ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1348.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1348/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 99 306,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 158/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2006 č. j. 19 Co 681/2005-474, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. listopadu 1998 č. j. 7 C 158/98-39 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 88 666 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 10 640,40 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného usnesením ze dne 14. prosince 1999 č. j. 19 Co 34/99-60 rozsudek soudu prvního stupně zrušil v rozsahu, ve kterém bylo žalobě co do částky 79 316,80 Kč a co do 16% úroku z prodlení z částky 88 666 Kč od 17. 2. 1997 do zaplacení vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. ledna 2002 č. j. 7 C 158/98-213 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 27 458,30 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 61 207,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 20. srpna 2002 č. j. 19 Co 120/2002-241 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 7. září 2005 č. j. 7 C 158/98-430, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. února 2006 č. j. 7 C 158/98-460, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62 850,70 Kč s 16% úrokem z prodlení p.a. od 24. 4. 1998 do zaplacení, 16% úrok z prodlení p.a. z částky 9 349,20 Kč od 24. 4. 1998 do zaplacení, žalobu co do částky 16 466,10 Kč s 16% úrokem z prodlení p.a. od 17. 2. 1997 do zaplacení, 16% úroku z prodlení z částky 62 850,70 Kč od 17. 2. 1997 do 23. 4. 1998 a 16% úroku z prodlení p.a. z částky 9 349,20 Kč za období od 17. 2. 1997 do 23. 4. 1998 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný v lednu 1997 dodal žalobci materiál na výrobu telefonních zásuvek TZU-A v počtu 19 600 kusů. Žalobce poté provedl výrobu zásuvek, které v nedokončeném stavu – bez plastových víček a homologačních štítků dodal v krabicích žalovanému, který provedl dokončení výroby. Nevzal za prokázané tvrzení žalovaného, že dodával žalobci již osázené desky, tedy že by žalovaný provedl výrobu a osázení plošných spojů, které by pak odvezl žalobci, který by provedl pájení a zásuvky by opět byly odvezeny žalovanému k dokončení výroby. Toto tvrzení nebylo prokázáno ani výpovědí svědků, kteří pracovali u žalovaného. Mezi účastníky nedošlo k uzavření ani kupní smlouvy, ani smlouvy o dílo, neboť nebyl vymezen předmět smlouvy a nebyla dohodnuta cena. Účastníci ani neprojevili vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny nebo bez dohody o způsobu jejího určení. Soud prvního stupně proto posoudil jejich vztah podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) o bezdůvodném obohacení. Při stanovení obvyklé ceny, za niž byla zásuvka vyráběna a montována v roce 1997, vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. J. Z. a T. a z. ú. t. a pošt Praha a dospěl k závěru, že obohacení žalovaného činí 72 199,90 Kč (žalobci byla již v předchozích rozsudcích pravomocně přiznána částka 9 349,20 Kč a pravomocně zamítnuta částka 10 640,40 Kč).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. května 2006 č. j. 19 Co 681/2005-474 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve znění doplňujícího rozsudku, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 62 850,70 Kč, a v části výroku týkající se příslušenství pohledávky, pokud jí bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 16% úrok z prodlení z částky 72 199,90 Kč od 25. 4. 1998 do zaplacení, potvrdil a v části výroku, týkající se 16% úroku z částky 72 199,90 Kč za den 24. 4. 1998, změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a provedené důkazy řádně zhodnotil. Sám žalovaný ve své výpovědi z 23. 5. 2000 uvedl, že na výrobě zásuvek s žalobcem spolupracovali nejen v roce 1996, ale i v lednu 1997 a že v lednu 1997 bylo zhotoveno 19 600 kusů zásuvek. Hodnocení výpovědí svědků provedl soud prvního stupně v souladu s §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jejich věrohodnost, případně nevěrohodnost v rozsudku náležitě odůvodnil, jeho závěry jsou logické a odpovídají obsahu spisu. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně - existence smlouvy nebyla prokázána, a proto soud prvního stupně věc správně posoudil podle §451 a násl. ObčZ. Podle §458 ObčZ pak musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, v dané věci byla stanovena obecná cena bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku znalce Ing. Z., jehož odbornost byla revizním znaleckým posudkem shledána postačující vzhledem k tomu, že posuzována byla pouze montáž telefonní zásuvky, nikoliv měření elektrických parametrů. Skutečnost, že znalec má specializaci silnoproudá elektronika, proto nemohla ovlivnit ani zvolené postupy ani závěry z jeho znaleckého zkoumání. Pouze den splatnosti pohledávky spočívající v bezdůvodném obohacení uplatněném žalobou stanovil odvolací soud až na den následující po doručení žaloby žalovanému, takže prodlení nastalo až dnem 25. 4. 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou zamítavého výroku) podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu označil otázku vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 62 850,70 Kč, kterou odvolací soud podle jeho názoru řešil v rozporu s hmotným právem. Jako další dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků S., M., M., Š., Z. a H. jako nevěrohodných, když nebylo vzato v úvahu, že předmětné práce tito svědkové prováděli jen v jednom případě, a to před delší dobou, a proto si nemohli přesně pamatovat jednotlivé operace u výroby zásuvek. Naopak se žalovanému jeví jako pochybné, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že výpovědi svědků – zaměstnanců žalobce při jednání dne 12. 10. 1998 (č. l. 26) se liší od jejich výpovědí o dva roky později (na č. l. 91), když je pochybné, jak si s takovým časovým odstupem mohli vzpomenout na přesné časové údaje; soud prvního stupně také nevzal v úvahu rozpory v jejich výpovědích. Za zásadní procesní vadu považuje žalovaný přezkoumání znaleckého posudku Ing. Z. jiným znalcem (ústavem). Jedná se o naprosté popření zásady, že znalec může vypracovávat posudek pouze z oboru, pro který byl jmenován. Soud měl také zohlednit to, že tento znalec byl ze zcela nepochopitelných důvodů vůči žalovanému zaujat a jeho posudek proto nemůže být objektivní. Závěry, které soud prvního stupně z tohoto znaleckého posudku učinil, nebyly přijaty v souladu s právním názorem odvolacího soudu promítnutého do jeho zrušovacího usnesení ze dne 20. 8. 2002, takže došlo k porušení §266 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami žalovaného a nezabýval se zejména těmi, které žalovaný uvedl proti hodnocení důkazů. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, který provedl podle jeho názoru rozsáhlé dokazování a skutková zjištění přijal v souladu se zákonem. Námitky žalovaného v dovolání jsou shodné s jeho námitkami, které vznesl v předchozím řízení, a byly již oběma soudy náležitě vypořádány. Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v daném případě nejde o situaci, že by odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. Tato přípustnost je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud tedy není při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci. Dovolatel sice uvedl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl.
Dovolací soud však není oprávněn, jak výše uvedeno, při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani namítanými vadami řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je Nejvyšší soud – aniž se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 485 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu