ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1452.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1452/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované P. P. K., spol. s r.o. v l., zastoupené advokátem, o zaplacení 255.900,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 423/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č.j. 1 Cmo 247/2005-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č.j. 1 Cmo 247/2005-162, se ve druhém výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 122.634,- Kč, a dále ve třetím výroku a ve čtvrtém výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2005, č.j. 41 Cm 423/96-134, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. května 2005, č.j. 41 Cm 423/96-148, ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 133.266,- Kč (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 122.634,- Kč (výrok II.), rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky navzájem (výrok III.) a změnil výrok doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně tak, že každý z účastníků je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 6.600,- Kč (výrok IV.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení po žalované zaplacení závěrečné faktury č. 9603 ve výši 255.900,- Kč jako doplatku ceny díla, které provedla pro žalovanou. Žalovaná založila obranu proti žalobnímu nároku nejprve (v odporu pro vydanému platebnímu rozkazu) na námitce, že jí dílo nebylo předáno včas, a proto jí vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši převyšující uplatněný žalobní nárok. Následně se pak bránila tvrzením, že klimatizace řádně nefungovala, a proto žalobkyně její část (kondenzační jednotku) demontovala, odvezla ji, aby žalované posléze sdělila, že je zařízení opraveno, avšak bude namontováno teprve po zaplacení zbytku ceny díla; k tomu však již nedošlo, takže si žalovaná nechala osadit novou kondenzační jednotku jiným dodavatelem.
Soud prvního stupně vyšel v novém řízení, k němuž mu byla věc odvolacím soudem vrácena (po zrušení v pořadí prvního rozsudku ze dne 11. října 2002, č.j. 41 Cm 423/96-58), z jeho závazného právního názoru formulovaného v usnesení ze dne 31. října 2003, č.j. 1 Cmo 281/2002-79, podle něhož byla mezi účastníky řízení uzavřena platně smlouva o dílo ve znění jejího dodatku, podle které měla žalobkyně (zhotovitel) dodat a namontovat žalované (objednateli) kompletní vzduchotechniku na předmětné nemovitosti. Podle posouzení soudu prvního stupně žalované nárok na smluvní pokutu nevznikl, jelikož žalobkyně se pro okolnosti na straně žalované s předáním díla do prodlení nedostala. Důvodnou však na základě výsledků provedeného dokazování shledal námitku žalované, že dílo mělo vady spočívající v jeho nefunkčnosti, jelikož projekt vzduchotechniky a chlazení nesplňoval obvyklou funkci takového zařízení. Pakliže v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se při zhotovování díla musela žalobkyně řídit nevhodnými pokyny žalované, nese odpovědnost za nefunkčnost díla podle §551 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) žalobkyně. Vada kondenzační jednotky, kterou žalobkyně v reakci na uplatnění reklamace neodborně demontovala, představuje podle posouzení soudu vadu díla, která nebyla žalobkyní odstraněna, takže za aplikace §439 odst. 4 obch. zák. dospěl k závěru, že v rozsahu této vady žalovaná nemusela platit žalobkyni tu část ceny za dílo, která by odpovídala jejímu nároku na slevu z ceny díla.
Odvolací soud vyšel při posuzování žalobního nároku stejně jako soud prvního stupně z ustanovení §439 odst. 2 obch. zák., podle něhož je objednatel oprávněn snížit jednostranným úkonem sjednanou cenu za dílo. Aby tomu však bylo, musí být splněno několik skutečností, mimo jiné to, že vady díla opravdu existují a že byly včas zhotoviteli oznámeny. V posuzované věci byla podle odvolacího soudu znaleckým posudkem prokázána vadnost díla a dále dopisem žalobkyně ze dne 16. srpna 1996 ta skutečnost, že žalovaná reklamovala u žalobkyně vady chlazení, tedy klimatizace, kterou měla žalobkyně dle smlouvy namontovat. Podle názoru odvolacího soudu však žalovaná neprokázala, že by vůči žalobkyni uplatnila další nároky z odpovědnosti za vady díla; proto k jinému tvrzení o vadách díla nepřihlédl. Vycházeje ze zjištění, že náklady požadované odbornou firmou za osazení nové kondenzační jednotky stejného typu činily 133.266,- Kč, dovodil, že žalované by v rozsahu této částky náležela sleva za uplatněnou a neodstraněnou vadu díla. Proto v tomto rozsahu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbývající části ho změnil tak, že uložil žalované povinnost doplatit cenu díla, jejíž výše nebyla mezi účastníky spornou. Ke slevě ve výši 150.000,- Kč za montáž podstropní jednotky v kuchyni podle odvolacího soudu nebylo možné z titulu odpovědnosti za vady přihlédnout, jelikož její dodání ani montáž nebyly předmětem díla podle smlouvy uzavřené mezi účastníky. K obraně žalované spočívající v námitce započtení vzájemných pohledávek odvolací soud nepřihlédl se zdůvodněním, že žalovaná nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že jednostranným úkonem provedla započtení své pohledávky proti pohledávce žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, namítajíc, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“] a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle názoru dovolatelky odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže ustanovení §439 odst. 2 obch. zák. aplikoval pouze ve vztahu ke kondenzační jednotce a nikoli k systému chlazení jako celku. Dovolatelka tak brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož neprokázala, že vytkla žalobkyni jinou vadu díla než vadu kondenzační jednotky, přičemž tvrdí, že uplatnila řádně a včas vady díla, za které požaduje slevu, když žádala po žalobkyni opravu chlazení. Je-li zřejmé, že jednou z příčin nedostatečného chlazení je vadně provedená vzduchotechnika, pak za situace, kdy prokázala, že vytkla žalobkyni vady chlazení jako takového, tedy jeho nedostatečnou funkčnost, zastává názor, že tím reklamovala celé dílo a že nebylo její povinností, aby v takovém oznámení vad přesně technicky popsala, v čem vada konkrétně spočívá, jelikož jako laik nemůže příčinu vady posoudit. Skutečnost, že dílo reklamovala a že žalobkyně odvezla kondenzační jednotku k posouzení, vyplývá podle dovolatelky z dopisu samotné žalobkyně ze dne 16. srpna 1996. Dovolatelka rovně oponuje odvolacímu soudu, považoval-li z pohledu nároku na slevu za vady díla montáž podstropní klimatizační jednotky v kuchyni a náklady na ni vynaložené za irelevantní s odůvodněním, že dodání takové jednotky nebylo předmětem smlouvy o dílo. S tímto posouzením nesouhlasí a uvádí, že tato jednotka byla do kuchyně namontována za tím účelem, aby chlazení jako celek dosáhlo obvyklé funkčnosti.
Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v jeho závěru, že nikdy neučinila úkon směřující k započtení pohledávky na smluvní pokutu za pozdní dodání díla proti pohledávce na doplacení ceny díla, jelikož se tak nejpozději stalo v rámci soudního řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je Nejvyšší soud rovněž povinen zkoumat, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud vyšel při posuzování žalobního nároku na doplatek ceny díla z ustanovení §439 odst. 4 ve spojení s §564 obch. zák.
V ustanovení §564, větě první, obch. zák. je zakotveno, že při vadách díla platí přiměřeně §436 až 441.
Odvolací soud správně uvedl, že jednou z podmínek aplikace §439 odst. 2 obch. zák., podle něhož „Kupující může o slevu snížit kupní cenu placenou prodávajícímu; byla-li kupní cena již zaplacena, může kupující požadovat její vrácení do výše slevy spolu s úroky sjednanými ve smlouvě, jinak s určenými obdobně podle §502.“, je včasné oznámení vad díla ze strany objednatele (žalované). Žalovaná však soudu nenavrhla provedení žádného přímého důkazu o tom, kdy, jakým úkonem a v jakém rozsahu vady díla vytkla žalobkyni. Skutečnost, že žalovaná u žalobkyně reklamovala vady chlazení v objektu hotelu (nikoli jen vadu kondenzační jednotky, jak se mylně domnívá dovolatelka), dovodil odvolací soud pouze z dopisu žalobkyně ze dne 16. srpna 1996 adresovaného žalované. Konstatoval-li odvolací soud, že žalovaná neprokázala, že by ve vztahu k žalobkyni uplatnila další nároky z odpovědnosti za vady díla, je tomu třeba rozumět tak, že neprokázala uplatnění dalších nároků, než které vyplývají z dopisu žalobkyně z 16. srpna 1996. Nepřihlédl-li odvolací soud při určení výše slevy dle §439 odst. 2 obch. zák. k hodnotě montáže podstropní jednotky provedené žalovanou s tím, že její dodání ani montáž nebyly předmětem sjednaného díla, nelze mu vytknout žádné pochybení, neboť výši slevy dle §439 odst. 2 obch. zák. nelze ztotožňovat s hodnotou všech nákladů, které se sám objednatel rozhodl vynaložit na odstranění (opravu) vady díla.
Lze tak uzavřít, že dovolatelce se uplatněnými dovolacími důvody dle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o výši slevy, v rozsahu které není objednatel povinen dle §439 odst. 4 obch. zák. platit část ceny za dílo. Zbývající námitka, kterou dovolatelka směřovala do odmítnutí její obrany založené na tvrzení o započtení vzájemných pohledávek, kterou lze podřadit z hlediska jejího obsahu pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., však důvodná je.
Podle ustanovení §98 o. s. ř. platí, že vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Odvolací soud odmítl obranu žalované spočívající v námitce započtení její pohledávky za žalobkyní na smluvní pokutu s odůvodněním, že žalovaná neprokázala, že učinila jednostranný úkon směřující k započtení své pohledávky proti pohledávce žalobkyně. Toto právní posouzení odvolacího soudu není správné, neboť vznesení kompenzační námitky žalovanou jako obrany proti žalobnímu nároku není podmíněno tím, že před tím musí dojít k hmotněprávnímu úkonu směřujícímu k započtení (§580 obč. zák.). Kompenzační námitku dle §98 o. s. ř. uplatňuje žalovaný vůči soudu s účinky dle §41 odst. 3 o. s. ř., podle něhož hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Odvolací soud proto pochybil, pokud k obraně žalované spočívající v námitce započtení z nesprávných důvodů nepřihlédl, čímž se dopustil vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze tak uzavřít, že došlo k naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z důvodu shora popsané vady řízení správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), v napadeném rozsahu a v obou závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2008
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu