ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.313.2006.1
sp. zn. 32 Odo 313/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. K., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, proti žalovaným 1. M. – 2, spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, a 2. Ing. J. S., o zaplacení částky 108 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 253/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2005 č. j. 29 Co 298/2005-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2005 č. j. 29 Co 298/2005-143 ve výrocích, kterými bylo rozhodováno ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou, a ve stejném rozsahu i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 31. ledna 2005 č. j. 7 C 253/2001-96 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. ledna 2005 č. j. 7 C 253/2001-96 zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 108 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 6. 5. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok pod bodem II) a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok pod bodem III). Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že se první žalovaná prostřednictvím druhého žalovaného na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila tím, že druhý žalovaný jako jednatel žalobkyně vyplatil dne 30. 12. 1997 sám sobě z prostředků žalobkyně žalovanou částku s odůvodněním, že se jedná o vrácení půjčky, kterou měla předtím prvá žalovaná poskytnout žalobkyni. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla založena v roce 1996 stejnými společníky jako prvá žalovaná – druhým žalovaným a Ing. Z. H. Dalším společníkem byl F. N. Protože žalobkyně potřebovala ve svých počátcích prostředky na provoz, společníci a jednatelé obou společností se dohodli, že k financování využijí volné prostředky prvé žalované s tím, že tyto budou poté, co bude žalobkyně rentabilní, vráceny prvé žalované zpět. Soud prvního stupně dále zjistil, že v roce 1996 byly vystaveny u prvé žalované výdajové účetní doklady prokazující, že celkem bylo z její pokladny vydáno 148 000 Kč, o čemž svědčí výdajové pokladní doklady prvé žalované z tohoto roku (30. 6. 1996 – dvakrát na částku 44 000 Kč, na částku 20 630 Kč a další doklad na částku 40 000 Kč), zúčtování pod položkou pokladna D 211 a také údaje v její pokladní knize. S tím korespondují podle závěru rozsudku soudu prvního stupně i zprávy auditorské společnosti o účetnictví žalobkyně v letech 1996 a 1997, její daňová přiznání za roky 1996 a 1997 a také pokladní kniha prvé žalované, z níž vyplývá, že ke dni 30. 12. 1997 je zaúčtována položka 108 000 Kč jako vrácená půjčka. Soud prvního stupně dále porovnal jednotlivé doklady a účetní knihy obou společností za rok 1996, přihlédl k zápisu z valné hromady žalobkyně z 13. 5. 1996, v níž je hotovostní vklad obou společníků Ing. H. a druhého žalovaného veden se znaménkem mínus 80 000 Kč, tudíž jako závazek a není s ním ani počítáno do celkového majetku společnosti a dospěl k závěru, že prvá žalovaná prokázala svůj nárok na vrácení půjčky, kterou poskytla, a proto se na její straně nemůže jednat o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). U druhého žalovaného soud prvního stupně neshledal jeho pasivní legitimaci, neboť ani žalobkyně jednoznačně netvrdila, že druhý žalovaný by měl být konečným příjemcem bezdůvodného obohacení a prvá žalovaná prokázala sama přeúčtování přijatých částek do svého účetnictví.
K odvolání žalobkyně a prvé žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2005 č. j. 29 Co 298/2005-143 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve výroku pod bodem I potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k prvé žalované, ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a námitku nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného rozsudku neshledal oprávněnou. Konstatoval, že soud prvního stupně v případě porovnávání dokladů vztahujících se k účetnictví žalobkyně a prvé žalované vycházel z metodiky Ministerstva financí ČR pod V 20 100/1992; analýzou předložených dokladů bylo zjištěno, že tyto jsou vystaveny jako půjčka společníků. V řízení bylo dále prokázáno, že částka, kterou druhý žalovaný čerpal z prostředků žalobkyně ve výši 108 000 Kč jako vrácenou půjčku prvé žalované dne 30. 12. 1997, byla vrácena a zaúčtována do jejího účetnictví. V daném případě došlo k reálnému plnění půjčky pokladnou, kdy finanční prostředky od prvé žalované byly prostřednictvím jejích společníků a jednatelů Ing. S. a Ing. H. poskytnuty žalobkyni a tato částka byla následně pokladním výdajovým dokladem prostřednictvím jednatele a společníka Ing. S., který byl v rozhodné době jednatelem a společníkem jak žalobkyně, tak prvé žalované, vrácena zpět prvé žalované. Prvá žalovaná prokázala, že jí nevzniklo v daném případě bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. ObčZ, jehož vydání se žalobkyně na ní domáhá. Řízení proti druhému žalovanému odvolací soud zastavil, neboť žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků, kterými byl ve vztahu k prvé žalované potvrzen rozsudek soud prvního stupně a kterými byla žalobkyně zavázána nahradit prvé žalované náklady odvolacího řízení, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž v něm uvedla dva dovolací důvody. Žalobkyně se domnívá, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. První vada tkví podle názoru žalobkyně přímo v rozsudku odvolacího soudu, který shledává nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Vývody odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se jí jeví jako natolik zmatečné, že z nich nelze seznat, jakými důvody se odvolací soud při svém rozhodování řídil (rozpor s §132 a §157 o. s. ř.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není vůbec patrné, kdo měl být příjemcem půjčky, zda fyzické osoby (společníci žalobkyně) nebo žalobkyně sama, tedy zda právní vztah založený smlouvou o půjčce vznikl mezi prvou žalovanou a jejími společníky nebo mezi prvou žalovanou a žalobkyní. Druhou vadu spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud si stejně jako soud prvního stupně učinil závěry o různých otázkách týkajících se účetnictví žalobkyně a prvé žalované sám, ačkoliv se v daném případě jednalo o otázky odborné ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř., a nikoliv o otázky právní; znalecký posudek však vypracován nebyl. Žalobkyně také zpochybnila existenci „metodiky vydané Ministerstvem financí ČR“, na kterou odkazuje odvolací soud. Žalobkyně dále uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; jeho právní posouzení je jednoznačně v rozporu s §451 odst. 1 a odst. 2 ObčZ vzhledem k tomu, že u prvé žalované neexistoval k přijetí plnění od žalobkyně žádný právní důvod. Povinnost k vrácení finančních prostředků měla žalobkyně nikoliv vůči prvé žalované, nýbrž vůči tomu, kdo jí tyto finanční prostředky na základě půjčky nebo jiného právního důvodu poskytl, tj. vůči společníkům prvé žalované. Je přitom nerozhodné, že společníci prvé žalované si finanční prostředky, které poskytli žalobkyni, obstarali u prvé žalované. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Prvá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostatečně srozumitelné, jasné a precizní. Pokud jde o výtku, že otázky týkající se účetních operací měl posoudit znalec z příslušného oboru, považuje prvá žalovaná znalosti a schopnosti soudců odvolacího soudu za naprosto dostačující pro orientaci v právní úpravě účetnictví. Metodika Ministerstva financí pod č. V 20 100/1992 existuje. Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází z dostatečných skutkových zjištění a z korespondující legislativy. Prvá žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku neúplně, tudíž v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud, stejně jako předtím soud prvního stupně, se totiž zaměřil na posouzení otázky, zda žalobkyně obdržela půjčku ve výši 108 000 Kč, přičemž dovodil, že ano. Odvolací soud současně dovodil, že tato půjčka byla poskytnuta z prostředků prvé žalované, přičemž uzavřel, že „v daném případě došlo k reálnému plnění půjčky pokladnou, kdy finanční prostředky z firmy prvního žalovaného byly prostřednictvím jeho společníků a jednatelů Ing. S. a Ing. H. poskytnuty do firmy žalobce a tato částka byla následně pokladním výdajovým dokladem prostřednictvím jednatele a společníka Ing. S., který byl v rozhodné době jednatelem a společníkem jak žalobce tak prvního žalovaného, vrácena zpět prvnímu žalovanému“.
Z tohoto konstatování odvolacího soudu však není zřejmé, zda odvolací soud posoudil vztah z poskytnuté půjčky jako vztah mezi žalobkyní a prvou žalovanou, přičemž jednání Ing. S. a Ing. H. bylo jednáním statutárních orgánů účastníků, či zda dospěl k závěru, že prvá žalovaná poskytla půjčku Ing. S. a Ing. H., a ti poté poskytli půjčku žalobkyni. Obdobné platí pro vrácení částky 108 000 Kč žalobkyni.
Bez tohoto dílčího závěru je právní posouzení věci neúplné, neboť nelze posoudit, zda se prvá žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. K tomu by došlo tehdy, pokud by prvá žalovaná neposkytla půjčku přímo žalobkyni, ale Ing. S. a Ing. H., kteří by nejednali jako statutární orgán žalobkyně, a žalobkyně by tuto částku uhradila prvé žalované. Muselo by však ještě být posouzeno, zda v tomto případě neplnila žalobkyně za jiného, tedy za Ing. S. a Ing. H., čili zda žalobkyně nevrátila poskytnutou půjčku za tyto osoby. Rozhodnutí odvolacího soudu však takové posouzení postrádá.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Za této situace se již nebylo třeba zabývat se namítanými vadami řízení.
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu