ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.5253.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5253/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P.s.r.o., zast. JUDr. L. P., advokátkou proti žalovanému M. M., podnikateli zast. Mgr. M. E. advokátem o zaplacení částky 39.105,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 233/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2007, č. j. 29 Co 120/2007-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.510,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám její advokátky JUDr. L. P.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 29 Co 120/2007-54, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. prosince 2006, č. j. 11 C 233/2005-43, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 39.105,- Kč s úrokem z prodlení ročně z dlužné částky od 1. 7. 2002 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně částku 30.513,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 7.275,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. L. P.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem řízení byla půjčka částky v žalované výši, jež žalobkyně poskytla žalovanému dle smlouvy o půjčce ze dne 24. 1. 2002 a jež žalovaný ve sjednaném termínu do 30. 6. 2002 nevrátil. Žalovaný nepopíral, že žalobkyni půjčku nevrátil, namítl ovšem, že má vůči ní pohledávku ve výši 68.957,- Kč ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 24. 1. 2002 za nevyplacené provize za období květen až listopad 2001, jež si na žalovanou částku započetl. Odvolací soud dále uvedl, žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o zprostředkování dne 8. 12. 2000 a opětovně dne 24. 1. 2002, přičemž žalobkyně žalovanému zcela v souladu se smlouvou ze dne 8. 12. 2000 krátila provizi za období od května do prosince 2001, a je proto správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nemá proti uplatněnému nároku na vrácení dluhu pohledávku k započtení.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora, přičemž v rozsudku účastníky řízení poučil o tom, že proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do 2 měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, jenž rozhodoval v prvním stupni, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dovolání ze dne 27. září 2007, nesprávně označeném jako „dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 120/2007-54, ze dne 14. 6. 2007“ (správně má být „dovolání žalovaného“) napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Své námitky dovolatel podřadil ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., poněvadž se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky „platnosti či neplatnosti smluvního ujednání o odepření provize obchodního zástupce v důsledku prodlení třetí osoby – odběratele přesahujícího 5 pracovních dnů po splatnosti faktury, a to za situace, kdy odběratel nakonec později zaplatí a kdy obchodní zástupce nemá možnost ovlivnit výběr a vymáhání závazků odběratele“, tj. ujednání čl. V smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 8. 12. 2000. Dovolatel zastává názor, že toto smluvní ujednání je neplatné, protože došlo k porušení kogentního ustanovení §659a odst. 1 písm. a) obchod. zák. Dále upozornil, že soud prvního stupně považoval za prokázané, že žalovaný pro žalobkyni zprostředkoval v období od května do prosince 2001 obchody o celkovém objemu 3.448.452,- Kč, z nichž 1.709.851,- Kč nebylo třetími osobami (odběrateli) zaplaceno do 5 dnů po splatnosti faktury a z nichž nakonec vůbec nebylo zaplaceno pouhých 255.464,- Kč (7,4 %). Soudy tak nezohlednily skutečnost, že někteří dlužící odběratelé nakonec zaplatili po pětidenní lhůtě, a tak žalovanému nárok na provizi ve smyslu §660 odst. 1 písm. c) obchod. zák. vznikl později. Dovolatel s odkazem na ust. §544 občan. zák. nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů stran námitky neplatného sjednání smluvní pokuty upravené v čl. V smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 8. 12. 2000, jelikož „smluvní pokutu lze dle výše uvedeného ustanovení sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž ve smlouvě není stanoveno, k jaké mojí smluvní, popřípadě zákonné povinnosti je tato smluvní pokuta sjednána“. Jelikož žalovaný nebyl pověřen inkasovat či vymáhat platby od zákazníků, nemohlo se dle dovolatele jednat o porušení této povinnosti. Dovolatel dále brojí proti výši smluvní pokuty, jež byla sjednána v nepřiměřené výši bez ohledu na konečnou dobu prodlení odběratele, kdy nebylo zaplaceno do 20 dnů po splatnosti faktury a kdy dovolatel jako zprostředkovatel neměl dle uzavřené smlouvy pověření inkasovat či vymáhat pohledávky žalobkyně za jednotlivými odběrateli. Celková provize ve výši 18 % dlužné částky při prodlení, jež ze strany odběratelů nepřesáhlo ani 1 měsíc, je dle dovolatele neplatně sjednána.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 29. 10. 2007 se k dovolání žalovaného vyjádřila žalobkyně a uvedla, že dovolání není dle jejího názoru ve smyslu §237 odst. 2 o.s.ř. přípustné, jelikož mezi žalobkyní a žalovaným šlo o obchodněprávní vztah a peněžité plnění nepřesahuje hranici 50.000,- Kč. Žalobkyně dále namítla, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam a námitky žalovaného považuje za účelové, a proto odkázala na rozsudky soudů obou stupňů, s nimž se ztotožňuje. Žalobkyně upozornila, že žalovaný jako obchodní zástupce měl možnost ovlivnit jak výběr odběratelů, tak vymáhání jejich závazků vůči žalobci, o čemž svědčí i svědecká výpověď p. H.
Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného „v souladu s ust. §243 odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu“ (správně §243b odst. 5 o.s.ř.) jako nepřípustné odmítl.
Podle ustanovení §236 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalovaného směřuje do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze tedy v daném případě obecně opřít o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je-li ovšem dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, není dovolání dle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v §237 odst. 1 o.s.ř byly jinak splněny.
V dané věci uzavřeli účastníci, podle zjištění soudu prvního stupně, smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 39.105,- Kč, jež žalovaný ve sjednané době – do 30. 6. 2002 – žalobkyni nevrátil. Uvedená půjčka byla poskytnuta žalovanému v souvislosti s uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení dle §652 a násl. obchodního zákoníku. Účastníci těchto vztahů jsou podnikateli a smlouvu uzavřeli při své podnikatelské činnosti, a proto se z procesního hlediska jedná o obchodní věc. Dovoláním napadl žalovaný výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 39.105,- Kč s příslušenstvím, tedy o plnění nepřevyšujícím v obchodní věci částku 50.000,- Kč. Ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. proto není v dané věci dovolání přípustné, přestože byli účastníci odvolacím soudem nesprávně poučeni o možnosti podání mimořádného opravného prostředku (dovolání). V případech uvedených v §237 odst. 2 o.s.ř. totiž není dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v §237 odst. 1 o.s.ř byly jinak splněny.
Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (odst. II. výroku odvolacího soudu). Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že ani dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Nejvyšší soud České republiky proto s ohledem na shora uvedené podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni k rukám její advokátky částku 4.510,10 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §§14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a DPH dle §137 odst. 3 o.s.ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu