ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.498.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 498/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Česká republika - Ministerstvo financí, zastoupená advokátem proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1,238.693,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 90/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2005, č. j. 30 Co 541/2004-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. června 2004, č.j. 20 C 90/2001-128, uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 1,233.333.30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), kdežto ve výroku II. žalobu v části 5.360,30 Kč zamítl. Ve výroku III. a IV. rozhodl soud o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za zjištěná nesporná tvrzení účastníků o tom, že dne 27. 11. 1996 byly mezi původním žalobcem F. d. a m. a žalovaným uzavřeny - smlouva o nájmu nebytových prostor, dvě smlouvy o poskytování služeb a dohoda o vzájemném započtení pohledávek. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o nájmu nebytových prostor pronajal právní předchůdce žalobkyně žalovanému nebytové prostory v P. za účelem provozování podnikatelské činnosti, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s účinností od 1.12. 1996, výpovědní lhůta byla šestiměsíční a počínala od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi, nájemné bylo sjednáno ve výši 400.000,- ročně, splatných formou čtvrtletních splátek ve výši 100.000,- Kč nejpozději do 15. dne druhého kalendářního měsíce příslušného čtvrtletí. Smlouvami o poskytování služeb se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně poskytovat poradenskou a zprostředkovatelskou činnost související s přípravou, realizací a rozvojem projektu karet Junior (první smlouva) a provádět koordinaci aktivit s ostatnímu subjekty působícími v oblasti cestování a turistiky dětí a mládeže (druhá smlouva). Právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout odměnu za tyto služby, a to 80.000,- Kč čtvrtletně v případě první smlouvy a 50.000,- Kč čtvrtletně v případě druhé smlouvy s tím, že odměna bude splatná vždy do 15. dne druhého měsíce kalendářního čtvrtletí. Dohodou o vzájemném započtení pohledávek ze dne 27. 11. 1997 (dále jen „Dohoda“) se právní předchůdce žalobkyně a žalovaný dohodli, že „provedou vzájemné započtení shora uvedených pohledávek, a to vždy k výše uvedenému datu“, přičemž šlo o započtení pohledávek právního předchůdce žalobkyně z nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor (na straně jedné) a pohledávek žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobkyně podle shora uvedených dvou dohod o poskytování služeb (na straně druhé). Soud prvního stupně shledal oprávněným nárok původního žalobce na zaplacení částky 1.233.333,30 Kč, když tento nárok posoudil jako nárok na nájemné vyplývající z uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor za období od 3. čtvrtletí roku 1997 do 31. 7. 2000, kdy podle soudu došlo k ukončení nájmu. Samotnou smlouvu o nájmu nebytových prostor posoudil soud jako platnou, námitku žalovaného o neplatnosti této smlouvy z důvodu nesouhlasu obecního úřadu a nedostatku kolaudace posoudil soud jako opožděnou. Smlouvy o poskytování služeb posoudil soud prvního stupně jako platné právní úkony, a to smlouvy nepojmenované ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jako neplatnou však soud prvního stupně posoudil Dohodu o vzájemném započtení pohledávek, a to ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Za důvod neplatnosti soud prvního stupně shledal jednak skutečnost, že v době uzavření neměli účastníci Dohody vůči sobě žádné pohledávky z nájemného a ze smluv o poskytování služeb, přičemž k započtení může dojít pouze tehdy, mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky. Navíc jednotlivé úkony směřující k započtení v průběhu trvání obou smluv nebyly činěny. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož Dohoda o započtení pohledávek je neplatná a k zániku uvedených závazků nedošlo ani jiným způsobem, má žalobkyně vůči žalovanému nárok na zaplacení nájemného dle smlouvy o nájmu, žalobě tedy v podstatné části vyhověl.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (druhá část výroku I.), co do části úroků jako příslušenství žalované pohledávky rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl (první část výroku I.). Ve výrocích II., III. a IV. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, námitky žalovaného neshledal důvodnými. K otázce platnosti Dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 27. 11. 1997 odvolací soud konstatoval, že se jedná nikoliv o dohodu o započtení pohledávek, uzavřenou ve smyslu ustanovení §580 obč. zák., ale o dohodu nepojmenovanou o tom, že v době budoucí si budou smluvní strany vzájemně započítávat své budoucí pohledávky. V této dohodě účastníci konstatují, že mají vůči sobě vzájemné pohledávky ve výši 100.000,- Kč čtvrtletně a provedou vzájemné započtení vždy k 15. dni druhého měsíce kalendářního čtvrtletí. Podle názoru odvolacího soudu se tak účastníci dohodli pouze na tom, že vždy k 15. dni druhého kalendářního měsíce kalendářního čtvrtletí provedou (tj. učiní) vzájemně úkon k započtení. K existenci takových úkonů však účastníci shodně tvrdili, že takové úkony nečinili. Odvolací soud uzavřel, že pokud vůle účastníků Dohody o vzájemném započtení směřovala k tomu, že se právě touto smlouvou již započítávají budoucí pohledávky, pak je správný závěr soudu prvního stupně, že taková dohoda je neplatná, neboť v době jejího uzavření žádné vzájemné pohledávky účastníků neexistovaly. Odvolací soud dále dovodil, že i když ustanovení §364 obch. zák. umožňuje dohodou započítat jakékoliv vzájemné pohledávky, musí se vždy jednat o pohledávky existující, neexistující pohledávky nelze pojmově započíst.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, v němž namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda v právním úkonu vtěleném do Dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 27. 11. 1997, uzavřené mezi původním žalobcem a žalovaným, lze spatřovat i projev vůle započíst vzájemné pohledávky. Dále pak problematiku započtení, jakožto jednoho ze způsobů zániku závazku z pohledu interpretace předpokladů pro započtení a podmínek pro platnost takového úkonu. Dovolatel namítá, že závěr soudů obou stupňů ohledně skutečnosti, že Dohodou o započtení pohledávek nedošlo k zániku žalované pohledávky, nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu s hmotněprávní úpravou. Dovolatel má za to, že je třeba při posuzování této dohody vycházet z ustanovení §364 obch. zák., podle kterého lze na základě dohody započíst jakékoliv vzájemné pohledávky, tedy i ty, které v době uzavření dohody ještě nebyly splatné. Zároveň je podle dovolatele nutno projev vůle vykládat v souladu s §35 obč. zák., tedy že z uzavřené Dohody je zřejmé, že žalobce a žalovaný chtěli započíst vzájemné pohledávky, které jim vznikly z uzavřených smluv. Dovolatel s odkazem na rozhodnutí Rc 20 Cdo 790/2002 namítá, že uzavřením dohody o započtení byla vůle účastníků obrácena (právě a jen) k započtení dohodou, a nikoli k započtení jednostrannými úkony. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že ačkoliv §364 obch. zák. umožňuje započíst jakékoliv vzájemné pohledávky, musí se vždy jednat o pohledávky existující. Podle dovolatele nelze v této souvislosti zaměňovat splatnost pohledávky s její existencí či neexistencí, ani s její vymahatelností u soudu (s odkazem na článek uveřejněný v časopise PPvP 98, č. 6:26).
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje též další podmínky, stanovené zákonem (§241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé co do jistiny rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Otázku, kterou považuje dovolatel za zásadně právně významnou (tedy posouzení, zda v právním úkonu vtěleném do Dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 27. 11. 1997, lze spatřovat i projev vůle bez dalšího započíst vzájemné pohledávky), nelze považovat za otázku významnou z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy pro jejich judikaturu obecně, především proto, že spočívá v konkrétním ujednání v daném individuálním případě. Námitka dovolatele, že závěr soudů obou stupňů, že Dohodou o započtení pohledávek nedošlo k zániku žalované pohledávky, nemá oporu v provedeném dokazování. Není sice námitkou skutkové povahy podřaditelnou pod dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., protože ve skutečnosti jde o otázku právní, kterou však dovolací soud z uvedeného hlediska neshledal důvodnou.
Námitku dovolatele, že soudy obou stupňů řešily otázku platnosti Dohody o vzájemném započtení v rozporu s hmotněprávní úpravou započtení dle §580 a násl. obč. zák., respektive §358 a násl. obch. zák., dovolací soud rovněž neshledal důvodnou. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci neuzavřeli dohodu o započtení pohledávek ve smyslu §580 obč. zák., ale dohodu nepojmenovanou o tom, že v době budoucí si budou smluvní strany vzájemně započítávat své budoucí pohledávky, jinými slovy že Dohoda sama o sobě nebyla důvodem zániku pohledávky (započtením). V tomto závěru odvolacího soudu nelze spatřovat rozpor s hmotným právem, neboť vzhledem k obsahu Dohody, ve které se „smluvní strany dohodly na tom, že provedou vzájemné započtení shora uvedených pohledávek, a to vždy k uvedenému datu“ je zřejmé, že samotná Dohoda nebyla úkonem, kterým došlo k vlastnímu započtení, nýbrž že předpokládala existenci jiné (další) právní skutečnosti, tedy právního úkonu (ať už jednostranného či dvoustranného), směřujícího k zániku pohledávky započtením. Jestliže účastníci shodně tvrdili, že takové úkony nebyly činěny, pak nelze než uzavřít, že tento závěr odvolacího soudu je správný.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel dále označil „problematiku započtení, jakožto jednoho ze způsobů zániku závazku z pohledu interpretace předpokladů pro započtení a podmínek pro platnost takového úkonu“. Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena nikoliv dohoda o započtení pohledávek, uzavřená ve smyslu ustanovení §580 obč. zák., ale dohoda nepojmenovaná o tom, že v době budoucí si budou smluvní strany vzájemně započítávat své budoucí pohledávky, pak závěr soudu, že je možno započíst jen existující pohledávky, je ve vztahu k posuzované konkrétní dohodě rovněž závěrem správným. Obecněplatí, že nejen splatná, ale i nesplatná pohledávka, která má být započtena, musí existovat.
Další námitky dovolatele (odkaz na rozhodnutí Rc 20 Cdo 790/2002, odkaz na článek uveřejněný v časopise PPvP 98, č. 6:26) jsou ve vztahu k dané věci nepřípadné, neboť dopadají na odlišný skutkový stav.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu