ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.404.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny CSc., ve věci žalobkyně T.Z., a. s., , zastoupené JUDr. M. F., advokátem proti žalované obec H.Č., JUDr. P.N., advokátem, o zaplacení 76.782,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 267/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2007, č. j. 19 Co 782/2006-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit náklady dovolacího řízení žalované v částce 6.414,50 Kč k rukám JUDr. N..
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. 19 Co 782/2006-204, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. září 2006, č. j. 12 C 268/2004-169, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 76.782,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 25. března 2004 do zaplacení a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na základě kterého byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba na zaplacení 76.782,- Kč s příslušenstvím z titulu odstranění vad podlahy, za které žalobkyně neodpovídá. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že v řízení nebyla prokázána existence dalšího závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, neboť mezi účastníky byla uzavřena dne 10. října 1995 smlouva o dílo č. 44/95, jejímž předmětem bylo mimo jiné provedení sportovní PU odpružené podlahy L.-E.-S. v tělocvičně ZŠ H. Č.. V záruční době dohodnuté mezi účastníky na pět let ode dne předání díla se na díle vyskytly vady (mezery u přímé podložky, praskliny), které reklamovala žalovaná u žalobkyně dne 20. ledna 1997. A dále vady spočívající v tom, že neopravená část při první reklamaci je vzdutá a některé spoje z první opravy jsou špatně spojeny – reklamace z 8. března 1999. Z provedeného dokazování vyplývá, že příčinou vad je vysoká vlhkost podkladní betonové desky. Žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že by v době počátku provádění podlahy nepřesahovala vlhkost nejvyšší přípustnou míru resp. že by příčinou vlhkosti podkladní betonové desky bylo špatné provedení nebo porušení vodorovné hydro-izolace, kterou nezpůsobila. Na základě toho oba soudy dovodily, že žalobkyně neprokázala, že by za předmětné vady díla neodpovídala a tudíž jí vznikla povinnost tyto vady bezplatně odstranit.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když tvrdí že odvolací soud řešil otázku aplikace důkazního břemene v případě uplatnění §551 odst. 1 obchodního zákoníku nesprávně a rovněž že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť došlo k porušení pravidel procesního dokazování. Podle dovolatelky se mezi účastníky jednalo o další obchodně právní vztah a nikoliv o bezplatné odstranění vady, za kterou odpovídá žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí z důvodu nepřípustnosti.
Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovolání napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných v ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesních nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze odůvodnit, je tak zásadní důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní jen ty otázky (v těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejíž posouzení odvolacím soudem odvolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovolání napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce má, nýbrž až kladeným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam v dovolání napadeného rozsudku odvolací soudu Nejvyšší soud České republiky neshledává.
Z obsahu dovolání se podává tvrzení dovolatelky o tom, že žalovaná nikoliv žalobkyně odpovídá za vady, které žalobkyně odstranila, v důsledku čehož má právo na náklady, které s odstraněním vad vynaložila. Svůj odlišný právní názor na souzenou věc a tedy kritiku právního posouzení odvolacím soudem tak dovolatelka staví jen na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel při rozhodování odvolací soud. Ten v odůvodnění rozsudku uvedl, že dovolatelka neprokázala, že by za předmětné vady díla neodpovídala a tudíž jí vznikla povinnost bezplatně tyto vady odstranit.
Z obsahu dovolání žalobkyně (tj. vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými závěry, k nímž v dané věci odvolací soud dospěl, a že přitom současně vytýká i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je totiž přesvědčena, že v řízení dostatečně prokázala existenci dalšího obchodně závazkového vztahu mezi účastníky řízení, na základě kterého je žalovaná povinna jí uhradit náklady na odstranění předmětných vad podlahy. Pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, provedly další důkazy, musely by k takovým skutkovým závěrům nutně dospět. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkajících se nesprávně případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o něj může opřít svá skutková zjištění, (tj. zdali jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentuje-li dovolatelka v těchto souvislostech nesprávným právním posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech resp. nedopustil se vad řízení, musel by návazně dospět i k odlišným právním závěrům o oprávněnosti jejích nároků na zaplacení žalované částky. Jinak řečeno výtka nesprávnosti v posouzení nároků žalobkyně na zaplacení požadované částky je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění.
Zkoumání oprávněnosti odlišného názoru dovolatelky by tak znamenalo přezkoumat skutková zjištění odvolacího soudu o existenci vad díla, na němž dovolatelka své právní posouzení buduje. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů k nímž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž tak vyjímečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to pouze v případě, že otázka, zda je či není takové vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně právního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému, jak je výše uvedeno, je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení však nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Za tohoto stavu, kdy je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v nalézacím řízení, nelze než uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícím výrokům ve věci samé není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, mající charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř. není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řízení přípustné (srov. usnesení Nejvyšší soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr sebou nese konečně posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Dovolací soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl. (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odstavec 3 o. s. ř.. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované se stávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.090,- Kč podle §3 odst. 1, §10odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.024,10 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu