ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.559.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 559/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně F., a.s., , zastoupené JUDr. M. P., advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. S., a 2) Ing. S. Č., , zastoupenému JUDr. A. H., advokátkou, o zaplacení 776 256,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 540/95, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2007, č.j. 27 Co 66/2007-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2007, č.j. 27 Co 66/2007-233, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 5 C 540/95-209, ve výroku o věci samé tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 776 256,80 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 4. 3. 1997 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s již dříve zavázaným prvním žalovaným, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se v dané věci jednalo ve skutečnosti o potvrzení napadeného výrok I. rozsudku soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud pouze upřesnil způsob splnění společného peněžitého závazku dvou ručitelů (obou žalovaných) obchodní společnosti.
Dovolání druhého žalovaného není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože se nejedná o případ, kdy bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by Okresní soud v Třebíči rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 27. dubna 2000, č.j. 5 C 540/95-84, proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí usnesením ze dne 29. června 2006, č.j. 27 Co 499/2005-165, zrušil pouze z důvodů potřeby dalšího dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) neshledal dovolání druhého žalovaného přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel v dané věci napadá skutková zjištění soudu a nesprávnost procesního postupu soudu, odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, aplikoval-li §306 odst.1 a §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolatelem namítaný nesprávný procesní postup obou soudů, který měl podle něj spočívat v tom, že ve věci jednaly a rozhodovaly, ač žalobkyně nepředložila řádnou plnou moc pro JUDr. K., který podal za žalobkyni žalobu a v určité fázi řízení ji před soudy zastupoval, nelze považovat za otázku zásadního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř. Napadnout rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je možné jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, když dovolatel pouze napadá nesprávný konkrétní procesní postup soudů.
Namítá-li dovolatel, že nebyly splněný předpoklady podle §306 obch. zák. pro podání žaloby proti druhému žalovanému, jako ručiteli, za nesplnění závazků obchodní společnosti Z. v.o.s., jejímž byl společníkem, a spočívající v nezaplacení kupní ceny za žalobkyní dodané zboží, je třeba vyjít ze znění uvedeného ustanovení a skutkových zjištění soudů.
Podle §306 odst. 1, věty první, obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Ze skutkových zjištění obou soudu vyplývá, že obligační dlužník Z. v.o.s. byl vyzván k zaplacení dluhu, což vyplynulo z reakce společnosti Z. v.o.s., jež dopisem ze dne 21. 6. 1993 prostřednictvím druhého žalovaného žalobkyni sdělila, že dosud vede v evidenci neuhrazené faktury, sděluje jejich čísla včetně částek na které byly vystaveny a slibuje jejich úhradu. Pokud jde o druhého žalovaného, ten byl podle skutkového závěru soudu k zaplacení žalobou vymáhané částky vyzván doručením samotné žaloby.
Je třeba připomenout, že přezkoumání skutkového závěru při uplatnění přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Dospěl-li tedy v dané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výzva ke splnění závazku ve smyslu §306 obch. zák. byla dlužníku doručena a dlužník v přiměřené době svůj splatný závazek nesplnil, byla žalobkyně oprávněna domáhat se splnění závazku na ručitelích – obou žalovaných a nelze přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, aplikoval-li §306 odst. 1 obch. zák.
Rovněž námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., dal-li dlužník Z. v.o.s. v přípise ze dne 21. 6. 1993 pouze příslib k zaplacení faktur je nedůvodná.
Podle §323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Projev vůle se vykládá ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák. podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Až tehdy, nelze-li tento úmysl v konkrétním případě zjistit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle odstavce 2 paragrafu 266 obch. zák. podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Odvolací soud v souladu s ustanovením §266 odst. 1 a 3 obch. zák. vyložil písemný obsah dopisu ze dne 21. 6. 1993 jako projev vůle druhého žalovaného uznat oprávněnost dluhu spočívající v nezaplacení v dopise označených faktur, potažmo uznání dluhu ve výši požadované žalobou.
Dovolací soud proto ani v tomto namítaném případě o nesprávné aplikaci §323 odst. 1 obch. zák. nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu hmotným právem.
Protože dovolání druhého žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči druhému žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu