem postoupeny uvedené pohledávky, a to co do částky 1.350.636,60 Kč. K postoupení pohledávky došlo na základě smlouvy ze dne 15. prosince 2001. Společnost E. poté dne 14. června 2002 od uvedené smlouvy o postoupení předmětné pohledávky odstoupila, o čemž neprodleně informovala žalovaného. Žalobce toto postoupení pohledávky žalovanému neoznámil a dlužník pohledávku nikomu neuhradil.
Žalobce jako postupitel dne 20. května 2002 uzavřel smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve výši 1.350.636,60 Kč se společností O. jako postupníkem a zároveň dopisem ze dne 20. května 2002 oznámil žalovanému postoupení pohledávky. Žalovaný poté se společností O. uzavřel dne 20. května 2002 dohodu o vypořádání postoupené pohledávky, závazek uznal a společnost O. dne 25. listopadu 2003 potvrdila, že závazky žalovaného z uvedené dohody byly vyrovnány.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že žalovanému nebylo postoupení pohledávky realizované na základě smlouvy ze dne 18. února 2002, uzavřené mezi žalobcem a společností E. postupitelem (žalobcem) oznámeno, ani postupníkem (E.) prokázáno; postupník totiž žalovanému postoupení pohledávky pouze oznámil. Vzhledem k tomu ve vztahu k žalovanému jako dlužníkovi, nemohlo být postoupení pohledávky účinné. Účinnost postoupení pohledávky nemůže způsobit vědomost žalovaného o postoupení pohledávky, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Taktéž je nevhodný jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2004, sp. zn. 29 Odo 6006/2003, neboť u této věci bylo postoupení postupníkem prokazováno postupní smlouvou.
Oznámil-li žalobce dne 20. května 2002 jako postupitel žalovanému, že postoupil předmětné pohledávky společnosti O. byl dlužník povinen plnit této společnosti a nebyl oprávněn zkoumat, zda je smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi těmito společnostmi dne 20. května 2002 platná. Plněním této společnosti dlužníkův závazek zanikl.
V posuzované věci však společnost O. jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřel dne 20. května 2002 smlouvu o vypořádání závazků, v níž žalovaný uznal svůj závazek vůči této společnosti ve výši 1.350.636,60 Kč a bylo dohodnuto, že dlužník uhradí věřiteli 300.000,- Kč ve splátkách a zbývající částku ve výši 1.050.636,60 Kč, bude-li dodržena splatnost jednotlivých splátek, nebude věřitel vymáhat a tím bude závazek dlužníka považován za vyrovnaný.
Žalovaný poté společnosti O. uhradil částku 300.000,- Kč a v tomto rozsahu závazek žalovaného zanikl plněním této společnosti.
Dovolací soud již shora uvedl, že pouze platná smlouva o postoupení pohledávky může mít za následek změnu v osobě věřitele, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání. Se změnou v osobě věřitele, je spojeno i právo této osoby s postoupenou pohledávkou disponovat, např. právo ji dále postoupit, popř. dluh prominout apod.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nejprve uzavřel dne 15. prosince 2001 se společností E. smlouvu o postoupení předmětných pohledávek. Další smlouvu o postoupení týchž pohledávek žalobce uzavřel dne 20. května 2002 se společností O. přičemž k zániku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. prosince 2001 došlo až dne 14. června 2002, a to na základě odstoupení společností E.
Soudy obou stupňů z uvedeného skutkového stavu správně dospěly k závěru, že postupní smlouva ze dne 20. května 2002, je absolutně neplatná. V daném případě se však jedná o počáteční právní nemožnost plnění, neboť plnění ze smlouvy o postoupení pohledávek z 20. května 2002 bylo neuskutečnitelné v důsledku právní překážky, a to v té době existující smlouvy o postoupení týchž pohledávek z 15. prosince 2001.
Dovolací soud s ohledem na tento zjištěný skutkový vztah proto dospěl k závěru, že u pohledávek v částce 1.050.636,60 Kč se společnost O. nestala jejich věřitelem a proto nebyla oprávněna s nimi disponovat, zejména nemohla dluh v této části prominout. Z uvedeného poté vyplývá, že v případě této částky byl po odstoupení od postupní smlouvy z 15. prosince 200 věřitelem – žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné, neboť nezohlednilo skutečnost, že plněním žalovaného žalobcem označenému postupníkovi (společnosti O.) zanikla v tomto rozsahu povinnost žalovaného. Dovolacímu soudu nezbývá než zrušit rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť v dalším řízení bude nutné zjistit, a to s ohledem na požadovaný úrok z prodlení, na kterou z postoupených pohledávek bylo žalovaným plněno.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu bude podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu