ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.567.2006.1
sp. zn. 32 Odo 567/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. L., a.s., , proti žalovanému M. G., , zastoupenému JUDr. J. F., advokátem, , o zaplacení částky 76 254 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1822/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005 č. j. 29 Co 461/2005-64, takto:
I. Dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005 č. j. 29 Co 461/2005-64, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. ledna 2005 č. j. 6 C 1822/2004-37 ve výroku pod bodem I, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005 č. j. 29 Co 461/2005-64 ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. ledna 2005 č. j. 6 C 1822/2004-37 ve výroku pod bodem II, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. ledna 2005 č. j. 6 C 1822/2004-37 ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 6. ledna 2005 č. j. 6 C 1822/2004-37 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 24 660,50 Kč s 0,15% úrokem z prodlení za každý den prodlení ode dne 9. 8. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 51 594,50 Kč s 0,15% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 9. 8. 2000 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 2. 4. 1999 leasingovou smlouvu o pronájmu vozidla značky F. B. T. 75 SX na dobu 48 měsíců s jeho následnou koupí s tím, že nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu (dále jen „VSP“), v nichž byla ve smyslu §262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) promítnuta vůle účastníků smlouvy podřídit uzavřený smluvní vztah jeho režimu. Vzhledem k porušení povinnosti žalovaného jako leasingového nájemce platit sjednané měsíční splátky žalobkyně smlouvu v souladu s článkem 4.4.1 VSP ke dni 11. 10. 1999 vypověděla a žalovanému podle článku 4.4.4 VSP zaslala tzv. konečné vyrovnání nároků, které jí podle smlouvy vznikly. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným se soud prvního stupně zabýval otázkou splatnosti jednotlivých nároků uplatněných žalobkyní v konečném vyrovnání a dospěl k závěru, že je nutno vyjít z článku 4.6.1 VSP, podle něhož pokud není splatnost stanovena smlouvou, jsou peněžité závazky splatné v termínu uvedeném na platebním dokladu leasingové společnosti, přičemž platebním dokladem jsou jednotlivé faktury a splátkový kalendář. Konečné vyrovnání tedy nenípodle soudu prvního stupně platebním dokladem ve smyslu článku 4.6.1 VSP, jedná se pouze o konečnou rekapitulaci nesplacených závazků leasingového nájemce, kterou sepisuje leasingová společnost; splatnost jednotlivých nároků proto stanoví jednotlivé platební doklady vystavené žalobkyní. Žalobkyně požadovala úhradu tří neuhrazených leasingových splátek po 12 059 Kč splatných 2. 8. 1999, 2. 9. 1999 a 2. 10. 1999,takže vzhledem k podání žaloby dne 2. 8. 2004 uplynula obecná čtyřletá promlčecí doba u těchto částek ještě před podáním žaloby. Žalobkyně dále uplatnila nárok na úhradu penále za pozdní úhradu leasingových splátek ve výši 561 Kč, které bylo splatné dne 22. 6. 1999, penále ve výši 506 Kč splatného dne 19. 7. 1999, penále ve výši 832 splatného dne 7. 9. 1999 a penále ve výši 2 134 Kč splatného 3. 8. 2000. Z těchto částek vzhledem k datu podání žaloby 2. 8. 2004 není podle závěru soudu prvního stupně promlčena pouze poslední částka ve výši 2 134 Kč, neboť žaloba byla podána ještě před uplynutím promlčecí doby, ostatní částky vyúčtovaného penále jsou promlčeny. Co se týče vícenákladů spojených s prodejem předmětu leasingu ve smyslu článku 4.4.4 VSP, uplatňovaných z titulu náhrady škody, považoval soud prvního stupně za promlčenou částku 13 517,70 Kč, která byla žalobkyní účtována fakturou splatnou dne 13. 6. 2000, u ostatních tří částek k promlčení nedošlo, neboť částky 66 355 Kč, 16 612 Kč a 2 260 Kč byly účtovány fakturami splatnými 8. 8. 2000.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2005 č. j. 29 Co 461/2005-64 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 51 594,50 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně od 9. 8. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování některých důkazů dospěl ohledně námitky promlčení vznesené žalovaným k jiným závěrům než soud prvního stupně. Vyšel z §391 ObchZ, podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného, a dále z §392 ObchZ, podle něhož u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Z důvodu výpovědi leasingové smlouvy podle článku 4.4.1. a) VSP vznikl žalobkyni podle článku 4.4.4. a) až g) VSP mimo jiné nárok na zaplacení všech do té doby splatných a neuhrazených peněžních závazků včetně jejich příslušenství, nákladů spojených s odebráním, přepravou, skladováním oceněním, dalším prodejem a zákonným pojištěním předmětu leasingu, na náhradu škody, za níž se pro tyto účely považují ztráty vzniklé žalobkyni z titulu daňového přehodnocení obchodu v souvislosti s nemožností ukončit leasingovou smlouvu převodem vlastnictví, na dohodnuté smluvní pokuty a příslušenství pohledávek, zejména úroku z prodlení atd. Institutem konečného vyrovnání po ukončení leasingové smlouvy sjednaným v článku 4.4.4 VSP došlo k zúčtování veškerých vzájemných pohledávek účastníků vyplývajících z ukončené smlouvy a protože podle článku 4.6.1a článku 2.5.1 VSP jsou závazky, jejichž splatnost není stanovena smlouvou, splatné v termínu uvedeném žalobkyní na platebním dokladu, je nutno podle závěru odvolacího soudu vyjít ze splatnosti konečného vyrovnání z 25. 7. 2000, která nastala 8. 8. 2000. Žalobou podanou dne 2. 8. 2004 tedy žalobkyně své nároky uplatnila v obecné čtyřleté promlčecí době a námitka promlčení žalovaného není důvodná. Nároky nejsou podle závěru odvolacího soudu promlčeny i s ohledem na skutečnost, že konečným vyrovnáním dochází k započtení vzájemných pohledávek účastníků leasingové smlouvy a v době provedeného započtení nebyly pohledávky žalobkyně promlčeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení článku 4.6.1 a článku 2.5.1 VSP, tedy posouzení konečného vyrovnání a splatnosti závazků dovolatele vzniklých z leasingové smlouvy. Dovolatel má za to, že tyto články VSP jsou absolutně neplatnými ujednáními, protože mění podmínky pro promlčení, resp. činí je závislými na libovůli jedné smluvní strany a smysl promlčení tak obcházejí. Zákon institut konečného vyrovnání leasingové smlouvy nezná a ani podle smlouvy nejde o samostatný závazek, na jehož základě by vznikala nová práva a povinnosti. Jde o prostou sumarizaci již vzniklých a známých nároků vyplývajících z jiných ustanovení leasingové smlouvy. Názor odvolacího soudu, že konečným vyrovnáním dochází k započtení vzájemných nároků účastníků, je argumentem podporujícím názor dovolatele, neboť od okamžiku započtení neběží nová promlčecí doba. Taktéž aplikace §392 ObchZ odvolacím soudem na všechny nároky zahrnuté do vypořádání bez ohledu na jejich podstatu zde nepřichází v úvahu. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud se po vyslovení závěru o tom, že nárok žalobkyně není promlčen, již nezabýval ostatními námitkami a důkazními návrhy dovolatele směřujícími do výše souzeného nároku. Řízení je tak podle jeho názoru ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 3 článku II zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, dále jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, neboť podle bodu 2 článku II zákona č. 59/2005 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 6. ledna 2005 .
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovodil, že dovolání není přípustné v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, kterým bylo rozhodováno o částce 24 660,50 Kč s příslušenstvím.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet všech částek, o nichž bylo v tomto řízení rozhodováno, převyšuje hranici 50 000 Kč, tím, že soud prvního stupně rozhodl o částce 24 660,50 Kč s příslušenstvím samostatně, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě samostatná práva a přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba u tohoto výroku posuzovat samostatně. Vzhledem k tomu, že se jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté posoudil podle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, tedy v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 51 594,50 s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje v případě přípustného dovolání dovolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovodil přitom, že odvolací soud (a předtím i soud prvního stupně) řízení takovou vadou zatížil.
Žalobkyně uplatnila žalobou vůči žalovanému nárok na zaplacení částky 76 254 Kč s příslušenstvím. Podle žaloby tato částka představuje několik nároků podle článku 4.4.4 VSP (neuhrazené leasingové splátky, úroky z prodlení, vícenáklady spojené s prodejem předmětu leasingu, škoda způsobená dopočtem daně z přidané hodnoty, škoda z prodeje předmětu leasingu, která vznikla jako rozdíl mezi dosaženou prodejní cenou předmětu leasingu a částkou, kterou tvoří účetní zůstatková hodnota předmětu leasingu, škoda z dlužného pojistného) v celkové výši 138 954,70 Kč po odpočtu započtené částky ve výši 62 700,53 Kč. Započtení bylo podle žalobkyně provedeno vůči nárokům žalovaného ve výši 56 067 Kč (nezúčtované zálohy na nájemném) a ve výši 6 633,03 Kč (zůstatek časového rozlišení leasingových splátek). Z žaloby však není zřejmé, které své pohledávky (ať zcela či zčásti) měla žalobkyně započíst vůči pohledávkám žalovaného, a tudíž zaplacení kterých pohledávek žalobkyně žalobou požaduje, které jsou tedy předmětem řízení. Nebyl tedy v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. vymezen skutek, který má být předmětem řízení. Žaloba byla tudíž neprojednatelná a za této situace měl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §43 o. s. ř. a žalobkyni vyzvat k odstranění vad žaloby. Soud prvního stupně tak však neučinil a v řízení pokračoval na základě neúplné žaloby. V důsledku této skutečnosti bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně upřesnila úhrady kterých pohledávek se domáhá až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k vadě, kterou bylo řízení před soudem prvního stupně zatíženo, tj. ke skutečnosti, že soud prvního stupně projednal žalobu a rozhodl o ní, ač v žalobě nebyl řádně vymezen skutek, který má být předmětem řízení, a v důsledku toho je pak rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, nebyly dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl za této situace podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak neučinil, zatížil tím řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně (jeho nepřezkoumatelnost neumožňuje jiné než kasační rozhodnutí), zrušil dovolací soud v odpovídající části i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Při neregulérnosti postupu, jakým odvolací soud dospěl k právním závěrům, z nichž se odvíjí jeho právní posouzení věci, bylo předčasné zabývat se dalšími dovolacími důvody uplatněnými žalovaným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomu rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu