ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.455.2006.1
sp. zn. 32 Odo 455/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. M. Ch., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti žalované M., spol. s r.o., zastoupené Mgr. Ing. I. Ch., advokátkou, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 104/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2005 č. j. 5 Cmo 61/2005-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. října 2004 č. j. 34 Cm 104/2001-75 zamítl žalobu o zaplacení částky 300 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 30. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal úhrady nedoplatku kupní ceny zboží ve výši 300 000 Kč, které žalovaná nabyla na základě kupní smlouvy od prodávající společnosti M. h. a.s. Smlouvou o postoupení pohledávky z 20. 1. 1999 nazvanou kupní smlouva převedla společnost M. h. a.s. uvedenou pohledávku na Ing. J. S., který další smlouvou nazvanou rovněž kupní smlouva ze dne 1. 3. 1999 postoupil tuto pohledávku žalobci. V řízení nebyla sporná existence pohledávky, jež je předmětem řízení, nýbrž platnost postupních smluv. Soud prvního stupně posoudil obě smlouvy o postoupení pohledávky podle §524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako absolutně neplatné, a to pro neurčitost předmětu smlouvy, tedy postupované pohledávky, když v článku I obou smluv je uvedeno, že prodávající prodává kupujícímu pohledávku ve výši 300 000 Kč za žalovaným bez bližší specifikace této pohledávky. Podle názoru soudu prvního stupně je nezbytné, aby i třetí osoby mohly jednoznačně posoudit, co mělo být předmětem smlouvy, a pokud je podle stávající judikatury možné identifikovat pohledávku i odkazem na určitou listinu, pak je třeba, aby i třetí osoby mohly jednoznačně posoudit, která konkrétní listina měla být přílohou smlouvy. V dané věci však smlouva účastníků neobsahuje odkaz na konkrétní listinu v uvedeném smyslu. V článku VII. bodu 4 obou smluv bylo sice uvedeno, že nedílnou součástí smluv je příloha, která je v obou smlouvách označena jako „ověřená kopie pohledávek M. h. a.s. k firmě M. spol. s r.o. k 31. 12. 1998“, přičemž žalobce v řízení tvrdil, že účastníci tím vyjadřovali svoji vůli učinit přílohou smlouvy listinu nazvaná „Věc: Ověření pohledávek“ ze dne 11. 1. 1999, podle závěru soudu prvního stupně však z textu smlouvy nelze dovodit, že by tím smluvní strany měly na mysli právě tuto listinu, neboť její označení, ani datum vyhotovení, neodpovídá označení listiny uvedené ve smlouvě.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. října 2005 č. j. 5 Cmo 61/2005-109 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 300 000 Kč se 14% úrokem z prodlení od 30. 4. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho závěry právními se však neztotožnil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že identifikace postupované pohledávky v článku I. smluv ze dne 20. 1. 1999 a ze dne 1. 3. 1999 je sama o sobě nedostatečná, a že označení přílohy, která měla být nedílnou součástí smluv o postoupení pohledávek, není zcela pregnantní. Dle názoru odvolacího soudu však nejde o takovou neurčitost, která by měla za následek, že není možno identifikovat, o jakou přílohu předmětných smluv se mělo jednat. Podle závěru odvolacího soudu lze za pomoci výkladu právního úkonu, a to zejména gramatického a systematického, a při použití speciálních výkladových pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) dospět k tomu, že touto přílohou obou smluv o postoupení pohledávek byl právě dopis společnosti M. h. a.s. ze dne 11. 1. 1999 adresovaný žalované, jehož obsah také žalovaná 15. 1. 1999 odsouhlasila. Rozdílnost v označení tohoto dopisu „Věc: ověření pohledávek“ a označení přílohy ve smlouvách „Ověřená kopie pohledávek“ hodnotil odvolací soud jako pouhou gramatickou nepřesnost. Za podstatné dále považoval to, že článek VII. bod 4 smluv o postoupení pohledávek obsahově odkazuje na skutečnost, že se mělo jednat o pohledávky společnosti M. h. a.s. vůči společnosti M., spol. s r.o., k 31. 12. 1998, přičemž dopis ze dne 11. 1. 1999 odkazuje na seznam pohledávek k 31. 12. 1998 stejně jako článek VII. bod 4 obou smluv o postoupení pohledávky. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že přílohou smluv o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 1999 a ze dne 1. 3. 1999 byl dopis společnosti M. h. a.s. žalované ze dne 11. 1. 1999, jak žalobce tvrdil, a postupovaná pohledávka tak byla zcela určitě specifikována; z toho dovodil, že obě smlouvy o postoupení pohledávky jsou platné. K námitkám žalované ohledně oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu §526 ObčZ konstatoval, že nejpozději v průběhu tohoto soudního sporu bylo žalované při provádění dokazování oznámeno a prokázáno postoupení pohledávky.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I podala žalovaná dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaná napadla závěr odvolacího soudu o platnosti obou smluv o postoupení pohledávky, k němuž soud dospěl na základě jejich výkladu. Namítla, že judikatura sice dospěla k závěru, že pohledávka může být identifikována i odkazem na určitou listinu, např. fakturu, avšak i tento odkaz musí být dostatečně určitý v tom smyslu, aby listinu, na kterou je odkazováno, nebylo možno zaměnit s jinou listinou. Tak tomu však v daném případě podle jejího názoru není. Z odkazu na listinu uvedenou v článku VII. bodu 4 smluv o postoupení pohledávky není třetím osobám zřejmé, která listina měla být právě onou listinou, na kterou je odkazováno. Žalovaná má za to, že tuto neurčitost nelze odstranit ani při použití interpretačního pravidla uvedeného v §35 odst. 2 ObčZ. Za další zásadní pochybení odvolacího soudu považuje žalovaná použití speciálních výkladových pravidel obsažených v ustanovení §266 ObchZ odvolacím soudem. Žalobce nikdy netvrdil a z provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by Ing. S. byl podnikatelem a smlouvu o postoupení pohledávek vůči M. h. a.s., uzavřel při své podnikatelské činnosti. Rovněž tak žalobce nikdy netvrdil a z provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by žalobce byl podnikatelem a postupní smlouvu s Ing. J. S. uzavřel při své podnikatelské činnosti. Obě smlouvy je proto nutno vykládat pouze podle občanského zákoníku, nikoliv podle zákoníku obchodního, jak to učinil odvolací soud. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil platnost smluv o postoupení pohledávky, na jejichž základě získal žalobce aktivní legitimaci v tomto řízení.
Dovolatelce je nutno přisvědčit v jejím právním názoru o charakteru vztahů mezi postupiteli a postupníky dané pohledávky původní věřitelky M. h. a.s. Tyto vztahy při postoupení pohledávky se řídí občanským zákoníkem, a to s ohledem na to, že nebyly zjištěny okolnosti, podle nichž by se tyto vztahy měly řídit obchodním zákoníkem (z tvrzení účastníků i z provedeného dokazování nelze dovodit, že by se jednalo o vztah mezi podnikateli a současně by bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem při jejich vzniku zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti). Aplikace speciálního ustanovení §266 ObchZ obsahující výkladová pravidla pro obchodněprávní vztahy odvolacím soudem při výkladu obou smluv o postoupení pohledávky tudíž nebyla správná. Nicméně závěr odvolacího soudu o určitosti obou smluv o postoupení pohledávek je i přes uvedené pochybení správný, k tomuto závěru je možno dojít i při výkladu smluv o postoupení pohledávky podle ustanovení §35 odst. 2 ObčZ, zejména, když v řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by existovala jiná listina o ověření pohledávek mezi M. h. a.s. a M., spol. s r.o., k 31. 12. 1998.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Zdeněk D e s,
předseda senátu