ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1177.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1177/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobců a) O. P. a b) I. P., oběma zastoupenými advokátem proti žalovaným 1) J. M. a 2) K. M., oběma zastoupenými advokátem, o zaplacení 305.683,- Kč s příslušenstvím a 245.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 59/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 6. 2004, č. j. 40 Co 364/2004-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 6. 2004, č. j. 40 Co 364/2004, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 13 C 59/97-171, ve znění usnesení ze dne 4. 3. 2003, č. j. 13 C 59/97-186 a usnesení ze dne 30. 1. 2004, č. j. 13 C 59/97-210, zastavil řízení ohledně částky 118.880,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby jim žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 305.683,- Kč s příslušenstvím, a aby žalovaná zaplatila žalobkyni 126.800,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále soud rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 40 Co 364/2004-224, v odvoláním napadené části, a to ve výroku II., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dále změnil výroky III. a IV. o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že okresní soud provedl veškeré důkazy zákonným způsobem a správně zjistil skutkový stav a odvolací důvod dle ustanovení §-205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není dán.
Soud prvního stupně při právním posouzení věci správně vycházel ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění novel, a hospodářskou smlouvu ze dne 1. 10. 1990 uzavřenou písemně účastníky a nazvanou „smlouvou o konsorciu“ posuzoval podle §360a hospodářského zákoníku jako smlouvu o sdružení (dále jen „smlouva“). Předmětem smlouvy byla „výroba, nákup a prodej krmiva, technických pomůcek a zařízení pro akvaristy, teraristy a chovatele exotů, prováděná po neurčitou dobu dle níže uvedených zásad“. Předmětná smlouva proto musela obsahovat náležitosti stanovené v §360a hospodářského zákoníku. Předmětná smlouva neměla podle odvolacího soudu ujednání o způsobu vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy, nedošlo k dohodě o nezbytné náležitosti smlouvy. Obsah smlouvy se tak ve smyslu §21 odst. 1 hospodářského zákoníku příčil právnímu předpisu a tato skutečnosti způsobila neplatnost smlouvy. Žalobou uplatněný nárok pak soud prvního stupně, po poučení dle §118a o. s. ř., podle odvolacího soudu správně posuzoval dle ustanovení §451 obč. zák.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku ohledně námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení uvedl, že hospodářský zákoník právní úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje, proto je nutné aplikovat ustanovení §451 obč. zák. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého z neplatného hospodářského závazkového vztahu, je podle odvolacího soudu třeba posoudit podle právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku, a to ustanovení §131b odst. 2, nikoliv podle ustanovení §107 obč. zák. jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. To však nic nemění na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v obou ustanoveních je subjektivní promlčecí lhůta stanovena na dva roky. Počala-li promlčecí doba běžet počínaje 7. 1. 1992 a žaloba byla podána u soudu dne 7. 3. 1997, byla podána po uplynutí promlčecí doby a protože byla vznesena námitka promlčení, nebylo možné uplatněnému právu přiznat soudní ochranu. Odvolací soud dále nepřisvědčil žalobcům, že podáním žaloby dne 7. 1. 1994, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 7/94, v níž bylo žalobci uplatněno zaplacení určité částky z titulu zániku konsorcia došlo k přetržení promlčecí doby dle §131d hospodářského zákoníku, a to vzhledem k tomu, že v řízení, po výkonu práva podáním žaloby, nebylo řádně pokračováno a řízení bylo zastaveno podle §111 odst. 3 o. s. ř., neboť nebyl podán návrh na pokračování v přerušeném řízení.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Dovoláním ze dne 11. 11. 2004, doplněným podáním ze dne 15. 11. 2004, napadli žalobci shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodnutí je řešena otázka, která má ve věci samé zásadní právní význam.
V podrobnostech dovolatelé v dovolání uvedli, že žalobou se domáhali plnění ze smlouvy o konsorciu uzavřené účastníky dne 1. 10. 1990 a v řízení u soudu prvního stupně bylo prováděno dokazování ke stanovení výše plnění. V závěru řízení soud změnil názor a dovodil, že uvedená smlouva je neplatná a věc posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento názor byl potvrzen i soudem odvolacím. K uvedenému závěru vedla soudy skutečnost, že smlouva o konsorciu neobsahovala ujednání o způsobu vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy o sdružení, mezi účastníky však nebyl sporný způsob vypořádání, ale výše nároku.
Podle odvolatelů účastníci předmětnou smlouvu respektovali, proto není možné ji považovat za neplatný úkon. Soudy dále pominuly, v jakém právním prostředí a době došlo k uzavření smlouvy, právní norma upravující vznik sdružení byla časově omezena a nahrazena ustanovením §829 obč. zák. s účinností od 1. 1. 1992. Dovolatelé poukázali dále na zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání a jeho ustanovení §18 odst. 1, který se týká posuzování právních vztahů mezi podnikateli dle občanského zákoníku.
Dovolatelé dále namítali, že se soudy též nedostatečně vypořádaly s otázkou, kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku. Dovolatelé neměli k dispozici potřebné doklady k tomu, aby mohli zjistit rozsah neoprávněného obohacení, což bylo řešeno až znaleckým posudkem a odkázali na spisy soudu prvního stupně zn. 8 C 77/92 a 16 C 7/94.
S ohledem na uvedené dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 27. 6. 2006 se k dovolání vyjádřili žalovaní. Ve vyjádření uvedli, že pokládají dovolání za nepřípustné, neboť žalobci nepředložili jediný argument pro to, aby dovolání mohlo být posuzováno jako přípustné z hlediska zásadního právního významu. Proto navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto a žalovaným byly uhrazeny náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1965 Sb., občanský soudní řád, ve znění novel, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§240 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatelé v dovolání odkázali.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícími rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady dovolatelkou rovněž namítané (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejich posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejich řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé především napadli právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o konsorciu ze dne 1. 10. 1990, je neplatná, neboť neobsahovala ujednání o způsobu vzájemného vypořádání závazků po jejím zániku, a tuto otázku dovolatelé podkládají za právně významnou a dovolacím soudem neřešenou.
Dovolacím soudem však již tato otázka byla řešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 362/2003. K uvedené problematice bylo mj. uvedeno, že podle §106 za odst. 2 hosp. zák. je konsorcium sdružení osob k provedení jednoho nebo více obchodních případů na společný účet. O konsorciu se podle §106 za odst. 2 hosp. zákoníku uzavírá smlouva podle §360 a hosp. zák.
Podle §360a odst. 2 hosp. zák. smlouva o sdružení musí vymezovat zejména:
účel sdružení, dobu, na kterou je smlouva uzavírána, činnost, která je předmětem sdružení, a způsob jejího provádění, popřípadě prostředky, které jsou předmětem sdružení,
práva a povinnosti zúčastněných organizací, výše podílů, kterými přispívají k úhradě nákladů spojených s výkonem dohodnuté činnosti a způsob rozdělení zisku nebo ztráty,
důsledky porušení smluvních povinností,
způsob vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy o sdružení.
Podle odst. 3 téhož ustanovení hosp. zák. smlouva o sdružení vznikne dohodou o celém jejím obsahu. K platnosti smlouvy je třeba písemné formy.
Právní úprava smlouvy o sdružení v hospodářském zákoníku předpokládala při spojení činnosti nebo prostředků organizací rozmanitý obsah, čemuž odpovídá příkladmý (demonstrativní – srov. „zejména“) výčet otázek uvedený v §360a odst. 2 hosp .zák. Důsledkem tohoto je pak jediný způsob vzniku smlouvy o sdružení, a to dohodou o celém jejím obsahu.
Ke vzniku smlouvy o sdružení je však nezbytné, aby se její účastníci dohodli alespoň v otázkách vymezených v §360a odst. 2 hospo. zák. Tyto náležitosti musí smlouva uzavírána podle tohoto ustanovení vždy obsahovat. Proto pokud se účastníci o některé z těchto náležitostí ve smlouvě nedohodnou, nemůže dojít ke vzniku smlouvy o sdružení podle §360a hosp. zák. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 1526/99). Tento závěr platí i v případě, že je smlouvou o sdružení uzavírána smlouva o koncorciu (§106 za odst. 2 hosp. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování platnosti předmětné smlouvy postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu a v souladu s hmotným právem a proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatelé dále namítali, že soudy nesprávně posoudily počátek běhu subjektivní promlčecí doby, na vydání majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) jenž je upraven v ust. §123 hosp. zák., je toto posouzení provedené podle ustanovení §131b odst. 2 a §131d hosp. zák. v rozporu s hmotným právem a způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je zřejmé, že soudní řízení zahájené na základě žaloby ze dne 7. 1. 1994 bylo po přerušení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. pro absenci návrhu na pokračování řízení zastaveno usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 1997, č. j. 16 C 7/94-36, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 10. 3. 1997 a předmětný nárok žalobci uplatnili poté žalobou ze dne 7. 3. 1997.
Podle §131d hosp. zák. se běh promlčecí doby přerušuje výkonem práva. Podáním žaloby příslušnému orgánu před uplynutím promlčecí lhůty se běh této lhůty staví; stačí podání žaloby doporučeně na poště.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť žalobou ze dne 7. 3. 1997 uplatnili žalobci své nároky včas, před uplynutím promlčecí doby a před jejím uplynutím poté, kdy se její běh již nestavěl.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O nákladech řízení vč. nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Ing. Jan Hušek,v. r.
předseda senátu