ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.529.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 529/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: J. – spotřební družstvo v M. H., proti žalované C. C. spol. s r. o., o zaplacení Kč 539.101,- s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. 37 Cm 59/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č.j. 6 Cmo 138/2006-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č.j. 37 Cm 59/2003-60, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 539.101,- Kč (výrok I.), kdežto v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5% denně z částek a za doby, ve výroku specifikovaných, řízení zastavil (výrok II.). Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 21.570,- Kč.
Soud prvního stupně o závazku žalované zaplatit předmětnou kupní cenu za dodané zboží dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření kupních smluv a k dodání smluveného zboží, žalobce prokazatelně vyzval žalovanou k zaplacení kupních cen dopisem ze dne 23. 9. 1999 s termínem nejpozději do 5. 10. 1999 a tímto dnem nastala splatnost kupních cen v souladu s §340 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Nárok byl u soudu uplatněn žalobou ze dne 28. 8. 2002, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby a soud proto žalobě ve věci vyhověl.
Ohledně úroků z prodlení vzal žalobce žalobu zpět a soud proto řízení v této části podle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) zastavil.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek prvního stupně v napadené části, tj. v bodu I. a III. výroku, změnil tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce Kč 39.740,- Kč (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit státu soudní poplatek Kč 21.570,- (výrok II.)
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o splatnosti kupních cen a o promlčení a konstatoval, že v případě nároku na zaplacení kupní ceny zboží vzniká nárok na zaplacení kupní ceny, není-li dohodnuto jinak, okamžikem, kdy prodávající umožní kupujícímu nakládat se zbožím (§450 odst. 1 obch. zák.). V případě bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 občanského zákoníku, dále též „obč. zák.“), je ten, kdo se obohatil, povinen vydat bezdůvodné obohacení v den, kdy mu bylo zboží předáno. Právo na zaplacení kupní ceny i právo na vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli se promlčuje podle obchodního zákoníku ve čtyřleté promlčení době.
Proto v daném případě odvolací soud dovodil, že bylo-li zboží předáno žalované ve dnech 6. 8. – 13. 8. 1998, začala čtyřletá promlčecí lhůta pro uplatnění práva za zaplacení kupní ceny zboží i pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení běžet ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. ve dnech 7. 8. až 14. 8. 1998 a uplynula přede dnem 28. 8. 1998, kdy bylo řízení zahájeno. Nárok je tedy promlčen, přičemž odvolací soud se výslovně nezabýval tím, zda byla uzavřena kupní smlouva o dodávce zboží a zda tudíž jde o nárok na zaplacení kupní ceny, či o nárok na vrácení bezdůvodného obohacení.
Z uvedených důvodů je proto – podle mínění odvolacího soudu – námitka promlčení důvodná a odvolací soud podle §220 o. s. ř. napadenou část rozsudku soudu prvního stupně změnil na zamítavou.
Žalobce podal proti tomuto rozsudku dovolání s tím, že jej napadá „v plném rozsahu“, přičemž odkazuje na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Podle názoru žalobce soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož je cena za dodané zboží splatná až na základě výzvy žalobce adresované žalované. Správně přihlédl i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003, podle kterého ustanovení §450 odst. 1 věta prvá obch. zák. upravuje pouze vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a nikoliv splatnost kupní ceny. Při absenci jiné dohody, dodání zboží nezpůsobuje splatnost kupní ceny. K té je zapotřebí – není-li jiného ujednání – výzvy k zaplacení učiněné podle §340 odst. 2 obch. zák. V souladu s ustanovením §392 odst. 1 obch. zák. teprve až se pohledávka stane dospělou, začíná běžet promlčecí lhůta.
Žalobce dovozuje, že splnil svůj závazek z kupní smlouvy vůči žalované a v souladu s ustanovením §450 odst. 1 a §340 odst. 2 obch. zák. mu vznikl nárok na zaplacení kupní ceny. Žalobce sice zaslal žalované jako výzvu k zaplacení kupní ceny faktury s uvedením splatnosti, není však schopen prokázat, že je žalovaná obdržela. Za výzvu k zaplacení lze proto považovat dopis žalobce žalované ze dne 23. 9. 1999, předložený v řízení jako důkaz, ve kterém byla žalobcem určena lhůta k zaplacení do 5. 10. 1999. Přijetí této výzvy žalovaná potvrdila dopisem z 29. 9. 1999, který je taktéž ve spise. Pokud by Nejvyšší soud jako výzvu k zaplacení přijal dopis žalobce z 23. 9. 1999, běžela by čtyřletá promlčení lhůta ode dne 5. 10. 1999 a skončila by dne 5. 10. 2003, tedy více než jeden rok po podání žaloby. K promlčení žalovaných pohledávek by tak nemohlo dojít.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání však není důvodné.
V daném případě ve smyslu §450 odst. 1 věta první obch. zák. nevyplývalo ze smlouvy něco jiného a proto byl kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožnil kupujícímu nakládat se zbožím. Dobu plnění určuje ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. tak, že není-li doba plnění (zde: zaplacení kupní ceny) určena ve smlouvě (a doba plnění ve smlouvě určena nebyla), byl dlužník (kupující) povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem (prodávajícím) o splnění požádán. Byla-li tedy splatnost závislá na výzvě věřitele (žalobce), mohl věřitel (žalobce) poprvé uplatnit své právo dnem následujícím po vzniku práva (ať již práva na zaplacení kupní ceny anebo práva na vydání bezdůvodného obohacení). Pozdější výzva věřitele již nemohla mít z hlediska splatnosti a běhu promlčecí lhůty žádnou právní relevanci.
Právní závěr odvolacího soudu o promlčení předmětného nároku je z uvedených důvodů poprávu.
Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž správné, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, přičemž žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. května 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu