ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.506.2006.1
sp. zn. 32 Odo 506/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně M., spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti žalované F., s.r.o., zastoupené JUDr. PhDr. O.Ch., advokátem, o zaplacení částky 150 394 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 51/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 12 Cmo 334/2005-113, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 12 Cmo 334/2005-113 ve výrocích pod body I a III a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 48 Cm 51/2002-85 v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 150 394 Kč se 7,6% úrokem z prodlení ročně od 4. 12. 2000 do zaplacení, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 48 Cm 51/2002-85 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 150 394 Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jakožto prodávající uzavřela s žalovanou dne 15. 6. 2000 kupní smlouvu č. 1/VI/2000 na dodávku nerezového lana a dále na základě 11 objednávek žalované zhotovila a předala žalované dílo – 680 ks ocelových koncovek (očnic) zalisovaných do uvedeného ocelového lana (smlouvy o dílo vznikaly postupem podle ustanovení §275 odst. 4 ObchZ). V řízení bylo dále zjištěno, že žalovaná řádně a včas reklamovala u žalobkyně vadu dodaného díla a uplatnila nárok na jeho opravu. Žalobkyně sice reklamaci neodmítla, nicméně vadu díla ve lhůtě, jež odpovídá podmínkám stavby a naléhavosti havárie lana, neodstranila. Podle tvrzení žalované byla oprava lana s očnicí zadána společnosti A. V. s.r.o., která vadu odstranila a cenu opravy ve výši 116 095,20 Kč žalované vyfakturovala. Tato částka podle tvrzení žalované představuje škodu, kterou jí žalobkyně neodstraněním vady díla způsobila, a proto ji žalovaná požadovala na žalobkyni k započtení. K výzvě soudu k prokázání výše škody žalovaná doložila pouze rozpis ceny a zjišťovací protokol z 8. 11. 2000 podepsaný žalovanou a společností A. V. s.r.o., z níž vyplývalo pouze, že došlo k výměně lana vyvlečeného z očnice s tím, že hodnota prací činila 95 160 Kč bez DPH. Navrhovaný důkaz fakturou této společnosti soud prvního stupně nepřipustil, neboť takový důkaz by neprokazoval, že žalované skutečně vznikly náklady v tvrzené výši 116 095,20 Kč. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno svého tvrzení o škodě vzniklé v souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalobkyně ve smyslu §373 ObchZ. Pokud jde o nárok žalované na smluvní pokutu (žalovaná tvrdila, že v důsledku prodlení žalobkyně s dodáním zboží podle kupní smlouvy jí vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 76 805,35 Kč) odkázal soud prvního stupně na potvrzující závěry odvolacího soudu. Ten v usnesení ze dne 9. září 2003 č. j. 12 Cmo 211/2003-57 uvedl, že ujednání ve smlouvě ze dne 15. 6. 2000 v bodu VI.1 je neplatné pro jeho neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“).Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úhradu nezaplacené ceny díla dán je.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 12 Cmo 334/2005-113 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 150 394 Kč se 7,6% úrokem z prodlení ročně od 4. 12. 2000 do zaplacení a náklady řízení, potvrdil (výrok pod bodem I), v části výroku týkajícího se 10% úroku z prodlení od 8. 11. 2000 do 4. 12. 2000 a v rozsahu 2,4% úroku z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a dále zamítl žalobu v rozsahu 10% úroku z prodlení od 24. 10. 2000 do 8. 11. 2000 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III – nesprávně označen jako výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry s výjimkou přiznaného úroku z prodlení. Odvolací soud vyšel z §548 ObchZ, podle něhož je zhotovitel povinen zaplatit cenu díla v době sjednané ve smlouvě a pokud ze smlouvy nebo ze zákona nevyplývá něco jiného, vzniká mu nárok na cenu provedením díla. V daném případě však nebyla ve smlouvě doba placení sjednána, žalované proto vznikla povinnost zaplatit cenu díla s ohledem na §340 ObchZ, jakmile byla k zaplacení vyzvána, k čemuž došlo doručením faktur. Podle §564 a §439 odst. 4 ObchZ by žalovaná nebyla povinna do doby odstranění vad platit část ceny, jež by odpovídala jejímu nároku na slevu z ceny, žalovaná však neprokázala, které dodávky se týká jí uplatněná reklamace, učiněná dopisem ze dne 23. 11. 2000, kterým požadovala bezplatné odstranění vady díla. Následkem toho měla žalovaná povinnost zaplatit cenu dodávky v žalobkyní požadované době podle vystavených faktur. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaná měla k dispozici faktury žalobkyně představující výzvu k zaplacení ceny díla ve smyslu §340 ObchZ prokazatelně dne 4. 12. 2000, kdy datovala svůj dopis žalobkyni s návrhem dohody o započtení. Počátek prodlení byl proto podle závěru odvolacího soudu prokázán nikoliv k 8. 11. 2000, ale ke dni 4. 12. 2000. Výši úroku z prodlení je nutno podle odvolacího soudu posoudit podle §369 odst. 1 a §502 ObchZ ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy v roce 2000, takže nečinila 10 % ročně a nejednalo se o dvojnásobek diskontní sazby, ale o úrok o 1 % vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, který činil v dané věci 7,6 % ročně. K nároku žalované na náhradu škody odvolací soud uvedl, že v daném případě bylo prokázáno pouze porušení povinnosti ze závazkového vztahu, další dvě podmínky pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody splněny nebyly, když skutečnou škodou není částka uvedená ve faktuře vystavené jiným subjektem bez prokázání důvodu vystavení faktury a konkretizace částek ve faktuře uvedených a jejich identifikace k nároku uplatněnému žalovanou v obraně proti žalobnímu nároku. Relevantní důkaz o škodě a její výši tak nebyl žalovanou v řízení předložen. Závěr soudu prvního stupně, že nárok žalované prokázán nebyl, je proto správný. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřijal názor žalované, že ke škodě došlo již vyúčtováním ceny opravy lana, když její majetek by se prokazatelně zmenšil teprve zaplacením, tj. odepsáním částky z jejího účtu a připsáním na účet žalobkyně. Odvolací soud se také ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání v článku VI bodu 1 kupní smlouvy pro jeho neurčitost.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho výroku pod bodem I podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za otázku zásadního právního významu označila otázku vzniku škody v důsledku škodní události, k níž podle jejího názoru dochází již v okamžiku zmenšení čistého obchodního majetku poškozeného, a nikoliv až v okamžiku snížení jeho obchodního majetku. Žalovaná je přesvědčena, že v dané věci jí škoda vznikla již v okamžiku, kdy jí vznikl závazek zaplatit společnosti A.Z V. s.r.o. částku 116 095,20 Kč, tedy okamžikem, kdy došlo ke snížení jejího čistého obchodního majetku ve smyslu §6 odst. 3 ObchZ, a nikoliv až v okamžiku, kdy došlo k zaplacení uvedené částky. Podle žalované by názor odvolacího soudu nepřiměřeně přesouval důsledky porušení povinnosti škůdce na poškozeného. Žalovaná má za to, že v řízení byl prokázán nejen vznik škody, ale i příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalobkyně, a soudy obou stupňů měly posoudit obranu žalované co do částky 116 095,20 Kč jako oprávněnou. Soudy obou stupňů také nesprávně posoudily ujednání článku VI bodu 1 kupní smlouvy jako neplatné, neboť neprovedly výklad tohoto ujednání podle §266 odst. 1 ObchZ, podle kterého se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Oba soudy se však o výklad uvedeného ujednání vůbec nepokusily. Žalovaná dále poukázala na to, že rozsudek soudu prvního stupně v rozporu s §157 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odkazuje na skutkové a právní posouzení věci uvedené v jeho předchozím rozsudku zrušeném odvolacím soudem, takže v něm není beze zbytku uvedeno, které skutečnosti měl soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odůvodnění rozsudku je tudíž neúplné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Žalovaná navrhla zrušení výroků pod body I a III rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná nikdy ani soudu, ani žalobkyni neprokázala, že by jí vznikla škoda, případně v jaké výši, ani to, že existuje příčinná souvislost mezi takovou škodou a porušením povinnosti žalobkyně, přestože byla soudem k takovému tvrzení a předložení důkazů vícekrát vyzvána. Ke specifikaci výše škody byla vybídnuta i žalobkyní ještě před zahájením soudního řízení, žalovaná však k těmto výzvám požadované nesdělila a nedoložila. Žalobkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že žalovaná neunesla svoje důkazní břemeno stran uplatněného nároku na náhradu škody. Za správný považuje žalobkyně také názor odvolacího soudu, podle něhož se nároky z vad zboží nedotýkají nároku na náhradu škody nebo smluvní pokutu. Navrhla proto odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě podle článku VI bodu 1 smlouvy (odvolací soud tím zřejmě myslí kupní smlouvu ze dne 15. 6. 2000 č. 1/VI/2000) je neplatné podle §37 ObčZ, neboť toto ujednání je neurčité. Soud prvního stupně v této souvislosti pouze odkázal na potvrzující závěry odvolacího soudu, tudíž na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2003 č. j. 12 Cmo 211/2003-57. V tomto usnesení však odvolací soud rovněž pouze uvedl, že závěr soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 18. prosince 2002 č. j. 48 Cm 51/2002-34, že uvedené ujednání je neplatné pro jeho neurčitost, je správný. V rozsudku ze dne 18. prosince 2002 č. j. 48 Cm 51/2002-34 ovšem soud prvního stupně dovodil, že uvedené ujednání stran je neplatné, neboť účinnost ujednání je vázána na podmínku nemožnou (dohodu), byť nemožnou relativně. Je nutno souhlasit s dovolatelkou, že postup odvolacího soudu i soudu prvního stupně, kdy tyto soudy odkazují na předchozí rozhodnutí (jež ovšem navíc není rovněž odůvodněno ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.) je nepřípustný, neboť je v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a ve svém důsledku způsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. V daném případě je však nepochybné, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu v rozporu i s hmotným právem.
Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (§35 odst. 2 ObčZ, §266 odst. 1 – 4 ObchZ). Odvolací soud však svůj závěr o neurčitosti ujednání v článku VI bodu 1 kupní smlouvy, podle něhož v případě, že zhotovitel (tj. žalobkyně) nedodrží dobu sjednanou na výrobu a dodávku výrobků, uhradí po dohodě objednateli (tj. žalované) pokutu ve výši 0,5 % za každý den započatý den prodlení, učinil, aniž provedl výklad tohoto ujednání podle shora označených výkladových pravidel.
V rozporu s hmotným právem je rovněž jeho závěr, že žalované by vznikla škoda až zaplacením částky za opravu reklamované vady zalisované očnice. V důsledku vady očnice totiž mohly nastat tři situace s rozdílným právním důsledkem, přičemž která z nich nastala, nelze z rozhodnutí seznat. Mohlo jít za prvé o situaci, při které se vyskytla pouze vada provedeného díla. Podle ustanovení §564 a §440 odst. 2 ObchZ nelze uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla podle přiměřeného užití ustanovení §436 a 437 ObchZ, dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Náklady na odstranění samotné vady z titulu odpovědnosti za škodu by tedy žalovaná požadovat nemohla.
Ve druhé situaci by v důsledku vady díla vznikla škoda na majetku žalované. Při splnění zákonných předpokladů by žalovaná měla nárok na náhradu škody po škůdci, přičemž ke vzniku škody by došlo již v okamžiku zmenšení hodnoty majetku ((poškození či zničení věci).
Ve třetí situaci by v důsledku vady díla vznikla škoda, jež by spočívala ve vynaložení nákladů, které by žalovaná musela vynaložit, přičemž tyto náklady by žalovaná při pravidelném běhu věcí nemusela vynaložit. V tomto případě by skutečně ke škodě došlo, až by žalovaná tyto náklady vynaložila. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. února 1967 sp. zn. Pls 3/67, které bylo publikováno pod č. R III/1967 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek ČSSR z roku 1967, str. 51, a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR z 18. listopadu 1970 sp. zn. Cpj 87/70 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR pod č. R 55/1971, ročník 1971, strana 151.
Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž dovodil, že žalovaná neprokázala nárok na náhradu škody vůči žalobkyni, neboť skutečnou škodou není částka uvedená ve faktuře vystavené jiným subjektem bez prokázání důvodu vystavení faktury a konkretizace částek ve faktuře uvedených a jejich identifikace k nároku uplatněném žalovanou v obraně proti žalobnímu návrhu. Odvolací soud uzavřel, že relevantní důkaz o škodě a její výši nebyl žalovanou v řízení předložen.
Jak již Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 2. března 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 4/2003 pod č. 59/2003, zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118c odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora učiněným závěrům rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ve výroku pod bodem I a v závislém výroku pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolací ho řízení, zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu