ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.440.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 440/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce R., a. s., se sídlem v , zast. JUDr. I. M., advokátem, se sídlem v , proti žalovanému D. P. a s., se sídlem v , zast. Mgr. J. S., advokátkou, se sídlem, o zaplacení 1,093.000,- Kč s přísl. vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 6/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, č. j. 8 Cmo 18/2006-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2005, č. j. 49 Cm 6/2004-158 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1,093.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení p. a. od 15. 11. 1995 do zaplacení a dále žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č. j. 8 Cmo 18/2006-186 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dála žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 48.045,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 9.129,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vycházel z toho, že nárok žalobce spočívající v pohledávce 1,093.000,- Kč za dodané zboží žalované je mezi účastníky nesporný. Spornou zůstala otázka, zda pohledávka žalobce zanikla započtením pohledávek p. B. vůči žalobci a úkon započtení měl být obsahem listiny ze 7. 6. 1996.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že opakoval dokazování listinou ze 7. 6. 1996 včetně její přílohy. Dále konstatoval, že předmětná listina, která měla být zápočtem pohledávek úpadce vůči pohledávkám žalobce byla opatřena v záhlaví označením a. s. L., byla podepsána „J. V., výkonným ředitelem a členem představenstva bez dalšího určení“, v listině se odkazuje na pohledávky „firmy B.“ vůči žalobci, aniž by vzájemné pohledávky byly specifikovány a listina neobsahuje jasný projev vůle směřující k započtení pohledávek určitého věřitele vůči žalobci. Z listiny dále nevyplývá, že byla podepsána jménem úpadce p. B. a není v ní uvedeno, že na ní navazuje další listina (příloha) obsahující specifikaci pohledávek, příloha není podepsána a neobsahuje žádné údaje, z nichž by bylo možné uzavřít, že p. B. započítal své pohledávky vůči pohledkám žalobce.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobcem uplatněná pohledávka zanikla započtením a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Dovoláním ze dne 1. 11. 2006 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soud v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Uplatněnými dovolacími důvody jsou chyby v dokazování spočívající v neprovedení důkazů výslechem svědků, neboť se soudy spolehly na důkazy provedené věcně nepříslušným soudem a rozhodnutí tak vychází z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Dále je rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu s hmotným právem, neboť soudy přiznaly žalobci vyšší úroky z prodlení než stanovovala tehdy platná právní úprava.
V odůvodnění dovolání žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení, zejména uvedl, že ve věci rozhodl dne 14. 5. 2001 pod č. j. 6 C 1006/98-64 Okresní soud v Nymburce tak, že žalobě v částce 405.939,20 Kč s přísl. vyhověl a ve zbytku, tj. v částce 1,093.563,40 Kč s přísl. žalobu zamítl. Toto rozhodnutí byl v části týkající se zamítnutí žaloby usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, č. j. 29 Co 644/2001-80 zrušeno. Poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2003, č. j. Ncp 2943/2003-122 rozhodl, že Okresní soud je ve věci věcně nepříslušný a věc postoupil Krajskému soudu v Praze. Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze poté ve věci rozhodly shora uvedenými rozhodnutími.
Dovolatel dále uvedl, že klíčovou otázkou ve sporu je, zda mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce došlo k započtení pohledávek. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ačkoli tento soud neprováděl v důkazním řízení výslech svědků a převzal pouze určité části z důkazního řízení prováděného Okresním soudem v Nymburce, tj. soudem ve věci věcně nepříslušným a aniž by dále přihlédl k tomu, že podle svědectví svědka žalobce měl úpadce v úmyslu listinou ze 7. 6. 1996 pohledávky započíst, neboť se jednalo o návrh zápočtu.
Podle dovolatele se dále soudy obou stupňů v důkazním řízení nezabývaly stanovením výše úroků z prodlení dle ust. §369 odst. 1 obch. zák., výši úroku převzaly ze žaloby a tím je právní posouzení v rozporu s hmotným právem. Odvolatel je toho názoru, že s ohledem na průměrnou výši úrokových sazeb u rozhodující banky v sídle žalovaného v roce 1995 má žalobce podle §369 odst. 1 obch. zák právo na přiznání úroků z prodlení ve výši 14,11 % p. a.
Dovolatel s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se, jak to vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu, k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, odvolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci, potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž odvolatel v dovolání odkázal.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soud ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací sud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek věcně příslušného soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle psím. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem odvolatel napadl.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadl postup soudů při zjišťování skutkového stavu věci, konkrétně že soudy vycházely z dokazování provedeného věcně nepříslušným soudem a výslech svědka žalobce neprovedly. Na základě takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci poté dospěly k závěru, že na základě listiny ze 7. 6. 1996 nedošlo k započtení vzájemných pohledávek.
Z tohoto obsahového vymezení dovolacího důvodu je zřejmé, že je tím vytýkána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Tato vada řízení jak bylo uvedeno shora, však není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §207 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Teprve následně je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, a to že k započtení pohledávek nedošlo.
V dovolání dovolatel dále odvolacím soudu (a i soudu prvního stupně) vytýká, že se v důkazním řízení nezabýval výší úroků z prodlení dle ust. §369 odst. 1 obch. zák. v tehdy platném znění a má za to, že v roce 1995 byla u rozhodující banky v sídle žalovaného průměrná výše úrokových sazeb 13,11 % p. a. a poté by úrok z prodlení měl činit dle ust. §369 odst. 1 obch. zák. 14,11 % p. a.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel ani v odvolání (čl. 170), popř. ani při jednání před odvolacím soudem dne 13. 7. 2006 (viz protokol o jednání) nenamítal, že výše úroku neodpovídá obvyklému úroku požadovanému za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy zvýšené o 1 % (§369 odst. 1 a §502 odst. 1 obch. zák. v tehdy platném znění). Vzhledem k tomu se odvolací soud touto otázkou nezabýval, neboť podle ust. §212 o. s. ř. projednává věc v mezích, ze kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, přičemž tímto návrhem není vázán v zákonem stanovených případech (§212 písm. a) až d) o. s. ř.), což není dána věc.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že ani tato námitka odvolatele nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť byla uplatněna až v dovolacím řízení a rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. K tomu lze ještě dodat, že tato námitka směřuje především proti skutkovému zjištění (obvyklý úrok za úvěry poskytované bankami v sídle dlužníka) a teprve následně proti právnímu posouzení věci dle ust. §369 odst. 1 obch. zák. v tehdy platném znění a ani z tohoto důvodu by tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s ohledem nato , že žalobci v řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu