ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.779.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 779/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. C. p. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované S. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 1,228.710,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalované o zaplacení 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 279/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo 252/2004-165, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo 252/2004-165, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení p. a. od 19. června 1999 do zaplacení, se zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo 252/2004-165, se ve zbývajícím rozsahu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně v řízení domáhala podanou žalobou po žalované vrácení zálohy na kupní cenu, kterou žalované uhradila na zakoupení zařízení na výrobu r. typ B. podle uzavřené kupní smlouvy, od níž žalobkyně následně odstoupila, jakož i úhrady nákladů vynaložených na materiál a zapojení předmětného stroje. Částku ve výši 250.000,- Kč přitom nárokovala z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované jako plnění poskytnuté bez právního důvodu - tuto částka uhradila podle svého vyjádření žalované omylem, neboť šlo o platbu za úpravu pracoviště pro uvedený stroj na základě smlouvy o dílo, uzavřené s třetím subjektem. V průběhu řízení pak žalovaná podala vzájemný návrh jednak na zaplacení částky 900.000,- Kč jako doplatku kupní ceny na základě tvrzení, že žalobkyně platně od kupní smlouvy neodstoupila, a dále na uložení povinnosti žalobkyni převzít od ní uvedené zařízení, které žalovaná nainstalovala v provozovně žalobkyně v B. n. B. Proti nároku žalobkyně na vrácení částky 250.000,- Kč argumentovala tím, že ji zaplatila třetímu subjektu, jemuž náležela, čímž vlastně na straně žalobkyně došlo rovněž k bezdůvodnému obohacení na úkor žalované, která za žalobkyni plnila třetímu subjektu to, co žalobkyně měla plnit sama.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. září 2004, č.j. 6 Cm 279/99-119, uložil žalované zaplatit žalobkyni 900.000,- Kč s 10,5 % úrokem z prodlení p.a. od 11. srpna 1999 do zaplacení a dále částku 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení p.a. od 19. června 1999 do zaplacení, a to proti vydání zařízení na výrobu r. typ B. (I. odstavec výroku). Dále zamítl žalobu v rozsahu částky 78.710,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 19. června 1999 do zaplacení (II. odstavec výroku), v rozsahu úroku z prodlení ve výši 6,5 % p. a. z částky 900.000,- Kč od 19. června 1999 do zaplacení, ve výši 10,5 % od 19. června 1999 do 10. srpna 1999 a ve výši 5 % z částky 250.000,- Kč od 19. června 1999 do zaplacení (III. odstavec výroku). Soud prvního stupně dále zamítl jednak vzájemný návrh žalované o zaplacení 900.000,- Kč s příslušenstvím (IV. odstavec výroku), a rovněž i návrh žalované, aby žalobkyně od ní převzala stroj typ B. na výrobu r. s programovým vybavením a navíjecím přípravkem, který žalovaná instalovala u žalobkyně v B. n. B. (V. odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (VI. odstavec výroku) a uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek České republice (VII. odstavec výroku).
K odvolání žalované směřujícímu do rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho vyhovující části, dále do části, kterou byl zamítnut její vzájemný návrh, a do související části týkající se nákladů řízení, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo 252/2004-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním odstavci výroku ve správném znění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 900.000,- Kč s 10,5 % úrokem z prodlení p. a. od 11. srpna 1999 do zaplacení oproti vydání zařízení na výrobu r. typ B. včetně programového ovládání a navíjejícího přípravku a dále je povinna zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení p. a. od 19. června 1999 do zaplacení; rovněž ho potvrdil ve čtvrtém, pátém a šestém odstavci výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalované ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. I když se s některými jeho právními závěry neztotožnil, napadené rozhodnutí označil za věcně správné. Podle posouzení odvolacího soudu nedošlo k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky jednostranným úkonem žalobkyně (jejím dopisem z 27. ledna 1999), jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž dohodou účastníků. Dle názoru odvolacího soudu představuje dopis žalobkyně z 27. ledna 1999 návrh na uzavření dohody o odstoupení od kupní smlouvy určený žalované; o jednostranný právní úkon podle jeho posouzení nemohlo jít, jelikož v něm žalobkyně vyžaduje stanovisko ke svému požadavku, což by při jednostranném právním úkonu nebylo třeba. K přijetí učiněného návrhu podle odvolacího soudu došlo dopisem žalované z 15. února 1999. Má-li zrušení kupní smlouvy podle §457 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) důsledek, že si účastníci musí navzájem vrátit vše, co podle ní dostali, je podle odvolacího soudu opodstatněný požadavek žalobkyně, aby jí žalovaná vrátila zálohu 900.000,- Kč na kupní cenu oproti vrácení stroje a naopak nepokládá za důvodný požadavek žalované formulovaný ve vzájemném návrhu, aby soud uložil povinnost žalobkyni převzít tento stroj a doplatit zbytek kupní ceny ve výši 900.000,- Kč.
Námitku žalované, že žalobkyni nárok na vrácení omylem poukázané platby ve výši 250.000,- Kč nevznikl, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalovaná v rozsahu uvedené částky na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a proto je povinna ji žalobkyni vrátit.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve správném znění tak, že na vzájemnou povinnost žalobkyně vrácení předmětného stroje žalované vázal pouze povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 900.000,- Kč s příslušenstvím, a nikoli i částku 250.000,- Kč s příslušenstvím, jak nesprávně učinil soud prvního stupně, jelikož částka 250.000,- Kč nebyla žalobkyní zaplacena žalované jako plnění v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dále o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který spatřuje v řešení otázky, zda došlo k odstoupení od předmětné kupní smlouvy. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], přičemž rovněž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka stejně jako v odvolání namítá, že soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav věci, v důsledku čehož i věc nesprávně právně posoudil. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že soud dospěl k závěru o účinném odstoupení od smlouvy a žalobě vyhověl, aniž zjistil skutečný stav předmětného zařízení v době rozhodování, čímž nevzal v potaz zákonnou podmínku pro účinné odstoupení od smlouvy vymezenou §441 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a rozhodl tak v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně nenapravil a na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu dospěl ke zcela odlišným skutkovým a právním závěrům, čímž postupoval v rozporu s §213 a násl. o. s. ř.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohodou účastníků došlo k odstoupení od předmětné kupní smlouvy. V této souvislosti namítá, že takové posouzení nemá oporu v provedeném dokazování, které odvolací soud např. výslechem svědka či účastnickým výslechem nedoplnil, přičemž nevzal ani v potaz navazující a související okolnosti případu. Dopisem K. z 15. února 1999 nemohlo podle dovolatelky dojít k přijetí návrhu žalobkyně na odstoupení od smlouvy již z toho důvodu, že v něm její tehdejší právní zástupce K. podmínil případné zrušení předmětné kupní smlouvy a souvisejících vztahů úplnou dohodou zúčastněných stran o vzájemném odpovídajícím vypořádání. Podle dovolatelky nemohla její odpověď z 15. února 1999 na dopis žalobkyně z 27. ledna 1999 přivodit odvolacím soudem dovozené právní účinky i proto, že by takové účinky překračovaly rozsah oprávnění právního zástupce v dané věci, což žalobkyně mohla a měla předvídat. Závěr o absenci účinků dopisu žalované z 15. února 1999 je dle mínění dovolatelky potvrzen i jejím následným jednáním, kdy teprve dodatečně dopisem z 8. června 1999 jednostranně odstoupila od smlouvy. Dovolatelka dále prezentuje úvahu, že pokud by žalobkyně považovala dopis právního zástupce žalované z 15. února 1999 za relevantní, domáhala by se vrácení kupní ceny po „odstoupení od smlouvy“ na základě dopisů ze dne 27. ledna 1999 a 15. února 1999, a nikoli až na základě dopisu o odstoupení od smlouvy z 8. června 1999. Dovolatelka je tak přesvědčena o tom, že nedošlo k žádné dohodě o odstoupení, jejíž náležitostí by podle jejího názoru muselo být výslovné ujednání o odstoupení a o datu jeho účinnosti, jakož i dohoda o způsobu vzájemného vypořádání.
Dovolatelka rovněž opakovaně trvá na názoru, že v případě částky 250.000,- Kč, kterou soud přiznal žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, se ve skutečnosti obohatila sama žalobkyně, jelikož její nemovitosti byly zhodnoceny a veškeré náklady na to vynaložené ve výši přes 600.000,- Kč uhradila žalovaná, zatímco žalobkyně dodavateli prací nic nezaplatila a žalované nevrátila ani zabudované (a demontovatelné) prvky technologického zařízení. Soud prvního stupně tyto skutečnosti však nevzal v potaz a odvolací soud jeho pochybení nenapravil.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání do části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně od 19. června 1999 do zaplacení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání v tomto rozsahu směřuje do měnícího výroku odvolacího soudu. Byť odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně v této části výroku potvrdil, ve skutečnosti ho změnil, když tato změna spočívá v tom, že povinnost žalované zaplatit částku 250.000,- Kč nevázal na vzájemnou povinnost žalobkyně vrátit předmětné zařízení žalované, jak učinil soud prvního stupně.
Nejvyšší soud nejprve přezkoumal měnící rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval především správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (první odstavec). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (druhý odstavec). Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch (tj. to, oč se bezdůvodně obohatil) vydat tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Tomu odpovídá právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Taková situace však ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní v posuzované věci nenastala.
Zaplatila-li žalobkyně částku 250.000,- Kč žalované přesto, že žalovaná nebyla věřitelem této pohledávky a nebyl zde žádný důvod k tomu, aby plnění přijala žalovaná (což sama žalovaná v průběhu řízení i v podaném dovolání potvrzuje), šlo o plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák., v důsledku kterého se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Skutečnosti tvrzené žalovanou o tom, že žalobkyně nic svému zhotoviteli nezaplatila a že nemovitosti žalobkyně byly zhodnoceny, jsou pro tento závěr zcela nerozhodné. Odvolací soud rovněž nijak nepochybil, nepodmiňoval-li povinnost žalované k vydání částky 250.000,- Kč žalobkyni vzájemnou povinností žalobkyně k vydání předmětného stroje, jak nesprávně učinil soud prvního stupně, neboť o plnění na předmětnou kupní smlouvu nešlo a stejně tak ani o případ podřaditelný pod ustanovení §457 obč. zák., zakládající v případě neplatné smlouvy nebo jejího zrušení povinnosti ke vzájemnému plnění.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem, a proto dovolání v rozsahu směřujícím do části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně od 19. června 1999 do zaplacení pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem, o. s. ř.).
Dovolání do zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda došlo mezi účastníky k platné dohodě o odstoupení od předmětné kupní smlouvy, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Odstoupení od smlouvy je právní skutečností působící zánik nesplněného závazku. Obchodní zákoník upravuje tento právní institut komplexně, nezávisle na občanském zákoníku.
Při přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu o platném odstoupení od předmětné kupní smlouvy dohodou účastníků je třeba aplikovat ustanovení §344 obch. zák., které má kogentní charakter (srov. §263 odst. 1 obch. zák.). Lze-li podle tohoto ustanovení od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon, znamená to, že toto ustanovení nelze pominout ani v případě, dojde-li mezi stranami smlouvy k dohodě o odstoupení od smlouvy, jak dovodil odvolací soud.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že v kupní smlouvě ani jejím dodatku smluvní strany nesjednaly možnost odstoupit od smlouvy. Nestanovila-li předmětná kupní smlouva podle zjištění soudu prvního stupně případy, v nichž lze od smlouvy odstoupit, bylo možné od ní odstoupit pouze v případech stanovených zákonem (srov. §345 a násl., dále §436 ve spojení s §437 odst. 5 a §441 obch. zák.). Existencí zákonem stanovených podmínek pro odstoupení od smlouvy se však odvolací soud nezabýval, čímž právně pochybil. Jeho právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že jeho závěr o tom, že na základě dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 27. ledna 1999 a dopisu právního zástupce žalované ze dne 15. února 1999 došlo po formální stránce k dohodě účastníků o odstoupení od smlouvy, je nepřezkoumatelný, neboť v jeho rozhodnutí není uveden obsah projevu vůle jednajících osob, ani to, jak jej vyložil. Rovněž tak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, na základě čeho a v jakém rozsahu byly jednající osoby (označeni odvolacím soudem jako právní zástupci) oprávněni zastupovat účastníky řízení. Tímto nesprávným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, k níž dovolací soud vzhledem k přípustnosti dovolání přihlédl (srov. 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nezjistil však již, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 900.000,- Kč s 10,5 % úrokem z prodlení ročně od 11. srpna 1999 do zaplacení oproti vydání předmětného stroje a dále v závislém výroku o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, a dále v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2008
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu