ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.278.2006.1
sp. zn. 32 Odo 278/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Y. T. s.r.o. „v likvidaci“, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 360 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 4 Cm 170/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 23. června 2005 č. j. 5 Cmo 18/2005-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 12. listopadu 2001 č. j. 4 Cm 170/98-68, ve znění usnesení ze dne 3. srpna 2004 č. j. 4 Cm 170/98-93 a doplňujícího usnesení ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 4 Cm 170/98-97, zastavil řízení co do částky 12 400 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně od 16. 10. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 347 700 Kč s 0,05% úrokem z prodlení od 16. října 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního zjistil, že žalobce uzavřel s žalovanou ústní smlouvu, v níž se žalobce zavázal, že bude pro žalovanou provádět v hotelu R. v Ch. úklid v den střídání turnusů a poskytovat klientům žalované stravu polopenzí. Účastníci sjednali také cenu poskytnutého plnění i dobu plnění – na sezonu roku 1997. Soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako platně uzavřenou smlouvu nepojmenovanou, když ve smyslu §272 ObchZ není zákonem stanoven požadavek na její písemnou formu a uvedenými ujednáními byl dostatečně určen předmět závazku. Podle závěru soudu prvního stupně nebylo nutno sjednávat konkrétní počet klientů, pro něž byla služba poskytována, když její maximální rozsah byl dán tím, že si účastníci sjednali poskytování těchto služeb v hotelu R. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce sjednané služby poskytl a ve smyslu §340 odst. 2 ObchZ vyzval žalovanou k úhradě vystavenými fakturami. Účastníci si poté ve smyslu ustanovení §516 odst. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) sjednali způsob jejich úhrady tak, že budou uhrazeny zaplacením dlužné částky panu J., který měl svou pohledávku vůči žalobci. Žalovaná tuto svoji povinnost splnila platbou panu J. a tím její závazek ve smyslu §559 ObchZ zanikl. Listina z 8. 9. 1997 předložená v řízení nesplňuje podle závěru soudu prvního stupně náležitosti uznání závazku ve smyslu §323 ObchZ, neboť z jejího obsahu nevyplývá úmysl žalované závazek uznat a také není dostatečně určitá, neboť z ní není zřejmé, jakého období se vyúčtování týká.
K odvolání žalobce Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 23. června 2005 č. j. 5 Cmo 18/2005-106 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že žaloba o zaplacení částky 347 700 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně od 16. 10. 1997 do zaplacení se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího. Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok nebylo možno přiznat, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření tvrzené smlouvy na dodávání stravy a úklid. Z listiny bez data podepsané žalobcem a I. M., která nebyla za žalovanou, jak správně uzavřel soud prvního stupně, oprávněna jednat, nevyplývá tvrzený obsah smlouvy. Žalobce přitom netvrdil a neprokazoval, uzavření jiné smlouvy či vznik nároku na bezdůvodné obohacení. Taktéž odvolací soud posoudil listinu z 8. 9. 1997 tak, že se nejedná o uznání závazku, když výše dluhu z této listiny nevyplývá, a navíc i tato byla podepsána I. M., která nebyla za žalovanou oprávněna jednat. Naopak žalovaný svědecky prokázal, že dluh žalované vůči žalobci (bez ohledu na jeho výši) uhradil tím, že zaplatil za žalobce jeho dluh vůči M. J. Námitky žalobce k hodnocení výpovědí svědků odvolací soud nepřijal a uvedl, že výpověď svědků nebyla v rozporu s listinnými důkazy a svědkyně M. vypovídala shodně jako svědek J.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v jeho závěru, že si strany ve smyslu §516 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) sjednaly změnu ve způsobu úhrady poskytnutých služeb tak, že žalovaná zaplatí za žalobce jeho závazek vůči M. J. V daném případě nebylo možno podle dovolatele aplikovat uvedené ustanovení, neboť podle něj se o kumulativní novaci může jednat pouze mezi věřitelem a dlužníkem, v dané věci se však jednalo o třístranný vztah, přičemž existence dluhu žalobce vůči M. J. nebyla jakýmkoliv věrohodným způsobem prokázána, důkazy v tomto smyslu nebyly ani navrženy. Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně hodnotily výpovědi svědků M., J. a jednatele žalované Ing. I. M., navíc jsou mezi těmito výpověďmi velké rozpory. Např. svědkyně M. tvrdila, že dne 8. 9. 1997 bylo v P. sjednáno vyúčtování služeb poskytnutých žalobcem žalované a svědek J. naopak tvrdil, že čekali v Ch. na vyúčtování v přítomnosti Ing. M. a žalobce. Žalobce přitom nemohl být v Ch., když byl v P. Poukázal na to, že svědkyně M. a Ing. M. jsou manželé a mají přátelský vztah ke svědku J., navíc měli na věci osobní zájem. Soudy obou stupňů také neodůvodnily, proč uvěřily výpovědím uvedených svědků a nikoliv žalobci, a to zejména ohledně tvrzení o dluhu žalobce vůči M. J. a proč neuvěřily žalobci. Tato okolnost současně představuje vadu řízení. Jako nesprávný označil žalobce závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal existenci své pohledávky vůči žalované. Je logické, že pokud by žalovaná svůj dluh vůči žalobci neuznala, nikdy by neplatila třetí osobě jako údajnému věřiteli žalobce. Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatel v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož některé závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Námitka, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §516 odst. 1 ObčZ se netýká rozsudku odvolacího soudu, neboť ten takový závěr neučinil. Dovolatel především napadl nesprávnost hodnocení provedených důkazů, když soud nezohlednil rozpory mezi výpověďmi svědků, neodůvodnil, proč uvěřil těmto svědkům a nikoliv dovolateli, nepřihlédl k příbuzenským a přátelským vztahům svědků. Tím ale dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který – jak výše uvedeno – nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu