ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.956.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. b. d. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. H. K., advokátkou o zaplacení smluvní pokuty ve výši 217 500 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 19/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Cmo 28/2006-133, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Cmo 28/2006-133, pokud jím byl výrokem II. změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Cm 19/2004-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 1 Cm 19/2004-104, ve výroku III. tak, že žaloba o zaplacení 217 500 Kč byla zamítnuta, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Cmo 28/2006-133, výrokem II. změnil napadený výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Cm 19/2004-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 1 Cm 19/2004-104, tak, že žalobu o zaplacení 217 500 Kč zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že účastníci ve smlouvě o dílo č. 1/2002 ze dne 19. 4. 2002 v čl. VII. platně sjednali smluvní pokutu za neodstranění záruční vady v určené době, odvolací soud považoval předmětné ujednání za neurčité a ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za neplatné a přitom ve smyslu §41 obč. zák. za oddělitelné od celého právního úkonu, proto žalobu na zaplacení smluvní pokuty, resp. její druhé poloviny, když soud prvního stupně využil moderačního práva a snížil smluvní pokutu na jednu polovinu, zamítl. Neurčitost ujednání spatřoval v tom, že účastníci v čl. VII. použili formulaci: „Závady vyřízené v záruční době je zhotovitel povinen odstranit do 5-ti pracovních dnů. V případě, že v této lhůtě zhotovitel odstranění vady neprovede, zaplatí zhotovitel objednateli sankci ve výši Kč 1000,- za každý den prodlení a vadu.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedené formulace ujednání není jasné, co vlastně mělo být smluvní pokutou zajištěno, když „vady vyřízené“ považoval za vady, u kterých bylo právo z odpovědnosti za vady již uspokojeno. Konstatoval, že není-li úmysl stran, směřující ke sjednání smluvní pokuty, náležitě vyjádřen v písemné podobě, nelze takovou skutečnost odstraňovat výkladem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do měnícího výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 217 500 Kč, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel má za to, že odvolací soud při posouzení věci nesprávně vycházel jen z obratu „závady vyřízené“ a již se nezabýval tím, že obě strany nezpochybňovaly význam problematického ujednání a chápaly jej jako sjednání smluvní pokuty, která sankcionovala prodlení žalovaného s odstraněním vad v záruční době. Podle dovolatele nebylo mezi účastníky pochyb ani o tom, že lhůta k odstranění vad v délce 5-ti pracovních dnů počínala běžet dnem následujícím poté, kdy bylo žalovanému doručeno oznámení o vadách vyskytnuvších se v záruční době s požadavkem na jejich odstranění. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud pochybil, pokud nepoužil §266 odst. 1 obch. zák., když ze všech okolností případu vyplývalo, že formulace „závady vyřízené“ je písařskou chybou, přihlédl jen k významu jazykového vyjádření slova „vyřízené“ a ne k celkovému obsahu předmětného ujednání o smluvní pokutě, jež vyjadřuje vůli obou stran sjednat za prodlení s odstraněním vad díla sankci. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v jeho napadeném výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je v napadené části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V dovolacím řízení nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami.
Dovolatelem uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolateli je třeba přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud nepoužil při posouzení věci ustanovení §266 odst. 1 obch. zák., když přihlédl jen k významu jazykového vyjádření slova „vyřízené“ a ne k celkovému obsahu předmětného ujednání o smluvní pokutě v čl. VII. ve smlouvě o dílo č. 1/2002 ze dne 19. 4. 2002, jež vyjadřuje vůli obou stran sjednat za prodlení s odstraněním vad v záruční době sankci.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. je totiž třeba projev vůle vykládat podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Dovolací soud dospěl k závěru, že předmětné ujednání v čl. VII. ve smlouvě o dílo je určité a strany zjevně toto ujednání za určité považovaly, když jejich projev vůle směřoval k tomu, jak uvádí dovolatel, že formulací „závady vyřízené“ obě strany mínily vady vytčené zhotoviteli díla v záruční době. Stejně tak je dovolateli třeba přisvědčit, že pokud nebylo sjednáno, od kdy běží lhůta k odstranění vad v délce 5-ti pracovních dnů, je tímto dnem den následující poté, kdy bylo žalovanému doručeno oznámení o vadách, jež se vyskytly v záruční době s požadavkem na jejich odstranění, když podle §122 odst. 1 obč. zák. lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Protože tedy nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) ohledně zamítnutí nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 217 500 Kč zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu