ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.424.2006.1
sp. zn. 32 Odo 424/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J.M., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti žalovanému Ing. P. Z., zastoupenému JUDr. M. B. advokátem, o zaplacení částky 2 852 071 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 176/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005 č. j. 11 Cmo 137/2005-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. Z., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2004 č. j. 30 Cm 176/98-135 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2 774 988 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a v rozsahu částky 77 083 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobce – Z. d. D. a žalovaným byla dne 31. 5. 1992 uzavřena nájemní smlouva, kterou toto družstvo přenechalo žalovanému na dobu pěti let, tj. od 1. 4. 1992 do 1. 4. 1997, do nájmu základní prostředky specifikované v příloze č. 1, předměty postupné spotřeby specifikované v příloze č. 2, bytové hospodářství specifikované v příloze č. 3. Soud prvního stupně dovodil, že pravou vůlí smluvních stran bylo přenechání zahradnictví ve V. do nájmu žalovanému za sjednané roční nájemné ve výši 925 000 Kč, tj. 77 083 Kč měsíčně. Předmětem nájemního vztahu nebyly dle zjištění soudu prvního stupně pozemky a žalovaný proto po uzavření nájemní smlouvy jednal s jednotlivými vlastníky o jejich pronájmu. Žalovaný předmět nájmu užíval, nájemné však od března 1993 do února 1996 nehradil z důvodu jeho investic do budov nad rámec běžné údržby a následné žádosti o zápočet těchto výdajů oproti nájemnému. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dovodil, že byla-li nemovitost pronajata jako celek (soubor věcí), pak režim nájemního vztahu je podřízen obecné úpravě nájemní smlouvy obsažené v §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) bez ohledu na to, že dílčími předměty nájmu byly také nebytové prostory, jejichž nájem je upraven zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, popřípadě věci movité, jejichž podnikatelský nájem je upraven v §721 a násl. ObčZ, když podstatné náležitosti nájemní smlouvy byly naplněny, a to řádné vymezení předmětu nájmu, jeho dočasnost a úplatnost. Strany sice v článku I nájemní smlouvy uvedly také pozemky a jejich výměry, včetně údajů o jejich využití, avšak s ohledem na obsah poznámky k tomuto článku, nelze dovodit, že by strany měly na mysli také nájem těchto pozemků, jejichž vlastníkem družstvo nebylo. K námitce započtení vznesené žalovaným soud prvního stupně zejména uvedl, že náhradu investic vložených do pronajaté věci upravuje ustanovení §667 odst. 1 ObčZ a také článek V bod 3 a 15 nájemní smlouvy, podle nichž se družstvo zavázalo uhradit žalovanému náklady vynaložené na zhodnocení majetku družstva po skončení nájemního vztahu při předání majetku družstvu. Nárok uplatněný v roce 1993 proto nemá právní oporu. K nároku žalovaného z titulu náhrady škody ve výši 2 314 083 Kč uplatněnému rovněž ve smyslu §98 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud uvedl, že k tomuto nároku původní žalobce přihlédl a uvedenou částku odečetl při specifikaci svých nároků vůči žalovanému dopisem z 21. 2. 1996. I za předpokladu, že by k takovému zápočtu nedošlo, nebyl by stávající žalobce věcně pasivně legitimován, neboť na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 8. 2002 č.j. 18 D 1221/2001-250 nabyl žalobce výlučně pohledávku zůstavitelky M.M. vůči žalovanému, která je předmětem tohoto řízení (pasivně legitimováno k tomuto nároku je Z. d. D. v likvidaci). Zamítavý výrok týkající se nájemného za měsíc únor 1993 odůvodnil soud prvního stupně tím, že bylo zjištěno, že žalovaný nájemné za tento měsíc zaplatil.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem I Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2005 č. j. 11 Cmo 137/2005-151 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jako správné posoudil i jeho závěry právní. Jako neopodstatněnou shledal argumentaci žalovaného o neplatnosti nájemní smlouvy. Smyslem nájemní smlouvy bylo pronajmout část podniku Z. d. D., která sloužila zemědělské a zahradnické výrobě. Za stavu, kdy obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“) neupravoval smlouvu o nájmu podniku, popř. jeho části, je třeba vztah mezi účastníky smlouvy posoudit jako nájem založený nájemní smlouvou uzavřenou podle §663 a násl. ObčZ, a to se zřetelem k §1 odst. 1 a odst. 2 a §261 odst. 6 ObchZ. S ohledem na nájem areálu zahradnictví jako celku (s výjimkou pozemků) není důvod rozlišovat jednotlivé dílčí předměty nájmu a podrobovat je různému právnímu režimu i přes existenci samostatné právní úpravy nebytových prostor. Stejně tak neobstojí podle závěru odvolacího soudu výtka žalovaného, že předmětem nájmu měly být také pozemky, jejichž vlastníkem pronajímatel nebyl. V článku I písm. a) smlouvy byla v závěru bodu 1) připojena poznámka, podle níž si „pronájem uvedených pozemků ve vlastním zájmu vyřídí nájemce s vlastníky půdy“ a text odkazoval na přílohu obsahující seznam vlastníků půdy. Co se týče příloh nájemní smlouvy, pak zaujal odvolací soud názor, že přestože nedošlo k jejich parafování, jak znění smlouvy předpokládalo, ve smlouvě obě smluvní strany výslovně prohlásily, že jsou nedílnou součástí smlouvy, a že obsah každé přílohy je oběma stranám znám; podpisem této smlouvy tedy potvrdily znalost obsahu příloh. Pokud jde o tzv. „bytové hospodářství“, pak z formulace nájemní smlouvy, že „nájemce bere do péče bytovou jednotku“ lze podle závěru odvolacího soudu dovodit, že smluvní strany měly na mysli spíše správu tohoto majetku a péči o něj, neboť nelze také dovodit, že by mělo družstvo jako pronajímatel v úmyslu dát žalovanému do nájmu obsazené byty v areálu zahradnictví. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalovaného na zaplacení jeho investic do nemovitostí nebyl se zřetelem k ujednání ve smlouvě splatný a vůči postupníkovi, resp. právnímu nástupci postupníka, byl uplatněn až po třech letech od vyrozumění o postoupení pohledávky, což rozhodně nelze považovat za oznámení „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu §529 odst. 2 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje žalovaný v posouzení předmětné nájemní smlouvy odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §35 odst. 2 a §37 odst. 1 ObčZ a s §266 ObchZ. Žalovaný poukázal na §275 ObchZ, podle něhož je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně. Jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Podle názoru žalovaného je tomu tak i v této věci, neboť nájem budov bez současného nájmu, popř. podnájmu pozemků a základních prostředků by neměl pro nájemce, tj. žalovaného, žádný smysl, když si vše pronajal za účelem provozování zahradnické výroby. Nájemní smlouva je tedy neplatná, a to ze čtyř důvodů. Předmět nájmu je neurčitý v označení nemovitostí, které jsou označeny jako stavební objekt, manipulační plocha, staveniště, komunikace apod., aniž jsou tyto nemovitosti blíže určeny dalšími identifikačními znaky, jako např. rozlohou, počtem podlaží, počtem místností, využitelností stavebního objektu. Druhým důvodem neplatnosti nájemní smlouvy je to, že je v ní zahrnut i nájem „bytového hospodářství“ podle článku I písm. a) bodu 4 smlouvy, čímž byl patrně rozuměn byt obývaný nájemnicí, takový však nemohl být dán do nájmu žalovaného, když byl obsazen nájemcem. Jako nepřesvědčivý shledává žalovaný další závěr odvolacího soudu, že pozemky uvedené v článku I písm. a) bod 1) nebyly předmětem nájmu, popř. podnájmu, a argumentuje ustanovením §22 zákona č. 229/1991 Sb., neboť není vyloučeno, že družstvo mělo k pozemkům nájemní vztah, což však nebylo zjišťováno. Právní závěr obou soudů postavený na neúplně zjištěném skutkovém stavu nemůže být bezchybný. Poslední důvod neplatnosti nájemní smlouvy shledává žalovaný ve stanovení ceny nájmu jednou částkou, což hodnotí jako cenu neurčitou s ohledem na to, že není zřejmé, jaká je cena nájmu jednotlivých předmětů separátních nájemních smluv. Žalovaný proto v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy užíval předmětný areál bezesmluvně a k vypořádání účastníků mělo dojít z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv na základě ceny nájmu v neplatné smlouvě. Cena nájmu odpovídající rozsahu předmětu nájmu byla platně sjednána až v druhé nájemní smlouvě uzavřené po vstupu Z. d. D. do likvidace s likvidátorkou družstva. Předmět a cena nájmu v této smlouvě odpovídala podle názoru žalovaného tomu, co žalovaný užíval od samého počátku, tedy od roku 1992. Žalovaný navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky žalovaného není možné kvalifikovat jako otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poukázal na to, že účelem uzavření nájemní smlouvy byl na straně obou účastníků pronájem části bývalého podniku Z. d.D. sloužícího do té doby zahradnické výrobě ve V. a žalovaný předmět nájmu velmi dobře znal, neboť jej užíval ještě před uzavřením smlouvy. S přihlédnutím ke všem okolnostem uzavření smlouvy z pohledu výkladového pravidla v §266 odst. 3 ObchZ, dosavadní praxe účastníků i jejich chování lze dovodit, že práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy byly žalovanému dobře známy. Skutečnost, že žalovaný uzavřel za jiných okolností s likvidátorkou Z. d.v D. jinou smlouvu za jiných podmínek (v podstatě pouze na skleník typu LUR), je pro rozhodnutí bezpředmětná. Současné námitky žalovaného hodnotí žalobce jako účelové, vycházející z procesních zájmů žalovaného, navíc se zčásti jedná o námitky proti skutkovým zjištěním, což je nepřípustné. Navrhl zamítnutí dovolání.
Podle bodu 3 článku II zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, neboť podle bodu 2 článku II zákona č. 59/2005 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dané věci postupoval odvolací soud podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel především zpochybnil závěr odvolacího soudu, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k uzavření platné nájemní smlouvy.
Jeho první námitka je založena na argumentaci ustanovením §275 ObchZ, podle jehož odstavce 1 platí, že je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně; jestliže však z povahy nebo stranám známému účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv (odstavce 2). Tak je tomu podle dovolatele v daném případě, kdy nájem budov bez současného nájmu či podnájmu pozemků neměl pro něj smysl, a proto je smlouva neplatná. Tento názor dovolatele Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím nepovažuje za opodstatněný. V řízení bylo zjištěno, že smyslem nájemní smlouvy bylo pronajmout jako celek část podniku Z. d. D., která sloužila zemědělské a zahradnické výrobě. Závěr odvolacího soudu, že za stavu, kdy obchodní zákoník neupravoval smlouvu o nájmu podniku, popř. jeho části, je třeba vztah mezi účastníky smlouvy posoudit jako nájem založený nájemní smlouvou uzavřenou podle §663 a násl. ObčZ, a to se zřetelem k ustanovení §1 odst. 1 a odst. 2 a §261 odst. 6 ObchZ, neshledal Nejvyšší soud v rozporu s hmotným právem. Neplatnost nájemní smlouvy nemohla způsobit ani ta skutečnost, že jejím předmětem nebyly pozemky, na kterých se předmětný areál zahradnictví nacházel, a to s ohledem na to, že strany se dohodly, že pronájem uvedených pozemků si vyřídí nájemce (žalovaný) s vlastníky půdy. Nejvyšší soud přitom za rozporný s hmotným právem nepovažuje ani závěr odvolacího soudu, že předmětem nájemní smlouvy nebyl pronájem pozemků. Výklad smlouvy v tomto směru považuje za souladný s ustanovením §35 odst. 2 ObčZ a §266 ObchZ.
Odvolací soud nepochybil při posuzování platnosti předmětné nájemní smlouvy ani z hlediska určitosti jejího předmětu. Nejvyšší soud shledává shodně s odvolacím soudem dostatečně určité vymezení pronajatých nemovitostí – budov, a to identifikací pozemku, na kterém se budova nachází, a označením jejího charakteru (např. skleník, sklad, kotelna apod.).
Pokud dovolatel napadá část nájemní smlouvy týkající se tzv. „bytového hospodářství“ a dovozuje její neplatnost z toho, že do předmětu nájmu byl zahrnut i byt nacházející se v pronajatých nemovitostech užívaný nájemnicí, podstatné pro posouzení této části smlouvy je právě ta výše zmíněná okolnost, že předmětem nájemního vztahu byl celý areál zahradnictví a nebyl důvod členit nájemné podle jednotlivých dílčích skupin věcí tvořících předmět nájmu, a to s ohledem na okolnost, že smyslem nájemní smlouvy bylo zabezpečit provoz celého areálu se všemi jeho součástmi. Z tohoto hlediska a také s ohledem na použitou smluvní formulaci – „nájemce bere do péče bytovou jednotku …“ lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že účastníci smlouvy měli na mysli spíše správu tohoto majetku.
Sjednání ceny nájmu v nájemní smlouvě jednou částkou pro celý pronajatý areál shledává Nejvyšší soud plně v souladu se smyslem a účelem nájemní smlouvy a toto ujednání účastníků je v souladu se všemi požadavky určitosti právního úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřeší otázku v rozporu s hmotným právem a Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah) a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu