ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.688.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C. I. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 156 014 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Z. pod sp. zn. 6 C 268/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 10. listopadu 2005 č. j. 27 Co 593/2004-69, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Z. rozsudkem ze dne 15. března 2004 č. j. 6 C 268/2002-48 zamítl žalobu na úhradu částky 156 014 Kč s 6% úrokem z prodlení od 28. 6. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému úhrady pohledávek nabytých na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou jako postupník uzavřela se společností D. C. s.r.o., jako postupitelem, dne 27. 6. 2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, a to s ohledem na to, že žalobkyně předložila pouze kopii předmětné smlouvy, v níž za postupitele a postupníky byly uvedeny pouze nečitelné podpisy, aniž by byly smluvní strany označeny razítkem či strojem a aniž by bylo uvedeno, kdo za společnost jedná, a dále s ohledem na to, že žalobce nedoložil skutečnost, že by žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005 č. j. 27 Co 593/2004-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že žalobkyně mohla nedostatek spočívající v nepředložení originálu smlouvy o postoupení pohledávek v prvostupňovém řízení napravit v řízení odvolacím, to však neučinila. Předložila v prvopise jinou smlouvu, která byla sice sepsána téhož dne, a byla zřejmě i stejného obsahu, avšak byla podepsána jinými osobami. Tento důkaz odvolací soud neprovedl, neboť důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen za zákonem splněných podmínek daných §212a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a předložení předmětného důkazu žalobkyní je v rozporu se zásadou neúplné apelace, v dané věci se jednalo o důkaz v odvolacím řízení nový. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala ani v odvolacím řízení, že mezi ní a společností D. C. s.r.o. byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek a že žalobkyni tak vzniklo vůči žalovanému jako dlužníkovi právo na plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž podle svého tvrzení uplatňovala dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, že vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávek, které předložila v odvolacím řízení, představuje nový důkaz, odlišný od důkazu označeného v řízení před soudem prvního stupně, tedy od fotokopie smlouvy přiložené k žalobě. Podle názoru žalobkyně se jednalo o rovnocenné smlouvy stejného data a stejného obsahu, byť jedna z nich byla podepsána předsedou představenstva žalobkyně a druhá členem představenstva. Žádný předpis neukládá žalobkyni jako smluvní straně, aby nechala jednotlivá paré jí uzavřených smluv signovat pouze jedinou totožnou osobou, a proto měl být originál smlouvy předložený žalobkyní v odvolacím řízení osobou vybavenou dostatečným oprávněním k takovému úkonu hodnocen jako tentýž důkaz ve věci. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepřipustil provedení důkazu listinou, kterou dovolatelka v odvolacím řízení soudu předložila, a uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí dovolatelka. Odvolací soud vyšel ze závěru, že listina předložená dovolatelkou v odvolacím řízení není totožná s listinou, kterou byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně, kdežto dovolatelka tvrdí, že obě listiny (smlouvy o postoupení pohledávek v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím) jsou stejné. Otázka, zda obě smlouvy jsou identické, však nepředstavuje právní otázku, jedná se o otázku skutkovou. Dovolací soud však není oprávněn zabývat se při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jinými než právními otázkami, neboť je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Dovolatelkou namítaná otázka identity obou listin tedy nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně žalobou uplatňuje čtyři samostatné nároky (ze čtyř kupních smluv), přičemž pouze jediný nárok, a to z kupní smlouvy ze dne 22. 3. 2002 č. 313321 uzavřené mezi D. C. s.r.o. a žalovaným (pohledávka ve výši 76 690 Kč), přesahuje hranici 50 000 Kč pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v obchodních věcech.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu