ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.392.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 392/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. S., proti žalovanému F. K., zast. JUDr. J. D., advokátem o zaplacení částky 79.085,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 274/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č.j. 25 Co 70/2005 - 170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. února 2004, č.j.: 5 C 274/2002 – 105, uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 79.085,- Kč s 19 % úrokem z prodlení ročně od 16. 8. 1997 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena ústní kupní smlouva podle §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen: „ObchZ“), když žalovaný objednal zboží (sazenice), převzal je, na dodacím listu potvrdil množství a cenu převzatého zboží. Samotný fakt, že žalovaný převzal zboží ve větším množství, než původně objednal, na platnost kupní smlouvy nemělo vliv. Podle soudu prvního stupně všechny náležitosti smlouvy byly splněny. Pokud žalovaný tvrdil, že sazenice, které mu žalobce dodal, byly postiženy povodní, tato skutečnost na povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vliv nemá, když nebezpečí škody na zboží přešlo okamžikem převzetí zboží od prodávajícího (§455 ObchZ). Škoda na zboží vznikla až poté, co bylo zboží převzato, takže tato škoda ve smyslu §461 ObchZ neměla vliv na povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu. Žalovaný se v řízení dovolával tzv. „asociační dohody“, kterou účastníci mezi sebou uzavřeli, z této dohody však nelze dovodit, že by v případě poškození zboží po jeho převzetí žalovaným nemusel žalovaný platit kupní cenu. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl, jelikož žalovaná částka představuje část kupní ceny sazenic rostlin v hodnotě 60.911,- Kč, za které žalovaný zaplatil pouze zálohu 7.000,- Kč, dále za odebrané sadbovače ve výši 5.472,- Kč a květináče ve výši 2.422,- Kč, a dále pohledávku postoupenou Ing. H. v celkové hodnotě 17.290,- Kč, který smlouvou o postoupení pohledávky svůj nárok vůči žalovanému postoupil žalobci.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný odebral od žalobce zboží v celkové částce 60.911,- Kč, když z této částky uhradil pouze zálohu ve výši 7.000,- Kč, mezi účastníky nebylo sporné ani to, že odebrané zboží převyšovalo množství uvedené na objednávce. Žalovaný rovněž nepopíral, že téhož dne odebral zboží od Ing. J. H. v celkové hodnotě 17.290,- Kč, ani nezpochybňoval, že tato pohledávka byla postoupena žalobci. Soud prvního stupně posuzoval správně vztah mezi účastníky podle §409 a násl. ObchZ, neboť oba účastníci v tomto smluvním vztahu vystupovali jako podnikatelé. K „asociační dohodě“ uzavřené mezi účastníky odvolací soud uzavřel, že v ní uvedený závazek případné sporné skutečnosti řešit dohodou nemůže zbavovat žalobce jeho práva domáhat se v případě nesplnění povinnosti žalovaným svého práva u soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutečnost, že objednávka zněla na menší množství zboží, než žalovaný později na základě ústně uzavřené kupní smlouvy odebral, je bez právního významu. Za nevýznamnou rovněž považoval odvolací soud skutečnost, že ke zničení zboží došlo v důsledku povodní (ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že ke škodě došlo již dříve než v předmětné lokalitě došlo k povodním), neboť žalovaný případnou odpovědnost za škodu vzniklou na zboží převzal okamžikem převzetí zboží. Z uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje je co do přípustnosti o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k významu asociační dohody, uzavřené mezi smluvními partnery, a tuto dohodu posuzoval jednostranně, tj. pouze z pozice žalobce. Dovolatel rovněž namítá, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy navržené žalovaným, a to důkazy výslechem svědků. Dovolatel má za to, že odvolací soud „proto nezjistil řádně skutkový stav a zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil“.
Dovolatel navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku pak upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím, kterým tento soud rozhodl ve věci samé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Výhradami, jimiž dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká neprovedení důkazů svědeckými výpověďmi, dovolatel tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která je ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Zbývající námitky dovolatele jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., tyto námitky však za situace, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze.
Pokud jde o závěr o „asociační dohodě“, jde sice o otázku právního posouzení, nikoliv však o otázku zásadního právního významu
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil a ani nenamítal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem), dovolání žalovaného, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je napadán i ve výroku II. vyplývá, že dovolání směřuje rovněž proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu