ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.750.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 750/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P. Ž., zastoupeného JUDr. J.D., advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. I. J., advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 74/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2006, č. j. 30 Co 65/2006-132, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 10. 2006, č. j. 30 Co 65/2006-132, se zamítá.
II. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 10. 2006, č. j. 30 Co 65/2006-132, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 21.950,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. I. J.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 14 C 74/2001-108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 29. 3. 2001 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč za dobu od 1. 4. 1998 do 28. 3. 2001 a o zaplacení 11 % úroku z prodlení od 29. 3. 2001 do zaplacení (výrok II.) a nakonec rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 300.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 29. 3. 2001 do zaplacení a dále potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmět řízení byl vymezen žalobou a přípisem žalobce ze dne 4. 12. 2002 po výzvě soudu k odstranění vad žaloby tak, že žalobce požaduje uhrazení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný nesplnil účastníky uzavřenou ústní dohodu o předání výroby zámkové dlažby, v níž se dohodli, že žalovaný uhradí za žalobce dlužné sociální a nemocenské pojištění ve výši 130.000,- Kč, žalobce ponechá ve výrobně zásoby zámkové dlažby v hodnotě 180.000,- Kč a dále vibrační stůl a vyklepávací stroj, oba v hodnotě po 10.000,- Kč a žalovaný žalobci neuhradí 100.000,- Kč vynaložených na nákup technologie výroby zámkové dlažby, a pokud žalovaný neuhradí dlužné pojištění, bude povinen uhradit žalobci 300.000,- Kč.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření dohody shora uvedené došlo na základě prohlášení žalovaného dne 26. 7. 2001 při jednání před tímto soudem. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožnil, neboť žalobce s tvrzením o této dohodě přišel až v podání ze dne 4. 12. 2002, jímž byl vymezen předmět řízení a proto soud prvního stupně nemohl podle §120 odst. 4 o. s. ř. učinit závěr, že uzavření dohody o zaplacení 300.000,- Kč vyplývá ze shodných tvrzení účastníků.
Dále odvolací soud v rozhodnutí uvedl, že uzavření dohody o zaplacení žalované částky nemůže vyplývat z výpovědi svědka J. M. a nelze ji dovodit ani z dopisu žalobce ze dne 25. 2. 1998, neboť podle odvolacího soudu mohl žalobce tento dopis sepsat, aniž by k uzavření předmětné dohody došlo a z dopisu není též zřejmé, jaký byl obsah dohody účastníků o zaplacení 300.000,- Kč.
Odvolací soud vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že žalobce neprokázal uzavření dohody se žalovaným ohledně zaplacení částky 300.000,- Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl a ve zbývající části (výrok II.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovoláním ze dne 18. 1. 2007 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a II. s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z toho důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, tj. při aplikaci §120 odst. 4 o. s. ř. (shodná tvrzení účastníků). Žalovaný při jednání soudu dne 26. 7. 2001 podle žalobce nesouhlasil se svým účastnickým výslechem a dále k dotazu soudu uvedl, že se žalobcem sepsal návrhy splátkového kalendáře a nezpochybňoval, že převzal výrobu dlažby. Ze splátkových kalendářů, které sepsal žalovaný, vyplývá, že od 1. 3. 1997 žalovaný převzal výrobní kapacitu výroby zámkové dlažby a dále z nich vyplývá, že závazky vůči pojišťovnám uznal a zavázal se je zaplatit ze svého.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že odvolací soud nezhodnotil tak, jak měl, důkaz upomínkou žalobce ze dne 25. 2. 1998, z níž vyplývá urgence placení dluhu dle splátkových kalendářů s odkazem na dohodu z března 1997 a v případě nesplnění této povinnosti povinnost uhradit žalobci 300.000,- Kč. K tomuto důkazu se žalovaný nevyjádřil a jeho právní zástupce tento důkaz u soudu nezpochybnil.
K ukončení předmětné dohody úkonem žalovaného taktéž podle žalobce dojít nemohlo, neboť v ní nebyla možnost odstoupení sjednána, avšak bylo sjednáno alternativní plnění pro případ neplnění dohody žalovaným. Žalovaný ani od dohody odstoupit nemohl, neboť svojí povinnost neplnil, a proto mohl od dohody odstoupit jen žalobce, což neučinil.
Dovolatel je toho názoru, že z uvedeného vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena předmětná dohoda s alternativním plněním, a to k zaplacení 300.000,- Kč, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu podaného dovolání a před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 7. 2. 2007 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření uvedl, že se k věci obsáhle vyjádřil ve svém odvolání ze dne 7. 12. 2005, a na toto podání odkazuje. Žalovaný dále uvedl, že dovolatel opět předestírá obtížně pochopitelnou a uvěřitelnou verzi o způsobu vzniku předmětné dohody, z níž měla vyplynout jeho povinnost k zaplacení 300.000,- Kč. Znovu poukazuje na to, že dohoda s obsahem, jak ji líčí žalobce, nevznikla a ani vzniknout nemohla.
Žalovaný vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a k návrhu na odložení vykonatelnosti uvádí, že náklady řízení dle dovolání napadeného rozhodnutí byly žalovanému uhrazeny, a proto se tento návrh jeví jako nedůvodný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, odvolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1,4 a §241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci je dovolání přípustné, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího sodu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovoláním byl napaden i výrok II. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč za dobu od 1. 4. 1998 do 28. 3. 2001 a 11 % úroku z prodlení z téže částky za prodlení od 29. 3. 2001 do zaplacení a v tomto případě může přicházet v úvahu přípustnost dovolání upravená v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kde je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu v dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci (existence dohody o převodu výroby dlažby), na rozdíl od soudu prvního stupně, nevycházel ze shodných tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.), což dokládá tím, že žalovaný odmítl účastnický výslech a při jednání dne 26. 7. 2001 potvrdil, že se žalobcem sepsal návrhy splátkového kalendáře a že nikdy nezpochybňoval převzetí výroby dlažby od 1. 3. 1997. Ze splátkových kalendářů poté vyplývá, že závazky vůči pojišťovnám žalovaný uznal a zavázal se je zaplatit ze svého. Podle dovolatele odvolací soud dále dostatečně nezhodnotil upomínku žalobce ze dne 25. 7. 1998. Z toho podle dovolatele vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o převzetí výroby zámkové dlažby a k zaplacení 300.000,- Kč pro případ, že žalovaný neuhradí pojišťovnám dlužné pojistné ve výši 130.000,- Kč dle splátkových kalendářů.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplývají ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 a ž 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitky, jak vyplývají ze shora uvedeného, spočívají na kritice způsobu hodnocení důkazů, popř. hodnocení toho, zda ohledně existence dohody o převodu výroby zámkové dlažby včetně v ní obsaženém ujednání o úhradě 300.000,- Kč byla shodná tvrzení účastníků jako podklad pro skutkové zjištěné o této okolnosti. Dovolatel, jak je zřejmé z obsahu dovolání nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a tím také k jakým skutkovým zjištěním měl odvolací soud ohledně existence uvedené dohody a jejího obsahu dospět.
Dovolací soud - s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že skutková zjištění odvolacího soudu vyplývají z důkazů v řízení provedených. Je zřejmé, že odvolací soud vycházel z protokolu o průběhu jednání u soudu dne 26. 7. 2001 a dospěl k závěru, že zde nebyla vyjádřena shodná tvrzení účastníků o existenci a obsahu dohody, o níž žalobce opírá svůj nárok na zaplacení 300.000,- Kč a ani z upomínky žalobce ze dne 25. 2. 2005 takové skutkové zjištění neučinil. Odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci je tak výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Pokud dovolatel dále napadl výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen odpovídající výrok soudu prvního stupně (zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení), přichází v úvahu, jak již bylo uvedeno, přípustnost dovolání upravená v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v daném případě dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně ve svém dalším rozhodnutí nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí ve věci samé zrušil a v této části soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání je založena na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Způsobilým dovolacím důvodem tak může být jen nesprávné právní posouzení věci. Z obsahu dovolání je zřejmé, že odvolatel nenamítá, že by v této části odvolací soud věc nesprávně právně posoudil; dovolací soud taktéž neshledal, že by odvolací soud řešil tuto věc v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto podle §243 b odst. 2 a 5, §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku I. odvolacího soudu zamítl pro jeho nedůvodnost a pokud dovolání směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci byla uložena povinnost uhradit žalovanému na jejich úhradu 21.950,- Kč (§3, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2008
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu