ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1743.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1743/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně S. S. s.r.o., zastoupené JUDr. J. D., advokátem, proti žalované K., s.r.o., zastoupené JUDr. B. V., advokátem, o zaplacení částky 123 927,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 291/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2006 č. j. 30 Co 23/2006-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. října 2005 č. j. 11 C 291/2002-141 zamítl žalobu o zaplacení částky 123 927 Kč s 10% úroky z prodlení od 8. 2. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vůči žalované náhrady škody, která jí vznikla popraskáním podlahových stěrek ve strojovně bazénu, na který použila materiál dodaný žalovanou. Jednalo se o stěrku S. B. Žalovaná žalobkyni informovala o možnosti použití jejích výrobků ke spádovým stěrkám ve strojovně klimatizace a bazénového hospodářství a doporučila použít k těmto účelům stěrku S. R. s penetrací O. U. Oba materiály byly vzájemně kombinovatelné a hodily se k danému účelu. Vzhledem k tomu, že v průběhu provádění prací došel na skladě žalované materiál S. R., byl odebrán a následně použit zaměnitelný náhradní materiál S. B., který byl taktéž kombinovatelný s penetrací O. U. Žalobkyně měla již z dřívější spolupráce s žalovanou k dispozici katalog jejích výrobků, obsahující popis obou stěrek, jejich použitelnost a technické údaje. Použité výrobky pak měly na svých obalech návod k použití v německém jazyce. Soud prvního stupně neshledal žalobní návrh důvodným. Primárním předpokladem případné odpovědnosti žalované podle §373 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) je porušení určité právní povinnosti. Žalobkyně však důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že škoda spočívající v popraskání podlahových stěrek ve strojovně byla způsobena dodržením nesprávně určeného technologického postupu žalovanou při dodávce zboží dohodnuté jakosti či v důsledku toho, že žalobkyně neměla k dispozici návod k použití stěrky v českém jazyce, neunesla. Soud prvního stupně vyšel ze vzájemné kombinovatelnosti žalovanou dodaných materiálů, takže dodržením technologického postupu při jejich aplikaci, s nímž byla seznámena z katalogů žalované, nemohlo k popraskání stěrky dojít. S ohledem na podnikatelský charakter obou účastníků na daný případ nedopadá jak ustanovení §9 až 11 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a to s ohledem na jeho ustanovení §2 odst. písm. a), tak ustanovení §617 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), s ohledem na ustanovení §612 ObčZ. Podle ustanovení §417 ObchZ je prodávající povinen předat kupujícímu doklady, jež jsou nutné k převzetí a užívání zboží, jakož i další doklady stanovené ve smlouvě. Bez ohledu na skutečnost, zda v daném případě bylo povinností žalobkyně jako prodávající ve smyslu posledně citovaného ustanovení předat návod k výrobkům, žalovaná by takovou povinnost splnila již tím, že obaly od výrobků obsahovaly návod v němčině. Takové doklady však v daném případě nebyly třeba, když žalobkyně byla seznámena s technologií použití doporučených materiálů. Soud prvního stupně nezjistil porušení povinnosti žalovanou. Proto již nezkoumal další předpoklady odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2006 č. j. 30 Co 23/2006-163 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že závazkové vztahy účastníků řízení se prioritně řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (§261 odst. 1 ObchZ), a na jejich vztahy nelze aplikovat zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť jako podnikatelé nemají postavení dodavatele a spotřebitele. Mezi žalobkyní a žalovanou byla nepochybně uzavřena podle §409 a násl. ObchZ kupní smlouva, na jejímž základě žalovaná dodala žalobkyni podlahovou stěrku S. B. a penetraci O. U., jakožto náhradní materiál namísto podlahové stěrky S. R. V řízení nebylo zjištěno, že by samo toto zboží vykazovalo vady, což žalobkyně ani netvrdila. Podle §411 ObchZ je prodávající povinen dodat kupujícímu zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží. Je přitom nepochybné, že za doklad vztahující se ke zboží je možno považovat též návod k jeho použití v českém jazyce, nicméně odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná nebyla povinna žalobkyni tento návod předat při uzavření kupní smlouvy a bezprostředním převzetí zboží. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně měla k dispozici katalog výrobků žalované, jenž zahrnoval informace o výrobku a o způsobu použití, tak i technické listy. Kromě toho bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně spolupracovala s žalovanou již dříve a byla seznámena jak s nabídkou výrobků, tak s technologií jejich použití. Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že nepředáním návodu v českém jazyce žalobkyni současně s dodáním náhradní podlahové stěrky žalovaná neporušila žádnou svou smluvní povinnost, jež by byla předpokladem pro její odpovědnosti za škodu ve smyslu §373 a §440 odst. 1 ObchZ, ani jinou svou zákonnou povinnost, jež by byla předpokladem odpovědnosti žalované podle ustanovení §420 ObčZ. Tvrzení žalobkyně, že zaměstnankyně žalované žalobkyni nesprávně doporučila ke koupi náhradní podlahovou stěrku, nebylo doloženo. Naopak z provedených důkazů je zřejmé, že obě stěrky se dají kombinovat při dodržení stanoveného technologického postupu. Pokud by bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná ústy své zaměstnankyně H. doporučila nesprávný technologický postup při zpracování podlahové stěrky S. S., pak by toto tvrzení, bylo-li by prokázáno, bylo nepochybně předpokladem odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §373 ObchZ. Jednalo by se totiž o porušení povinnosti prodávajícího při uzavření kupní smlouvy řádně informovat kupujícího o vlastnostech a použití zboží, aby mohlo být toto zboží kupujícím řádně užíváno. V řízení však nebylo prokázáno doporučení chybného technologického postupu zaměstnankyní žalované paní H. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně správný technologický postup při použití podlahové stěrky S. B. znala, resp. znát měla a není tudíž na místě ani její další námitka, že žalovanou nebyla o aplikaci náhradní stěrky řádné odborně poučena. Odvolací soud proto, stejně jako soud prvního stupně, neshledal, že by byly naplněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu jak ve smyslu §373 a násl. ObchZ, tak ve smyslu §420 ObčZ. Jednání žalované nenaplnilo ani skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu podle §415 ObčZ, či podle §421a ObčZ. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalobkyni vznikla škoda v důsledku povahy použité náhradní podlahové stěrky nebo že by podlahová stěrka měla vady. Taktéž tvrzení žalobkyně, že podlahová stěrka nebyla zaměnitelná s původně použitým materiálem, bylo vyvráceno. Ustanovení §617 ObčZ aplikovat nelze, neboť kupní smlouva mezi účastníky se řídí zákoníkem obchodním. Částka 53 582,40 Kč představuje kupní cenu dodaného materiálu S. B., kterou byla žalobkyně povinna uhradit žalované jakožto plnění z kupní smlouvy podle §409 a §447 ObchZ. Protože tak neučinila dobrovolně, byla jí povinnost k úhradě uložena soudním rozhodnutím. V tomto rozsahu tedy na straně žalobkyně nepochybně žádná škoda nevznikla. Totéž se týká i úhrady částky 14 905 Kč představující náklady soudního řízení, v němž nebyla žalobkyně úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž podle svého tvrzení uplatňovala dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Soud řešil podle názoru žalobkyně v rozporu s hmotným právem otázku vzniku škody, neboť se nezabýval ustanovením §421a odst. 1 ObčZ, přestože je nepochybné, že ke škodě došlo z důvodů povahy věci, které bylo při opravě betonové podlahy použito. Žalovaná totiž prostřednictvím své zaměstnankyně H. určila technologický postup tak, že penetrace (napuštění) podkladu měla být provedena přípravkem O. V. a poté použita vyrovnávací stěrka (betonová směs S. R.). Tento technologický postup nebyl správný, neboť stěrka popraskala a dílo bylo nepoužitelné a muselo se provádět znovu. Nový technologický postup tentokrát stanovila zaměstnankyně žalované Ing. Š., a to faxovou zprávou ze 7. 2. 2001. Žalovaná nikdy neprokázala, že by její výrobek byl opatřen návodem v češtině, ze kterého by bylo zřejmé, že se má postupovat tak, jak určila svědkyně Š. Z postupu Ing. Š. je tedy zřejmé, že první technologický postup byl zvolen špatně. Podle pokynů Ing. Š. byla penetrace provedena ve dvou krocích, a to jedním nátěrem O. G. spolu s přiředěním O. G. a teprve po zaschnutí tohoto nátěru byl proveden druhý nátěr O. G. bez ředění. Teprve poté, kdy došlo k zaschnutí tohoto druhého nátěru, byla aplikována stěrka S., tentokrát s dokonalým účinkem. Žalobkyně dále namítla, že soud vůbec nehodnotil jako důkaz faxovou zprávu svědkyně Š., která zcela jasně dokládá, že zaměstnanci žalované jednak dávali návod k použití uvedených přípravků a jednak toto použití určili nesprávně, když celý postup musel být zopakován. Tento postup soudu považuje žalobkyně za vadu řízení, neboť je v rozporu s §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Naopak soud jako důkaz při hodnocení věci použil údajná tvrzení svědka, spolupracovníka svědkyně Š., který však nebyl nikdy ztotožněn ani uveden jménem, kromě toho jeho tvrzení bylo interpretováno pouze svědkyní Š., a takový postup soudu je třeba považovat za nepřípustný a spatřovat v něm další vadu řízení. Poslední vadu řízení spatřuje žalobkyně v neprovedení znaleckého posudku z oboru stavebnictví, který by se zabýval povahami přípravků, které byly použity při provedení díla, a postupem, který byl určován při provedení díla zaměstnanci žalované. Bylo zapotřebí zjistit, zda škoda byla způsobena okolnostmi, které mají svůj původ ve věcech, které byly při opravě betonové podlahy použity, neboť pokud by tomu tak bylo, nemohla by se žalovaná ve smyslu §421a odst. 1 ObčZ své odpovědnosti za škodu zprostit. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí dovolatelka. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by zaměstnankyně žalované svědkyně H. doporučila dovolatelce chybný technologický postup při zpracování stěrky, když sama svědkyně H. tuto skutečnost nepotvrdila a neprokazují ji ani jiné provedené důkazy. Otázka, jaký technologický postup při použití podlahové stěrky žalovaná žalobkyni doporučila, nepředstavuje právní otázku, jedná se o otázku skutkovou. Dovolací soud však není oprávněn zabývat se při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jinými než právními otázkami, neboť je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny.
Pokud pak dovolatelka namítá, že žalovaná neprokázala, že její výrobek byl opatřen návodem v češtině, ze kterého by vyplýval správný technologický postup, odvolací soud vyšel z toho, že předmětný výrobek skutečně nebyl opatřen návodem k použití v českém jazyce, žalobkyně však byla seznámena s technologií použití předmětného výrobku, a to z katalogu výrobků žalované, jenž zahrnoval informace o výrobku a o způsobu jeho použití, z technických listů, z dřívější spolupráce s žalovanou, a konečně z technologického postupu stanoveného zaměstnankyní žalované J. H. (podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by J. H. žalobkyně poučila nesprávně). Za této situace nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu o nenaplnění zákonných předpokladů pro odpovědnost žalované za škodu byl v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit ani námitka žalobkyně, že věc měla být posouzena podle ustanovení §421a odst. 1 ObčZ, podle něhož každý odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo použito při plnění závazku. Uvedené ustanovení upravuje jeden ze zvláštních případů objektivní odpovědnosti, jde o typický případ odpovědnosti za nebezpečí, případně odpovědnosti za riziko. Základním předpokladem je existence závazku věřitele a dlužníka, dalším předpokladem je použití věci, která slouží jako prostředek ke splnění dlužníkovy povinnosti (není výsledkem jeho činnosti) a v neposlední řadě musí dojít k události, která je příčinou škody, přičemž je nezbytné, aby tato událost měla původ v povaze věci. (Srov. Karel Eliáš a kolektiv, Občanský zákoník, velký akademický komentář, Linde Praha, a.s., ročník 2008, str. 823 a násl.). O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť žalovaná příslušnou věc (stěrku) nepoužila při plnění svého závazku, nýbrž tato stěrka byla samotným předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi stranami.
Pokud pak žalobkyně nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož vypracování navrhovala, a faxovou zprávou svědkyně Š., uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou naplněny ani další podmínky podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu