ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.515.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 515/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. f. ž. p. Č. r., , proti žalované S., k. d. J., , zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, , o 6,114.856,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 860/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006, čj. 13 Co 326/2006-163, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 20. 4. 2006, čj. 5 C 860/2002-132 zastavil řízení o zaplacení částky 6,114.856,-Kč, o zaplacení penále ve výši 13,820.650,64 Kč ke dni 31. 1. 2006 a o zaplacení penále ve výši 0,1 % z částky 5,811.881,- Kč denně od 1. 2. 2006 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje F. ú. v J. (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 9. 2006, čj. 13 Co 326/2006-163 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a výrok II. rozsudku tohoto soudu změnil tak, že „v rozsahu uvedeném ve výroku I. se věc postupuje .f. ú.v J.“.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že předmětem odvolacího přezkumu bylo posouzení pravomoci soudu k řízení a rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení dlužné splátky půjčky ve výši 302.975,- Kč a nezaplaceného zůstatku půjčky ve výši 5,811,881,- Kč (celkem 6,114.856,- Kč), která byla žalované poskytnuta na základě smlouvy o poskytnutí podpory ze dne 13. 4. 1995, č. 00969421, uzavřené na základě rozhodnutí ministra životního prostředí ČR ze dne 4. 11. 2004 a o nároky na penále za prodlení s úhradou zůstatku půjčky. Žalobce dále v žalobě požadoval zaplacení smluvního úroku z půjčené částky a úrok z prodlení z půjčené částky a smluvního úroku, kde soud prvního stupně nedostatek pravomoci soudu neshledal a v tomto rozsahu nebylo jeho rozhodnutí odvoláním dotčeno.
Odvolací soud v odůvodnění usnesení dále uvedl, že podle §7 odst. 1 a 2 o.s.ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány; jiné věci projednávají a rozhodují soudy jen stanoví-li to zákon. V tehdy platném ust. §30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí v ČR bylo stanoveno, že neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, jimž byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popř. státnímu fondu republiky. Tyto subjekty jsou dále povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán (§30 odst. 6 zák. č. 576/1990 Sb.).
Vzhledem k tomu, že podle §103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mj. zda je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci, a protože z ust. §30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb. vyplývá, že k uložení vrácení zadržených prostředků ze státního fondu republiky a uložení penále ve stanovené výši je ze zákona oprávněn územní finanční orgán, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když v souladu s ust. §7 o.s.ř. v rozsahu těchto nároků řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci k tomu příslušnému finančnímu orgánu, a proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Odvolací soud dále uvedl, že k rozhodnutí o zbylých uplatněných nárocích žalobce je dána pravomoc soudu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005, přičemž bude nutné s ohledem na charakter předmětné smlouvy posoudit, který soud bude k projednání a rozhodnutí věci věcně příslušný.
Dovoláním ze dne 23. 11. 2006 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení věci a neoprávněně upírá žalobci právo domáhat se svých práv v soudním řízení.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud opírá své rozhodnutí o ust. §7 odst. 1 o.s.ř. a dovozuje, že povinnost příjemce podpory vrátit poskytnuté prostředky vyplývá ze zákona o rozpočtových pravidlech a k rozhodování o těchto věcech jsou příslušné finanční orgány. Odvolací soud však pominul, že existují pro posuzování důsledků neplnění povinností subjekty, které obdržely podporu z Fondu (žalobce) dva odlišné právní režimy, a to režim vyplývající ze zákona č. 576/1990 Sb., jímž se řídí finanční úřady a dále režim dle zák. č. 388/1991 Sb. o Státním fondu životního prostředí ČR, který se promítá do smlouvy o poskytnutí podpory.
Dovolatel dále v dovolání odkázal na ust. §4 odst. 2 zákona č. 388/1991 Sb., podle něhož se prostředky z Fondu poskytují žadatelům za podmínek stanovených Statutem Fondu a Směrnicí Ministerstva životního prostředí (dále jen „Směrnice“). Právo žalobce (Fondu) vrátit, popř. odejmout a vrátit podporu vyplývá z čl. 10 Směrnice. Tato práva žalobce jsou promítnuta do smlouvy o podpoře, která je soukromoprávní smlouvou. Pro splnění smluvních podmínek je Fond povinen podporu poskytnout, je-li podpora poskytnuta a příjemce neplní stanovené povinnosti, musí nést důsledky, které smlouva předpokládá. Podle dovolatele finanční orgány při porušení finanční kázně nerozhodují spor vyplývající ze vztahu založeného smlouvou o podpoře, tj. nerozhodují ani o právech Fondu založených smlouvou o podpoře, pouze při zjištění porušení rozpočtové kázně rozhodnou o odvodu veškerých poskytnutých prostředků a vyměří penále za dobu od poskytnuté podpory.
Dovolatel je s ohledem na uvedené toho názoru, že k rozhodování o důsledcích nesplnění povinností příjemce podpory není dána výlučná pravomoc finančního orgánu, neboť finanční úřady neprojednávají nároky Fondu vyplývající ze smlouvy o podpoře a nerozhodují o nich. Pokud by byla Fondu, který je právnickou osobou (zák. č. 219/2000 Sb.), upřena možnost domáhat se u soudu práv založených smlouvou o podpoře, bylo by tím fakticky znemožněno taková práva smlouvou o podpoře platně založit. Pohledávky fondu vyplývající ze smlouvy o podpoře jsou zajišťovány zástavním právem, ručením, bankovní zárukou a v případě sporu o výši zajištěné pohledávky by bez soudem přiznané pohledávky bylo využití tohoto zajištění nemožné.
Dovoletel dále uvedl, že nezpochybňuje působnost finančních orgánů a za podstatné pokládá, aby příjemce podpory nebyl postižen dvakrát, čemuž předchází ujednání ve smlouvě o podpoře, podle něhož odvod provedený finančním orgánem ve prospěch Fondu se započítává na plnění sankcí dle smlouvy o podpoře.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 11. 1. 2007 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů pokládá za správné a navrhuje, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto. Podle žalovaného je poskytování podpory ze státních prostředků regulováno veřejnoprávními předpisy, především zákonem o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky (tehdy platným zák. č. 576/1990 Sb.), podle jehož §30 byly nesplacené prostředky považovány za zadržené a subjekty, kterým byly poskytnuty, byly povinny tyto prostředky ve stejné výši odvést státnímu rozpočtu. Odvod zadržených prostředků a penále ukládal finanční úřad, jemuž byla k tomu zákonem založena pravomoc; v daném případě již finanční úřad o povinnosti žalovaného odvést příslušné prostředky a zákonné penále rozhodl. Je tedy zřejmé, že není dána pravomoc soudu dle ust. §7 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Žalovaný dále ve vyjádření uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v případě poskytnutí podpory ze státních prostředků se jedná o dva odlišné právní režimy, neboť příslušné veřejnoprávní předpisy nestanoví použití soukromoprávních předpisů pro uvedené případy, a proto nelze aplikovat obchodní zákoník ani použít rozdílné právní režimy na pohledávku a její příslušenství.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, odvolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Takovou vadou mj. je, bylo-li rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů (§229 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
V posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, v odvoláním napadené části, tj. o nároku žalobce na zaplacení dlužné půjčky ve výši celkem 6,114.856,- Kč a na zaplacení penále za prodlení s úhradou zůstatku půjčky, která byla žalované poskytnuta na základě smlouvy o poskytnutí podpory ze dne 13. 4. 1995, č. 00969421, na závěru, že dle ust. §7 o.s.ř. a §30 odst. 1 a 6 tehdy platného zák. č. 576/1990 Sb. není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o těchto nárocích mj. uplatněných v žalobě.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005 mj. konstatoval, že podle ust. §30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb., neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popř. státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán.
Dovolací soud se v dané věci nemá důvod odchýlit od uvedeného právního názoru a závěr odvolacího soudu je s ním v souladu. Vzhledem k tomu dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že námitka dovolatele směřující proti tomuto závěru odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. především proto, že tato otázka byla dovolacím soudem již řešena, a to ve shora uvedeném rozhodnutí, popř. ani proto, že nedostatek pravomoci , tj. vada uvedená v §229 odst. 1 písm. a/ os.ř. se podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. může uplatnit jen tehdy, je-li dovolání již přípustné.
Pokud dovolatel v dovolání namítal, že finanční úřady neprojednávají návrhy Fondu vyplývající ze smluv o podpoře a nerozhodují o nich, tj. nerozhodují o právech Fondu založených těmito smlouvami, je třeba zdůraznit, že řešení této otázky nebylo předmětem rozhodnutí odvolacího soudu, a to na základě mezí, v nichž se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (§212 o.s.ř.). V řízení u soudu, jak to v odůvodnění rozhodnutí uvedl i odvolací soud, zůstalo projednání a rozhodnutí o v žalobě uplatněném nároku na smluvní úrok z půjčené částky a na úrok z prodlení z půjčené částky a smluvního úroku. Dovolací soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat a z jejich hlediska posuzovat přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nejvyšší soud proto podle ů 243 odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu