ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4961.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4961/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F. T. B. V., se sídlem v , zastoupené JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti žalovaným 1) M. V., nar., bytem, 2) L. z., a. s. K., se sídlem v , zastoupené JUDr. J. M., advokátem se sídlem v , 3) V. spol. s r. o. v likvidaci, před vymazáním z obchodního rejstříku 19. března 2008 se sídlem v , o zaplacení částky 7.622.747,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 155/2003, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2007, č. j. 51 Co 157/2007-268, takto:
I. Dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2007, č. j. 51 Co 157/2007-268, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 29. května 2006, č. j. 8 C 155/2003-198 tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze tří žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti dalších žalovaných, se zamítá.
II. Dovolání druhé žalované se ve zbytku odmítá.
III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.845,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. B., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 8 C 155/2003-198 ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2007, č. j. 8 C 155/2003-236 zavázal žalované 1, 3 k zaplacení úroků z prodlení ve výši 20% p. a. z jednotlivých splátek úvěru po splatnosti – z částky 150.000,- Kč v období od 1. července 1999 do 1. ledna 2001 a z částky 100.000,- Kč od 1. února 2001 do 1. prosince 2002, vše do zaplacení (výrok I.), uložil žalovaným 1), 2), 3) zaplatit žalobkyni 6.703.464,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok II.), žalobu proti žalovaným 1), 2) co do částky 222.747,37 Kč a proti žalovaným 1), 2), 3) co do částky 696.535,50 Kč zamítl (výrok III. a IV.) a uložil žalovaným 1) až 3) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení 391.522,50 Kč (výrok V.). Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) uzavřel s Č. s., a. s., dne 4. dubna 1997 smlouvu o úvěru v období od 9. dubna 1997 do 30. dubna 1997 a byly mu poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7.800.000,- Kč, žalovaný 2) písemně prohlásil, že splní závazek dlužníka z této smlouvy do výše 8.000.000,- Kč v řízeních vedených. Předmětná pohledávka ve výši 7.800.000,- Kč byla smlouvou o postoupení pohledávky č. dne 12. prosince 2002 postoupena na žalobkyni. Žalovaný 1) byl ke splnění závazku z platně uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu §497 obch. zák. vyzván, když od prosince 1998 nehradil splátky v dohodnutých termínech. Za závazky dlužníka z této smlouvy převzal žalovaný 2) ručení ve smyslu §303 obch. zák. do výše 8.000.000,- Kč.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. června 2003 domáhala původně po žalovaném M. V. a L. z., a. s. K. zaplacení částky 7.622.747,37 Kč s příslušenstvím, po změně žaloby, která byla soudem připuštěna dne 2. června 2006, žalobkyně navrhla, aby žalovaný 1), 2) zaplatil žalobkyni částku 7.400.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění druhého ze žalovaných. Žalovaný 1) má podle žaloby zaplatit žalobkyni částku 222.743,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 20% ročně z jednotlivých splátek od 1. července 1999. Usnesením ze dne 18. února 2005 připustil soud na základě smlouvy o prodeji podniku podle §474 a násl. obch. zák. uzavřené mezi žalovaným 1) a V. spol. s r. o. dne 3. července 2003, aby na straně žalovaných jako další účastník přistoupila V., spol. s r. o. – žalovaná 3), a současně připustil změnu žaloby, aby žalovaní 1) a 3) zaplatili žalobkyni částku 222.747,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 20% p. a. z jednotlivých splátek úvěru od 1. července 1999 do zaplacení a žalovaní 1), 2), a 3) zaplatili žalobkyni 7.400.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních z uvedených žalovaných. Soud prvního stupně došel k závěru, že závazek dlužníka přešel na základě smlouvy o prodeji podniku z 3. července 2003 na žalovaného 3) jako kupujícího (§477 obch. zák.) a prodávající dle ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. za tento závazek ručí. Nárok žalobkyně je důvodný, pokud jde o jistinu, žalovaný 1) nesplnil podmínky smlouvy, když od prosince 1998 nehradil splátky v dohodnutých termínech. Ke dni podání žaloby byly promlčeny splátky za listopad 1998 a leden 1999 a žalobkyně požadovala touto žalobou splátky od června 1999. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 30. června 2003 i vůči ručiteli, není nárok žalobkyně vůči ručiteli promlčen, když podle soudu prvního stupně změna žaloby na běh promlčecí lhůty nemá žádný vliv. Vyhověl proto žalobnímu požadavku na zaplacení splátek úvěru splatných od 30. června 1999 do 30. listopadu 2002 ve výši 5.150.000,- Kč proti všem třem žalovaným. Ve vztahu k úroku z úvěru okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroků od června 1999 do 31. března ve smluvené procentní výši, a to vždy k poslednímu dni měsíce ze základu zahrnujícího postupně přičítané neuhrazené splátky jistiny počínaje splátkou splatnou 31. prosince 1998. Po provedeném propočtu tento úrok vyčíslil částku 1.533.464,- Kč v tomto rozsahu v poměru mezi žalobcem a žalovaným 1), 2) a 3) žalobnímu nároku vyhověl, co do zbývajících částech 222.747,37 Kč proti žalovaným 1), 3) a 696.535,50 Kč proti žalovaným 1 až 3 žalobu zamítnul.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. července 2007, č. j. 51 Co 157/2007-268, rozsudek okresního soudu v zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení změnil takto: žalovaný 1) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 222.747,37 Kč s tím, že plněním jednoho z těchto žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost dalšího z těchto žalovaných, žalovaný 1), 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti dalších žalovaných, žalovaní 1), 2), 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 373.833,- Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok I.). Ve vyhovujícím odstavci 2 v napadeném poměru mezi žalobkyní a žalovaným 2) rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů v poměru mezi žalobkyní a žalovaným 1) a 3) (výrok IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že okresní soud postupoval v rozporu s §502 obch. zák., když úrok stanovil ze základu sestávajícího z jednotlivých nesplacených měsíčních splátek zvyšovaných vždy o každou další promeškanou splátku. V posuzované věci byl dlužníku poskytnut v dubnu 1997 úvěr 7.800.000,-Kč. Ve smyslu ustanovení §502 obch. zák. byl od této doby dlužník povinen platit z částky 7.800.000,- Kč úrok (ve sjednané procentní výši), a to až do dne jejího vrácení. Suma 6.017.500,- Kč vrácena nebyla, povinnost dlužníka platit úrok z těchto prostředků tak trvá od jejich poskytnutí v dubnu 1997 dosud, tj. včetně období od června 1999 do března 2003, na tom nemůže nic měnit dohoda o splatnosti úroku v měsíčních splátkách. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni tak vznikl nárok z částky 6.017.500,- Kč za období od června 1999 do 31. března 2003, při sjednané procentní sazbě rovnající se součtu základní sazby České spořitelny, a. s., a odchylky 3,5% p. a., činí suma tohoto úroku 2.472.747,37 Kč. Okresní soud tak pochybil, když žalobu co do částky 222.747,37 proti žalovaným 1) a 3) a co do částky 696.535,50 Kč proti žalovaným 1), 2) a 3) zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl druhý žalovaný dovoláním. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel napadl rozsudek v případě měnícího výroku I. pouze v rozsahu uložení povinnosti žalovanému 2) zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plnění jednoho ze žalovaných 1), 2) až 3) zaniká v rozsahu plnění povinnost dalších žalovaných, a dále v rozsahu potvrzujícího výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím odstavci druhém napadeném v poměru mezi žalobkyní a žalovaným II. a ve výroku III., kterým byla žalovanému II. uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla zamítnutí, resp. odmítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Dovolání je v dané věci přípustné v rozsahu výše uvedené části měnícího výroku I. podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v rozsahu potvrzujícího výroku II. je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v napadeném poměru mezi žalobkyní a žalovaným 2). Dovolání však není důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti §242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř. však dovolací soud z obsahu spisu neshledal.
Dovolatelka namítá, že řízení trpí vadou, která měla spočívat v tom, že soudy řádně nehodnotily, zejména ve vztahu k uplatněné námitce promlčení, nesprávný procesní postup soudu. V žalobě byla původně požadována po žalovaném 1) a žalovaném 2) solidarita. Při jednání soudu prvního stupně dne 26. května 2004 na výzvu soudu změnila žalobkyně mimo jiné žalobní petit tak, že požadovala: „výrok II. zní, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni 7,400.000,- Kč a náklady řízení“, žalovaný 2) pouze v případě, že tuto částku nezaplatí žalovaný 1). Změna žaloby byla pak neurčitá, že se rovnala zpětvzetí žaloby, neboť navrhovaný petit obsahoval nepřípustnou podmínku, neurčitou a dobře nevyložitelnou. O této změně žaloby však soud prvého stupně nerozhodl, ačkoliv tak učinit měl. Teprve následným podáním, došlým soudu dne 1. 12. 2004 upravila žalobkyně žalobu tak, že dlužník a ručitel jsou povinni zaplatit žalobkyni žalovanou částku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinností dalších žalovaných. Podle dovolatelky teprve tímto podáním žalobkyně znovu řádně uplatnila nárok proti žalovanému číslo 2) a jeho účinky nastaly až 1. 12. 2004. Pokud soud nepřipustil navrhovanou změnu žaloby žalobkyně ze dne 26. 5. 2004, podle které žalobkyně přestala vůči žalovanému číslo 2) v řízení řádně pokračovat, je třeba v tomto postupu spatřovat jinou vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§205 odst. 3 o. s. ř.). Tato vada pak podle dovolatelky úzce souvisí s právním posouzením otázky promlčení nároku.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval právní závěr, podle něhož důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněného žalobou, přičemž není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. V posuzovaném případě uplatnila žalobkyně žalobou nárok vůči obligačnímu dlužníku – žalovanému č. 1) a ručiteli-žalovanému 2). Nesprávně po právní stránce žalobkyně kvalifikovala svůj požadavek na způsob plnění žalovaných navzájem z titulu solidarity. Soud prvního stupně pak správně nepřipustil nepřesnou změnu žalobního petitu tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalovanou částku a náklady řízení, s tím, že žalovaný 2) pouze v případě, že tuto částku žalovaný 1) nezaplatí. Návrh změny petitu však nelze, jak se mylně domnívá dovolatelka považovat za zpětvzetí žaloby vůči žalované 2). Opět žalobkyně nesprávně právně kvalifikovala žalobou uplatněný nárok ohledně způsobů plnění žalovaných navzájem. Žalobkyně nikdy v průběhu uvedeného řízení neučinila žádný úkon, který by bylo možné jakkoli vykládat jako zpětvzetí žaloby (jak správně ve vyjádření k dovolání uvádí žalobkyně).
Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková zjištění právně kvalifikuje účastník v řízení (obdobně uzavřel ve vztahu k právní kvalifikaci skutkových tvrzení Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 178). Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíž naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit. Žalobkyně nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.
Z uvedeného vyplývá, že změna právní kvalifikace žalobního nároku v průběhu řízení, stejně jako soudem připuštěná změna žaloby v důsledku změněné právní kvalifikace žalobního nároku (v posuzovaném případě způsob plnění žalovaných navzájem – obligačního dlužníka a ručitele), nemají žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby, (shodě srov. také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005). Žalované 2) nelze přisvědčit, že žalobkyně teprve podáním ke dni 1. 12. 2006 řádně uplatnila nárok proti žalované 2).
Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že úprava ručení v obchodním zákoníku je úplná a že v obchodněprávních vztazích není možné, aby ručitel odepřel plnění ve smyslu §549 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Je třeba konstatovat, že tato námitka dovolatelky je nedůvodná, neboť Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 667/2001 judikoval, že ručení je v ustanoveních obchodního zákoníku upraveno jako institut komplexně a pro obchodně závazkový vztah založený ručením nelze použít ustanovení §546 a násl. obč. zák. o ručení. V posuzovaném případě obchodně závazkového vztahu tedy odvolací soud postupoval správně v souladu s dosavadní judikaturou, když pro posouzení věci nepoužil §549 obč. zák., podle něhož může ručitel plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Dovolatelce proto není možné přisvědčit, že by mohla jako ručitelka, zavázaná z ručitelského závazku, jež přijala svým prohlášením ve vztahu k žalované 1), nyní žalované 3) – dlužnice ze smlouvy, uzavřené dne 4. 4. 1997 s předchůdcem žalobkyně jako věřitelem, odepřít plnění vůči žalobkyni. Odvolací soud se tedy správně nezabýval důvodností právního úkonu učiněného žalovanou 2) ve smyslu §549 obč. zák.
Dovolatelka dále namítá, že pokud by se připustila nemožnost aplikace §549 obč. zák., na obchodně závazkové právní vztahy, pak se měl odvolací soud zabývat z pohledu §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. tím, zda výkon práva žalobkyně nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany a není v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalobkyně svým jednáním a opomenutím podstatně zhoršila situaci žalované 2), jako ručitelky, když nereagovala rychle a adekvátně na prodlení dlužníka. Tato námitka dovolatelky není rovněž důvodná, neboť odvolací soud se z pohledu §265 obch. zák. věcí zabýval. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná 2) s plným vědomím přijala ručení za závazek žalovaného 1) ve výši 8.000.000,- Kč a v roce 1997 neprokázala, že by jakýmkoli způsobem na dlužníka působila ke splnění jeho povinnosti. Poté, co jí v červnu 1999 bylo oznámeno, že dlužník řádně neplní. Odvolací soud při posouzení věci vzal v úvahu také zjištění, že poslední splátka dluhu byla splatná k datu 30. 11. 2002 a žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu již 30. 6. 2003, tedy v relativně krátké době, a to nejen vůči ručiteli, ale i vůči dlužníku a následně i vůči nabyvateli závazku dlužníka a vůči původnímu dlužníku jako dalšímu ručiteli. Za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, soud nepovažoval, došlo-li k zápisu dalšího zástavního práva u téže nemovitosti. Názor žalované 2), že tím bylo znehodnoceno zástavní právo, a že takové jednání ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany, považoval odvolací soud správně za neopodstatněný, došlo-li u téže nemovitosti k zajištění dalšího úvěru téhož dlužníka - avšak významně nižšího, a jestliže nároky zajištěné zástavním právem se uspokojují podle jejich pořadí s ohledem na datum vkladu zástavního práva v katastru nemovitostí, přičemž zástavní právo ve vztahu k předmětnému dluhu zajištěného ručením žalované dva má lepší pořadí, než následně zástavní právo.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže z výše uvedených zjištění dovodil, že v jednání žalobkyně, ani jejího předchůdce, nelze shledat šikanózní, nepoctivý nebo nemravní výkon práva ve smyslu §265 obch. zák., jenž by měl za cíl poškodit žalovanou 2), jako ručitelku.
Neopodstatněná je i polemika dovolatelky s dosavadní judikaturou (rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky – dále jen „Nejvyšší soud“ ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004), na řešení otázky důsledků přechodu závazků při prodeji podniku na postavení věřitele. Podle uvedeného rozhodnutí se v případě přechodu závazku při prodeji podniku neuplatní §532 obč. zák., stanovící, že zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí se změnou v osobě dlužníka. Rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že v případě prodeje podniku se nejedná o převzetí dluhu ve smyslu §531 obč. zák., ale o přechod závazků ze zákona.
V případě řešeném v uvedeném rozhodnutí se sice jednalo o uvedené zajištění závazků zástavním právem, avšak Nejvyšší soud posuzoval použití ustanovení §532 obč. zák. obecně ve vztahu k zajištění závazku poskytnutého třetími osobami. Zajištěním závazku poskytnutého třetími osobami ve smyslu uvedeného v ustanovení může být nejen zástavní právo, ale i zajišťovací institut ručení.
Odvolací soud proto právní posouzení důsledků prodeje podniku na postavení ručitele posoudil správně v souladu s uvedenou dosavadní soudní judikaturou a jeho rozhodnutí v tomto nelze spatřovat za rozhodnutí, které by bylo v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení a z §241 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženou jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nejsou naplněny. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jejího třetího napadeného výroku o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované 2) směruje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento opravný prostředek důvodný ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozsahu měnícího výroku a v rozsahu potvrzujícího výroku přípustný ve smysle ust. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) pro nepřípustnost v rozsahu potvrzujícího výroku odmítl. Pro nepřípustnost [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř.] aniž nařizoval jednání (§243a věta první o. s. ř.) a v rozsahu měnícího výroku dovolání zamítl podle §243b odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3. Podle výsledků dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč + 15.620,- Kč, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §18 odst. 1, §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanovení paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodovávání o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,-Kč (§13 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a po připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 4.924,80 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 zákona č. 235/2004 Sb., tedy celkem ve výši 30.845,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu