ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4502.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4502/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I., s.r.o., zastoupené JUDr. R. Č., advokátem, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Z. Č., advokátem, o zaplacení 773 994,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 60/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 17 Co 183/2005-183, ve znění usnesení ze dne 20. června 2007, č.j. 17 Co 183/2005-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 515,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. R. Č.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil k odvolání obou účastníků řízení rozsudek (v pořadí třetí) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. prosince 2004, č.j. 51 C 60/2003-160, ve znění usnesení ze dne 9. března 2007, č.j. 51 C 60/2003-201, ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 157 958,80 Kč s 14,5% úrokem z prodlení ročně od 29.2.2000 do zaplacení a náklady řízení, jakož i v zamítavém výroku ohledně částky 15 795,80 Kč s 14,5% úrokem z prodlení ročně od 11.8.1995 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 14,5 % ročně z částky 157 958,80 Kč od 11.8.1995 do 28.2.2000. Dále ho změnil ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 600 239,60 Kč s 14,5% úrokem z prodlení od 29.2.2000 do zaplacení. Odvolací soud také rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně jako objednatelem (PharmDr. M. L.) a žalovaným jako zhotovitelem dne 22. května 1995 na rekonstrukci lékárny platně smlouva o dílo, v níž si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 1 % ze smluvní ceny díla za každý den prodlení pro případ prodlení zhotovitele s dodáním díla, jejíž zaplacení ve výši 773 994,20 Kč za období od 12. srpna 1995 do 28. září 1995 je předmětem sporu mezi účastníky. K dodání díla, tedy v souladu s ustanovením §554 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) k jeho řádnému ukončení a předání objednateli, mělo podle zjištění soudů dojít protokolárně podle smlouvy dne 7. srpna 1995, což se však nestalo a o čemž nebylo mezi účastníky sporu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně však nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že dokončené dílo bylo předáno dne 16. srpna 1995 na základě předávacího protokolu, který je nedílnou součástí stavebního deníku. Na základě zhodnocení provedeného dokazování totiž soudy dovodily, že žalovaný toto tvrzení neprokázal, přičemž k předání dokončeného díla pro jeho vady nedošlo ani kdykoli po tomto datu v rámci předmětné doby, za kterou je smluvní pokuta požadována. Soudy obou stupňů tak dospěly ke shodnému závěru, že chování žalovaného jako zhotovitele nemělo právní účinky splnění (dodání), jelikož dílo nebylo provedeno řádně, tedy bez vad, přičemž k předání díla, které je také součástí řádně provedeného díla, vůbec nedošlo. Za tohoto stavu se žalovaný dostal do prodlení s dodáním díla a žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 758 198,40 Kč za období od 12. srpna 1995 do 28. září 1995, když zbývající nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 15 795,80 Kč za prodlení dne 11. srpna 1995 je promlčen. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty soud prvního stupně podle odvolacího soudu postupoval správně, vyšel-li s odkazem na §261 odst. 1, 3 obch. zák. z obecné čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák., a nikoli z tříleté promlčecí doby podle občanského zákoníku, jak se dožadoval žalovaný, neboť mezi účastníky smlouvy o dílo šlo o vztah obchodně právní (účastníci uzavřeli smlouvu o dílo s odkazem na obchodní zákoník, čímž deklarovali svůj úmysl podřídit jejich vztah obchodnímu zákoníku), a nikoli občanskoprávní, jak tvrdil žalovaný. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž vyvrátil námitky žalovaného týkající se aktivní procesní legitimace, když ze zjištění, že na smlouvě je na prvním místě uvedena fyzická osoba a tak je také smlouva podepsána, dospěl ke správnému závěru, že jako objednatel uzavřela smlouvu o dílo M. L. jako fyzická osoba nepodnikatel, a nikoli společnost I., s.r.o., jak namítal žalovaný.
Odvolací soud se však již neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který shledal výslednou požadovanou výši smluvní pokuty za nepřiměřeně vysokou, a proto ji za aplikace §301 obch. zák. snížil na částku 157 958,80 Kč. Podle názoru odvolacího soudu není v daném případě na místě jako kritérium hodnocení přiměřenosti výše smluvní pokuty hodnota díla, resp. jeho cena, jak učinil soud prvního stupně, ta by byla hlediskem pro výši pokuty, pokud by šlo o prodlení s platbami ceny díla. V posuzovaném případě však je smluvní pokutou zajištěn závazek předat individuálně zhotovené dílo (rekonstruovaný prostor, který měl sloužit k podnikatelské činnosti a za který bylo nutné po době předpokládané pro uskutečnění rekonstrukce platit nájemné) objednateli ve sjednaném termínu, přičemž v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno nic, z čeho by bylo možné dovodit, že důvody prodlení žalovaného byly způsobeny vyšší mocí či že by šlo o příčiny mimo rámec jeho podnikatelského rizika daného případným zpožděním subdodavatelů, špatné organizace práce atd. Pakliže termín dodání byl předmětem dohody účastníků smlouvy o dílo, bylo podle odvolacího soudu na žalovaném, aby zvážil jeho případnou reálnost. Za situace, kdy podle smlouvy měla být smluvní pokuta realizována formou slevy v konečné faktuře a kdy cena díla již byla zaplacena včetně poslední splátky, jejíž splatnost byla vázána až ke kolaudaci a která byla uhrazena před její splatností, odvolací soud důvod pro moderaci smluvní pokuty neshledal. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé jen ohledně částky odpovídající promlčenému nároku za jeden den prodlení, v zamítavém výroku ohledně příslušenství požadovaného před splatností smluvní pokuty a ve zbývajícím rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalobě ohledně částky 600 239,60 Kč s příslušenstvím vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, jakož i v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, napadl žalovaný dovoláním, v němž uvedl, že ho podává podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím těchto ustanovení dovolatel namítá, že odvolací soud vyšel při posuzování žalobního nároku ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil.
Podle názoru dovolatele nelze z provedeného dokazování dovodit, že by porušil povinnost zajištěnou smluvní pokutou, tj. povinnost dodat dílo včas dle předmětné smlouvy o dílo. Dovolatel trvá na tom, že dílo předal dne 16. srpna 1995 na základě předávacího protokolu, který je nedílnou součástí stavebního deníku, což však odvolací soud pominul. Ze závazného hygienického posudku má za zřejmé, že kolaudační řízení proběhlo ke dni 17. srpna 1995, závady byly odstraněny ke dni 22. srpna 1995 a bylo proto možné vydat kladný závazný posudek. Skutečnost, že ke kolaudaci díla došlo, potvrzuje podle dovolatele i poslední platba objednatelky. Dále naznačuje pochybení v otázce splatnosti smluvní pokuty a odvolacímu soudu vytýká, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakého konkrétního porušení právního vztahu byl shledán žalobní nárok důvodným. S poukazem na nutnost aplikace občanského zákoníku setrvává na námitce promlčení žalobního nároku, přičemž rovněž argumentuje tvrzením o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. V závěru dovolání pak má ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. listopadu 1999 za zcela jednoznačné, že žalobkyně postoupila neexistující závazek.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení byly splněny [soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v rozsahu částky 157 958,80 Kč s příslušenstvím v pořadí třetím rozsudku jinak než v dřívějším (v pořadí druhém) rozsudku ze dne 22. května 2003, č.j. 51 C 60/2003-97, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v usnesení ze dne 4. prosince 2003, č.j. 21 Co 363/2003-116, kterým byl dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení].
Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalovaného však není důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jakož i tvrzeným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel založil tvrzení o tom, že neporušil povinnost zajištěnou smluvní pokutou, tedy že splnil včas povinnost „dodat“ dílo, na argumentaci výsledkem kolaudačního řízení a zápisem o předání díla ve stavebním deníku dne 16. srpna 1995.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že v článku VI. odstavci 1. smlouvy o dílo byla účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 1 % ze smluvní ceny díla za každý den prodlení zhotovitele s dodáním díla.
Ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák., od něhož se účastníci ve smlouvě o dílo neodchýlili a které v posuzované věci aplikoval i odvolací soud, je třeba rozumět splněním povinnosti provést dílo řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. S tímto ustanovením koresponduje i článek IV. smlouvy, podle kterého se zhotovitel zavázal dodat kompletní dokončené dílo, jímž strany podle předposlední věty tohoto článku smlouvy rozumějí dodání bezvadného díla včetně odstranění veškerých závad uvedených v předávacím protokolu.
Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění, na nichž odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) postavil závěr o tom, že žalovaný povinnost provést dílo ve sjednané době (a ani v předmětné době, za níž žalobkyně smluvní pokutu v řízení nárokuje) nesplnil, neměla oporu v provedeném dokazování. Výsledek kolaudačního řízení je v tomto směru nerozhodný, neboť rozhodnutí o povolení k užívání díla (stavby) nenahrazuje předání díla objednateli. Závěr soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil) o tom, že zápis ve stavebním deníku ze dne 16. srpna 1995 o předání díla považuje za nevěrohodný, vychází z hodnocení provedených důkazů (včetně svědeckých výpovědí), které odpovídá ustanovení §132 o. s. ř. a jemuž žádné pochybení vytknout nelze.
Namítal-li dovolatel, že se odvolací soud nezabýval důvodností žaloby z hlediska konkrétního porušení povinnosti žalovaného, je toto jeho tvrzení nepravdivé, o čemž svědčí odůvodnění v posledním odstavci na čtvrté straně rozsudku odvolacího soudu.
Pokud jde námitky promlčení žalobního nároku a nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, které žalovaný vznášel již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, vypořádal se s nimi podrobně a správně již soud prvního stupně, na jehož odůvodnění ve svém rozhodnutí odkázal odvolací soud. Rovněž dovolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje. Sjednaly-li si strany ve smlouvě o dílo, že se jejich vztah bude řídit obchodním zákoníkem, pak i u práva na smluvní pokutu je třeba vyjít ze čtyřleté promlčecí doby podle §397 tohoto zákona (srov. §263 odst. 1, 3 obch. zák.), a nikoli z právní úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku, jak se dožadoval žalovaný.
Aktivní věcná legitimace žalobkyně je pak dána tím, že v průběhu řízení - v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. listopadu 1999 uzavřené mezi PharmDr. M. L. jako postupitelem a společností I., s.r.o. jako postupníkem vstoupila do práva své právní předchůdkyně na předmětnou smluvní pokutu. Blíže nezdůvodněné a nepřesné tvrzení dovolatele o tom, že „žalobkyně postoupila neexistující závazek“, je v otázce aktivní legitimace bezpředmětné, neboť skutečnost, zda postoupená pohledávka je či není po právu, nemění nic na aktivní věcné legitimaci postupníka. Při posuzování procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. se totiž soud nezabývá otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé.
Zmiňuje-li dovolatel otázku splatnosti práva na zaplacení smluvní pokuty, není vůbec zřejmé, v jaké souvislosti tak činí a co odvolacímu soudu vytýká. Nebyla-li splatnost práva na smluvní pokutu, jíž je třeba rozumět dobu, ve které je povinný povinen ji oprávněnému zaplatit, účastníky smlouvy o dílo v posuzované věci sjednána, byla tím odůvodněna aplikace §340 odst. 2 obch. zák. za účelem posouzení prodlení žalovaného se zaplacením smluvní pokuty ve vztahu k uplatněnému právu žalobkyně na úroky z prodlení za prodlení s úhradou smluvní pokuty.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a dle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyly uplatněny právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 21 440,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu