ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4247.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4247/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně F. T. B.V., zastoupené JUDr. M. B., CSc., advokátem proti žalovaným 1) V., spol. s r.o. v likvidaci, 2) L. z. a.s. K., zastoupené JUDr. J. M., advokátem 3) M. V., o zaplacení 150 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 212/2003, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2007, č.j. 51 Co 125/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. B., CSc., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2007, č.j. 51 Co 125/2006-151, kterým byl v napadeném vyhovujícím výroku I. ve vztahu k žalované 2) ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. srpna 2006, č.j. 8 C 212/2003-112, o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že úprava ručení v obchodním zákoníku je úplná a že v obchodně-právních vztazích není možné, aby ručitel odepřel plnění ve smyslu §549 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Je třeba konstatovat, že tato námitka dovolatelky je nedůvodná, neboť Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 667/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, seš. 7/2003, pod označením 61/2003, judikoval, že ručení je v ustanoveních obchodního zákoníku upraveno jako institut komplexně a pro obchodně-závazkový vztah založený ručením nelze použít ustanovení §546 a násl. obč. zák. o ručení. V posuzovaném případě obchodně-závazkového vztahu tedy odvolací soud postupoval správně v souladu s dosavadní judikaturou, když pro posouzení věci nepoužil §549 obč. zák., podle něhož může ručitel plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Dovolatelce proto není možno přisvědčit, že by mohla, jako ručitelka, zavázaná z ručitelského závazku, jež přijala svým prohlášením ve vztahu k žalované 1) - dlužnice ze smlouvy uzavřené dne 4. 4. 1997 s předchůdcem žalobkyně, jako věřitelem, odepřít plnění vůči žalobkyni. Odvolací soud se tedy správně nezabýval důvodností právního úkonu učiněného žalovanou 2) ve smyslu §549 obč. zák.
Dovolatelka dále namítá, že pokud by se připustila nemožnost aplikace §549 obč. zák. na obchodně-závazkové právní vztahy, pak se měl odvolací soud zabývat z pohledu §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch.zák.“) a z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. tím, zda výkon práva žalobkyně nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany a není v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalobkyně svým jednáním a opomenutím podstatně zhoršila situaci žalované 2), jako ručitelky, když nereagovala rychle a adekvátně na prodlení dlužníka. Tato námitka dovolatelky není rovněž důvodná, neboť odvolací soud se z pohledu §265 obch. zák. věcí zabýval. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná 2) s plným vědomím přijala ručení za závazek žalované 1) ve výši 8 000 000 Kč v roce 1997 a neprokázala, že by jakýmkoli způsobem na dlužníka působila ke splnění jeho povinností, poté co jí dne 14. 6. 1999 bylo oznámeno, že dlužník řádně neplní. Odvolací soud při posouzení věci vzal v úvahu také zjištění, že poslední splátka dluhu by splatná k datu 30. 11. 2002 a žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu již dne 30. 5. 2003, tedy v relativně krátké době, a to nejen vůči ručiteli, ale i vůči dlužníku a následně i vůči nabyvateli závazků dlužníka a vůči původnímu dlužníku jako dalšímu ručiteli. Za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, soud nepovažoval, došlo-li k zápisu dalšího zástavního práva u téže nemovitosti. Názor žalované 2), že tím bylo znehodnoceno zástavní právo, a že takové jednání ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany, nepovažoval odvolací soud správně za neopodstatněný, došlo-li u téže nemovitosti k zajištění dalšího úvěru téhož dlužníka – avšak významně nižšího, a jestliže nároky zajištěné zástavním právem se uspokojují podle jejich pořadí s ohledem na datum vkladu zástavního práva v katastru nemovitostí, přičemž zástavní právo ve vztahu k předmětného dluhu zajištěného ručením žalované 2) má lepší pořadí, než následné zástavní právo.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže z výše uvedených zjištění dovodil, že v jednání žalobkyně, ani jejího předchůdce, nelze shledat šikanózní, nepoctivý nebo nemravný výkon práva ve smyslu §265 obch. zák., jež by měl za cíl poškodit žalovanou 2), jako ručitelku. Napadené rozhodnutí nemá tedy v tomto směru v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. Navíc se nejedná ani o řešení otázky s judikatorním přesahem, šlo-li v daném případě o posouzení konkrétního jednání žalobkyně.
Neopodstatněná je i polemika dovolatelky s dosavadní judikaturou (rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky - dále jen „Nejvyšší soud“ ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004), na řešení otázky důsledků přechodu závazků při prodeji podniku na postavení věřitele. Podle uvedeného rozhodnutí se v případě přechodu závazků při prodeji podniku neuplatní §532 obč. zák., stanovící, že zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí se změnou v osobě dlužníka. Rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že v případě prodeje podniku se nejedná o převzetí dluhu ve smyslu §531 obč. zák., ale o přechod závazku ze zákona.
V případě řešeném v uvedeném rozhodnutí se sice jednalo o zajištění závazku zástavním právem, avšak Nejvyšší soud posuzoval použití ustanovení §532 obč. zák. obecně ve vztahu k zajištění závazku poskytnutého třetími osobami. Zajištěním závazku poskytnutého třetími osobami ve smyslu uvedeného ustanovení může být nejen zástavní právo, ale i zajišťovací institut ručení. Odvolací soud proto právní posouzení důsledků prodeje podniku na postavení ručitele posoudil správně v souladu s uvedenou dosavadní judikaturou a jeho rozhodnutí v tomto směru nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozporu s hmotným právem.
Namítá-li dále dovoltelka, že řízení trpí vadou, která měla spočívat v tom, že soudy řádně nehodnotily, zejména ve vztahu k uplatněné námitce promlčení, účinky vyplývající ze zániku účasti žalovaného 3) M. V. v řízení a jeho pozdější nový vstup do řízení, je třeba připomenout, že M. V. byl v době podání žaloby účastníkem řízení jako dlužník na místě žalovaného 1), přičemž na základě smlouvy o prodeji podniku přešel zažalovaný závazek k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy ve smyslu §477 odst. 1 obch. zák. důsledkem singulární sukcesse na společnost V., spol. s r.o. - nyní žalovanou 1), označenou V., spol. s r.o. v likvidaci. Původní žalovaný 1) se stal zákonným ručitelem předmětného závazku podle §477 odst. 3 obch. zák. na místě žalovaného 3). Právní účinky podané žaloby zůstaly tedy vůči dlužníku ve smyslu §107a odst. 2 o. s. ř. zachovány. Odůvodnil-li odvolací soud svůj závěr tím, že návrh na změnu žaloby vůči M. V. byl podán v době, kdy byl dosud účastníkem řízení jako dlužník na místě žalovaného 1), přičemž hmotně-právní účinky podání změněné žaloby vůči němu nastaly dnem doručení a tímto dnem se staví běh promlčecí lhůty ohledně uplatněného práva, nelze konstatovat, že by odvolací soud učinil právní závěr v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně v řízení vůči dlužníku řádně pokračovala a dlužník nemá důvodnou námitku promlčení, tudíž ji nemůže odůvodněně uplatnit ani ručitel (§306 odst. 2 obch. zák.), jak správně odvolací soud dovodil. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že dovolací námitka žalované 2) o zániku účasti M. V. v řízení zcela pomíjí pravidla procesního nástupnictví podle §107a odst. 2 o. s. ř. Žalované 2) nelze přisvědčit, že by žalobní účinky vůči M. V. připuštěním změny žaloby usnesením ze dne 21. 11. 2005 zanikly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázky, které by byly v rozporu s hmotným a procesním právem, a ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam má.
Protože dovolání žalované 2) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, 15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu