ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1198.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1198/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P. f. Č. r., se sídlem v , zast. advokátkou, proti žalované R. spol. s r. o., se sídlem, zast. advokátem, o zaplacení 1,395.904,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 206/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, č.j. 1 Cmo 189/2005-72, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, č.j. 1 Cmo 189/2005-72 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004, č.j. 13 CM 206/2001-51 se v části týkající se zaplacení 1,045.410,- Kč včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, č.j 1 Cmo 189/2005-72 se v části týkající se zaplacení 244.105,- Kč odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č.j. 13 Cm 206/2001-51 uložil žalované zaplatit žalobci 97.389,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále zamítl žalobu o zaplacení 1,289.515,- Kč a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze jak soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2006, č.j. 1 Cmo 189/2005-72 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a konstatoval, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci úplně a přesně a že těžiště sporu spočívá v právním posouzení započtení pohledávek a promlčení smluvního úroku z prodlení, které soud prvního stupně provedl správu.
V podrobenostech pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ust. §580 obč. zák. má kogentní povahu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud mají věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, mohou tyto pohledávky v důsledku kompenzačního projevu zaniknout započtením; zánik nastane okamžikem setkání pohledávek způsobilých k započtení. Okamžik zániku pohledávek se tak váže k setkání započítávaných pohledávek, nikoliv k osobám dlužníka a věřitele, resp. k případným změnám v těchto osobách, taktéž není vázán na to, kdy a jakou formou je kompenzační projev učiněn.
K otázce promlčení smluvního úroku z prodlení odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že vztahy založené smlouvou č. 592/94 mají obchodně právní povahu, a proto je promlčení nutné posoudit podle ust. §387-408 obch. zák. a tudíž se uplatní i čtyřletá promlčecí doba dle §397 obch. zák. Tato promlčecí lhůta, ve vztahu k nároku na úrok z prodlení za první den prodlení, začala běžet 1. 7. 1995, řízení bylo zahájeno 30. 1. 2001, proto je námitka promlčení v tomto rozsahu důvodná, neboť podle §393 odst. 1 obch. zák., u práv vzniklých z promlčení povinností počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena.
Odvolací soud dále uvedl, že počátek běhu promlčecí doby nemohl doznat změny ani v důsledku následných úkonů účastníků.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 19. 4. 2006 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel za otázky zásadního právního významu považuje otázku
- platnosti ujednání smluvních stran v rámci obchodněprávního závazkového vztahu, ve kterém si smluvní strany dohodnou, kdy dojde k zápočtu vzájemných pohledávek a ke kterému okamžiku se tudíž tyto pohledávky střetnou
- zda lze smluvními stranami dohodnout odlišný termín splatnosti úroků z prodlení od zákonné úpravy provedené zejména ust. §391 a 393 obch. zák. a tím odlišně stanovit počáteční den běhu promlčecí lhůty.
V dovolání dovolatel v podrobnostech zejména uvedl, že dne 20. 2. 1995 uzavřel žalobce a žalovaná jako kupující smlouvu č. 592/94 o prodeji části podniku, a to stavebního střediska Státního statku R. p. T. Žalovaný byl povinen zaplatit kupní cenu ve výši 1,588.297,- Kč. Do 30. 6. 1995 neuhradil z kupní ceny částku 1,421.597,- Kč, poté dne 17. 9. 1997 uhradil ještě 421.597,- Kč a dlužil nadále 1,000.000,- Kč.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že žalovaný na základě smluv o postoupení pohledávky získal pohledávky ve výši 553.958,- Kč a 535.199,- Kč za Státním statkem J., s. p. Žalobce poté uzavřel se Státním statkem J., s. p. dne 27. 4. 1998 a 1. 6. 1998 smlouvy č. a č. o převzetí dluhu. Poté žalobce se žalovaným uzavřeli dne 28. 4. 1998 a dne 15. 6. 1998 dodatek č. 2 a 3 ke smlouvě č. o prodeji části podniku a v dodatcích sjednali podle ust. §364 obch. zák. započtení vzájemných pohledávek (ze strany žalobce nedoplatek kupní ceny a ze strany žalovaného získané restituční pohledávky) a dále, že střetu pohledávek, při započtení částky 553.958,- Kč dochází dne 25. 4. 1998 a v případě částky 446.042,- Kč ke dni 15. 6. 1998.
Dovolatel je toho názoru, že ujednání o tom, že účinky započtení nastanou k určitému datu je platné, které neodporuje platné právní úpravě. Přitom dále poukázal na to, že odvolací soud nesprávně v rozhodnutí konstatoval, že účastníci si vzájemná práva a povinnosti ohledně této skutečnosti nesjednali odchylně, neboť tento závěr nemá oporu v provedených důkazech.
Dovolatel dále poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 720/2001, který řešil obdobnou problematiku. S ohledem na tento judikát se domnívá, že pokud byla účastníky sjednána odchylná dohoda o okamžiku zániku pohledávek započtením, je třeba zánik pohledávek posuzovat k tomuto okamžiku, tj. v daném případě k 28. 4. 1998, resp. k 15. 6. 1998, nikoli již ke dni účinnosti smlouvy č. Žalobcům nárok na zaplacení smluvního úroku ve výši 1,395.904,-Kč by tak byl poprávu.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání připustil, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání, jak to vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II., bod 3 zák. č. 59/2005 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., projednal a rozhodl o dovolání podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o. s. ř.“). Dále dovolací soud konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), popř. tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) řešil právní otázku okamžiku zániku (střetu) vzájemných pohledávek, dohodnutého smluvními stranami, v rozporu s hmotným právem.
Základní právní úprava započtení vzájemných pohledávek je obsažena v ust. §580 a 581 obč. zák. a v obchodním zákoníku jsou obsažena jen některá odchylná ustanovení od této obecné právní úpravy (§358 až 364 obch. zák.).
Podle §580 obč. zák. vzájemné pohledávky stejného druhu zaniknou započtením pokud se kryjí a některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení, zánik pohledávek nastane okamžikem, kdy se započitatelné pohledávky setkaly (tzv. jednostranné započtení).
Podle §364 obch. zák. lze na zákl. dohody stran započítat jakékoli vzájemné pohledávky (tzv. smluvní započtení). Toto ustanovení je svojí povahou dispozitivní, neboť není zařazeno mezi ustanovení, od nichž se strany nemohou odchýlit (§263 odst. 1 obch. zák). Vzhledem k tomu lze uzavřít nejen dohodu o započtení pohledávek na plnění, která nejsou plněním stejného druhu, ale v dohodě mohou strany upravit např. způsob a dobu účinků započtení, tj. dobu účinnosti zápočtu (zániku pohledávek). V dohodě lze tedy stanovit účinnost zápočtu nejen k době, kdy se pohledávky staly započitatelnými (setkaly se), ale i k době právního úkonu započtení, zejména uzavření dohody o započtení (viz též např. Kopáč, L., Obchodní kontrakty, I. díl, Prospektrum, Praha 1993, str. 235).
V posuzovaném případě z provedeného dokazování (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 6. 2003, čl. 20) vyplývá, že dodatkem č. 2 a 3 ke kupní smlouvě č. se účastníci dohodli o vzájemném započtení pohledávek, a to pohledávky žalobce z titulu doplatku kupní ceny dle uvedené smlouvy ve výši 1,000.000,- Kč a pohledávek žalovaného ve výši 553.958,- Kč a 535.199,- Kč. V dodatcích se účastníci v čl. IV. mj. dohodli „na vzájemném započtení pohledávky prodávajícího vůči pohledávce kupujícího (popř. její části) ke dni podpisu příslušného dodatku. Dodatek č. 2 byl podepsán dne 28. 4. 1998 a dodatek č. 3 byl podepsán dne 15. 6. 1998. Zbývající část pohledávky žalovaného ve výši 89.157,- Kč byla účastníky řešena v dodatku č. 4.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil otázku zániku (střetu) pohledávek na základě dohody o jejich započtení nesprávně.
V dané věci je třeba vycházet z toho, že k zániku pohledávek ve výši 553.958,- Kč došlo na základě dohody ke dni 28. 4. 1998 a v případě zbývající pohledávky žalobce představující zbytek kupní ceny ve výši 446.042,- Kč, došlo k zániku dnem 15. 6. 1998.
Uvedený závěr je pak určující pro posouzení nároku žalobce na v žalobě uplatněný smluvní úrok z prodlení dle čl. IV., bod 2 smlouvy č. 529/94 s výjimkou již pravomocně přiznané částky 97.389,- Kč a částky 244.105,- Kč jak je uvedeno dále.
Odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,289.515,- Kč. V této částce je však zahrnuta částka 244.105,- Kč představující úrok z prodlení ve výši 0,1 % z částky 421.597,- Kč za prodlení od 1. 7. 1995 do 30. 1. 2001.
V části týkající se zaplacení částky 244.105,- Kč, soudy dospěly k závěru, že tento nárok byl promlčen a tento závěr je správný. Proto nejde o otázku zásadního právního významu, neboˇtento závěr není v rozporu s hmotným právem a navíc odvolatel v dovolání blíže nevymezil, v čem by spatřoval její zásadní právní význam a případnou nesprávnost jejího posouzení odvolacím soudem. Dovolání je proto ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustné a nezbývá než ho v této části odmítnout.
Z toho, s ohledem na shora uvedené, potom vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba zrušit jen v části týkající se zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,045.410,- Kč.
Dovolatel dále v dovolání za další otázku zásadního významu označil, zda lze stranami dohodnout odlišný termín splatnosti úroků z prodlení od zákonné úpravy obsažené v ust. §391 a §393 obch. zák. a tím odlišně stanovit počáteční den běhu promlčecí doby. K tomu je nutné nejprve poznamenat, že dovolatel tuto otázku v dovolání blíže nerozvedl a je zřejmé, že v rozhodnutí odvolací soud neřešil tuto problematiku. K tomu lze poznamenat, že ust. §391 a §393 obch. zák. mají kogentní povahu (viz §263 odst. 1 obch. zák.) a dohodou stran nelze stanovit počátek běhu promlčecí doby odchylně.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části týkající se zaplacení 1,045.410,- Kč, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a ve zbývající části týkající se zaplacení 244.105,- Kč dovolání pro nedůvodnost odmítl.
Vzhledem k tomu, že důvody pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu