ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.5383.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5383/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ZZN P. a. s., , proti žalovanému Ing. V. H., , zastoupenému JUDr. P. Č., advokátem, o zaplacení 4 153 099,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1261/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č.j. 29 Co 684/2006 – 283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2007, č.j. 29 Co 684/2006 – 283, zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 2. července 1999, č.j. 11 C 1261/97-205, v napadeném výroku II. o zaplacení 946 838,70 Kč v části ohledně zaplacení 93 368,80 Kč a v této části řízení zastavil; ve zbývající napadené části výroku II. a výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 3 206 260,50 Kč a náklady řízení (výrok IV.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když výrok III. rozsudku okresního soudu o zastavení řízení v části o zaplacení 0,30 Kč zůstal nedotčen. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v přiznání částky 3 206 260,50 Kč, bylo-li prokázáno, že žalovaný v této výši uznal nárok z titulu nezaplacených kupních cen podle kupních smluv uzavřených mezi účastníky podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v období od ledna 1996 do října 1997. S ohledem na skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení byl na majetek žalovaného prohlášen konkurs a rozvrhovým usnesením žalobkyně získala částku 93 368,80 Kč, vzala žalobkyně co do této částky žalobu zpět. Odvolací soud po vyjádření souhlasu žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby ve výroku o přiznání částky 946 838,70 Kč proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části týkající se částky 93 368,80 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil. Při posouzení zbývající části (946 838,70 Kč - 93 368,80 Kč) se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v této části je nárok žalobkyně na zaplacení ceny za provedení díla podle smluv o dílo uzavřených mezi účastníky ve smyslu §536 a §261 odst. 1 obch. zák. oprávněný. Vzal přitom v úvahu, že žalovaný nerozporoval provedení díla. Odmítl však námitku žalovaného k nesprávnému posouzení jeho procesní obrany ve formě vznesené námitky započtení nároku žalovaného na náhradu škody ve výši 3 192 400 Kč, která mu měla vzniknout vadným provedením díla spočívající ve ztrátě z předpokládaného výnosu prodeje nekvalitně posečeného obilí a z opožděného posečení hrachu. Soud přihlédl k tomu, že žalovaný ani po poučení neuvedl taková tvrzení a neoznačil důkazy, jež by odůvodňovaly jeho případnou pohledávku způsobilou k započtení na nárok žalobkyně, ať už z titulu odpovědnosti za vady díla či nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž namítá věcnou nepříslušnost soudu, domnívaje se, že měl v prvním stupni rozhodovat Krajský soud v Praze a v odvolacím řízení Vrchní soud v Praze. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného, pominul-li skutečnost prohlášení konkursu na žalovaného, v jehož důsledku došlo k zániku živnostenských oprávnění a zániku firmy – Ing. V. H., , přičemž z tohoto důvodu mělo být odvolací řízení zastaveno. Domnívá se, že soud nesprávně hodnotil důkazy a učinil nespráný závěr, že žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzeného nároku. Podle názoru žalovaného se odvolací soud měl rovněž zabývat posouzením věci i podle §575 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kdy důsledkem neodborného prodeje majetku v konkursním řízení se bez jeho zavinění stalo plnění jeho závazků nemožným. V uvedené souvislosti poukazuje na to, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, proto měla být žaloba vůči němu zamítnuta. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena věcně příslušnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000) se podle ustanovení části dvanácté hlavy I, bodu 17, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání v dané věci bylo podáno osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Dovolací soud zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku nabylo právní moci dne 6. 4. 2007, avšak dovolání bylo podáno až 5. 6. 2007. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že i když odvolací soud správně projednal odvolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, účastníkům nedal řádné poučení o dovolání v souladu s aplikovanou právní úpravou občanskoprávního řízení. Odvolací soud v poučení o dovolání nesprávně uvedl, že proti rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Benešově, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení je třeba postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., je třeba tento zákon aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, ale rovněž při posuzování včasnosti dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znamená to, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1013/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1676, je dovolání, podané po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty podle §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., avšak v souladu s poučením odvolacího soudu, že dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, včasně podaným dovoláním.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř., v rozhodném znění, účinném do 31. 12. 2000 (dále již jen „o. s. ř.“), je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů,
b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení,
c) účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen,
d) v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení,
e) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba,
f) účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem,
g) rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou spočívající v nesprávné věcné příslušnosti soudu, a od toho se odvíjejícím nesprávném obsazení soudu, je třeba konstatovat, že případný nedostatek věcné příslušnosti soudu je sice vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ale vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Dovolání není tedy podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přípustné.
Další námitka dovolatele, že odvolací řízení mělo být odvolacím soudem zastaveno, pokud došlo k prohlášení konkursu, v jehož důsledku mu zanikla živnostenská oprávnění a jeho firma – Ing. V. H., , a není tak věci již pasivně legitimován, směřuje k uplatnění přípustnosti dovolání podle 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatel přitom ale pominul, že jako fyzická osoba nezanikl. Skutečnost, že ukončil činnost v režimu živnostenského zákona, totiž nemá vliv na existenci právního subjektu – žalovaného. Firma není subjektem práva, ale jde o právo k obchodní firmě. Tím, že fyzická osoba, jako podnikatel, přestala podnikat, neztrácí způsobilost být účastníkem řízení. Žalovaný tedy má v dané věci způsobilost být účastníkem řízení i po zrušení konkursu, kdy již není podnikatelem.
Dovolání není proto přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Z obsahu spisu pak ani nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z dalších vad taxativně uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., dovolání tudíž není podle uvedeného ustanovení přípustné.
Další možnou přípustnost dovolání upravuje §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání v uvedené věci podle §238 o. s. ř. není dána, neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalovaný o připuštění dovolání nežádal, čímž nesplnil předpoklad pro postup podle §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za procesní situace, kdy dovolání proti napadenému výroku rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř., ani podle §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a ani podle §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., v rozhodném znění, účinném do 31. 12. 2000, dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl §243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody se Nejvyšší soud nezabýval, neboť napadené rozhodnutí lze přezkoumávat jen, je-li dovolání přípustné. Dovolací soud proto nezaujal stanovisko k poukazovaným vadám řízení, námitkám ke skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu nákladů právo, a žalobkyni žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu