ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.76.2006.1
sp. zn. 32 Odo 76/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. DS, a. s., proti žalované S. U. H., a. s., o částku 4.000.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/16 Cm 28/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2005, č. j. 1 Cmo 144/2004-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 45.825,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č. j. 17/16 Cm 28/2000-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.000.000,- Kč s 16 % p. a. úrokem z prodlení z této částky účtovaným ode dne 21. 12. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit náklady řízení žalobkyně v částce 190.650,- Kč, z toho na nákladech původního právního zastoupení žalobkyně 30.650,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně a žalovaná spolu se společností I., a. s. jako zhotovitelé uzavřely dne 12. 12. 1994 smlouvu o dílo s objednatelem H., a. s. P.. Společnost I., a. s. i žalobkyně převedly žalované jistinu na sjednaném vádiu, každá částku 4.000.000,- Kč. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala vrácení této výše uvedené garanční jistiny s odkazem na obsah smlouvy o dílo. Soud prvního stupně ze smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 1994 zjistil, že je v ní stanovena povinnost složit vádium na účet objednatele ve výši 12.000.000,- Kč nejpozději do šesti měsíců po podpisu smlouvy, ovšem není v ní obsažen závazek, že by k poskytnutí tohoto vádia mělo dojít prostřednictvím jednoho ze zhotovitelů tak, že zbylí zhotovitelé na něj svou část vádia převedou a on pak v rámci dalších finančních toků převede celou garanční jistinu na účet objednatele, a proto nelze dovodit, že pokud žalobkyně žalované žalovanou částku převedla, učinila tak na základě existujícího závazku. Jelikož v posuzovaném případě žalovaná od žalobkyně převzala částku ve výši 4.000.000,- Kč bez existence závazku, získala tím ve smyslu §451 obč. zák. bezdůvodné obohacení, tedy získala majetkový prospěch, který jí byl žalobkyní plněn bez právního důvodu a který je žalovaná dle §458 odst. 1 obč. zák. povinna vydat. Pokud jde o žalovanou zpochybňované prohlášení o uznání pohledávky žalobkyně, soud prvního stupně dovodil, že svůj závazek vůči žalobkyni žalovaná uznala ve smyslu §323 obchod. zák. platně, neboť z předmětného prohlášení ze dne 16. 10. 1997 je zřejmé, že žalovaná uznala pohledávku žalobkyně co do důvodu i výše, a to jako pohledávku z převedení částky 4.000.000,- Kč na učet žalovaného.
Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 1 Cmo 144/2004-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 4.000.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 21. 12. 1994 do zaplacení, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že po doplnění dokazování je nepochybné, že mezi zhotoviteli (společnostmi I. U. H., a. s., žalobkyní a žalovanou) v návaznosti na smlouvu o dílo ze dne 12. 12. 1994 došlo k dohodě o složení celé garanční jistiny ve prospěch společnosti H., a. s. takovým způsobem, že každý ze zhotovitelů, I. U. H., a. s. a žalobkyně, složí na účet žalované část své garanční jistiny ve výši 4.000.000,- Kč a žalovaná celou garanční jistinu ve výši 12.000.000,- Kč, včetně svého podílu na garanční jistině ve výši 4.000.000,- Kč, převede na objednatele – společnost H., a. s. Tato dohoda byla obsažena v potvrzeních o složení garanční jistiny ze dne 19. 12. 1994 a 20. 12. 1994 obsahující zmíněný závazek žalované, který žalobkyně (i další zhotovitel – společnost I. U. H., a. s.) akceptovala. Odvolací soud proto vyšel z této pozdější dohody zhotovitelů, jež nahradila původního ujednání o platbě garanční jistiny směnkou, a dovodil, že konala-li žalovaná podle tohoto nového ujednání a právním důvodem plnění od žalobkyně byla uvedená dohoda, nemohla být žalovaná částka bezdůvodným obohacením žalované. Protože závazek z bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně mezi účastníky neexistoval, nemohly bez ohledu na rozporuplnost prohlášení žalované o uznání závazku nastat účinky platného uznání závazku žalovanou ve smyslu ust. §323 obch. zák., neboť domněnka existence uznaného závazku v době uznání byla žalovanou vyvrácena.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl současně o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Dovoláním ze dne 25. 11. 2005 napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a své dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. „241a odst. 1 písm. b) o.s.ř.“ (správně §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 3 o.s.ř., poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění svého dovolání žalobkyně zejména uvedla, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohody žalobkyně a žalované o složení garanční jistiny společnosti H., a. s. takovým způsobem, že všichni účastníci smlouvy o dílo vystupující jako zhotovitelé složí na ně připadající částky na účet žalované, jež je následně převede objednateli, tj. společnosti H., a. s. Dovolatelka je přesvědčena, že potvrzení o složení garanční jistiny ze dne 20. 12. 2004 výše uvedenou dohodu neobsahuje a je toliko dokladem o převzetí určité peněžité částky. Pokud by účastníci uvedenou dohodu chtěli uzavřít, učinili by tak třístrannou smlouvou, z níž by práva a povinnosti vznikly též mezi společností I. U. H., a. s. a žalobkyní. Žalobkyně je dále přesvědčena, že výše uvedené potvrzení o složení garanční jistiny je nutné posuzovat v kontextu s uznáním dluhu ze dne 16. 10. 1997, neboť je otázkou, proč by žalovaná svůj dluh uznávala, kdyby byla přesvědčena, že na základě dohody obsažené v listině nazvané potvrzení o složení garanční listiny jí bylo plněno po právu a ničeho nedluží. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla jeho postup dle §205a odst. 1 o.s.ř., když přihlédl k nově navrženému důkazu, přestože v daném případě nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně nenavrhla žádný důkaz výpisem z bankovního účtu či vyjádřením banky k prokázání svých tvrzení o převodu peněžitých prostředků na účet společnosti H., a. s. Žalovaná navrhla provedení důkazu listinou vypracovanou K. b., a. s. a nikoli G. C. B., a. s., a namítla, že v odvolacím řízení žalovanou nově navržený důkaz nepochybně v průběhu řízení před soudem prvního stupně existoval. Žalobkyně brojí rovněž proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, poněvadž není zřejmé, na základě jakého důkazu dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že vnitřní účetní doklad je osvědčením o provedení bankovní operace. Rovněž z provedeného důkazu směnkou není zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění z toho odvolací soud učinil, zvláště za situace, kdy dle jejího názoru o směnku nešlo, neboť předložena byla jen kopie směnky a nikoli její originál.
Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhla, aby dovolací soud nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, poněvadž neprodleným výkonem by žalobkyni mohla být způsobena újma spočívající v tom, že vzhledem k množství exekucí nařízených vůči žalované by při úspěchu žalobkyně v dovolacím řízení došlo k navýšení dlužné částky žalované bez možnosti jejího následného vymožení žalobkyní. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nedatovaným přípisem, doručeným soudu prvního stupně dne 5. 1. 2006, se k dovolání vyjádřila žalovaná. Sdělila, že nesouhlasí s právní kvalifikací soudu prvního stupně a že setrvává na svém stanovisku konkretizovaném v odvolání ze dne 21. 5. 2004, tj. že v případě částky 4.000.000,- Kč šlo o plnění části vádia vůči společnosti H., a. s. Závěrem se žalovaná ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, a proto navrhla, aby dovolací soud „vydal rozsudek, kterým rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 17/16 Cm 28/2000-99, potvrdí“.
Podle čl. II odst. 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 21. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, a po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo dovolacím soudem rozhodováno.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka mj. v dovolání uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že mezi zhotoviteli (společnostmi I. U. H., a. s., D. s. U. H., a. s. a žalovanou) došlo na základě smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 1994 a potvrzení o složení garanční jistiny ze dne 19. 12. 1994 a 20. 12. 1994 k dohodě o složení celé garanční jistiny ve výši 12.000.000,- Kč ve prospěch společnosti H., a. s. takovým způsobem, že zhotovitelé I. U. H., a. s. a D. s. U. H. , a. s. složí na účet žalované každý část garanční jistiny ve výši 4.000.000,- Kč a žalovaná celou garanční jistinu převede na objednatele (společnost H., a. s.).
V souzené věci je zřejmé, že se všechny tři společnosti v čl. VI. odst. 7 smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 1994 zavázaly společně a nerozdílně složit nejpozději do šesti měsíců po podpisu smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 1994 na účet objednatele garanční jistinu ve výši 12.000.000,- Kč. Následně společnosti I. U. H., a. s. a D. s. U. H. , a. s. převedly na účet žalované „garanční jistinu“ ve výši 4.000.000,- Kč, přičemž z potvrzení o složení garanční jistiny ze dne 19. a 20. 12. 1994 vyplývá, že žalovaná měla poté povinnost převzatou jistinu v celé výši převést v termínu stanoveném ve smlouvě o dílo na objednatele H., a. s., tedy „nejpozději do šesti měsíců po podpisu smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 1994“.
Pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi uvedenými stranami byla uzavřena dohoda o způsobu složení a úhradě garanční jistiny, je tento závěr správný.
V souvislosti s námitkou týkající se dohody o složení garanční jistiny dovolatelka poukázala i na uznání závazku (dluhu) žalovanou ze dne 16. 10. 1997.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud „neexistoval závazek z bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce, proto bez ohledu na rozporuplnost uznávacího prohlášení ze dne 16. 10. 1997 nemohly nastat účinky platného uznání závazku žalovaných“, a že domněnka existence uznaného závazku byla žalovanou vyvrácena.
Podle ustanovení §323 odst. 1 věty první obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání, přičemž uznání závazku tak zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Případná neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným (srov. rozhodnutí dovolacího soudu ze 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky / C. H. BECK, sešit č. 33/2006).
Odvolací soud založil své rozhodnutí, stručně vyjádřeno, na závěrech, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o způsobu složení a úhradě garanční jistiny, že žalovaná prokázala (dodatečně předloženým dokladem výpisem z bankovního účtu) převod peněžních prostředků (částky složené žalobkyní) dle dohody ze dne 19. a 20. 12. 1994 ve prospěch společnosti H., a. s. a tím prokázala neexistenci uznaného závazku k zaplacení 4.000.000,- Kč.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, i když z poněkud jiných důvodů.
V daném případě odvolací soud správně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena platná dohoda o složení garanční jistiny ve výši 4.000.000,- Kč a tuto garanční jistinu žalobkyně v souladu s dohodou o složení garanční jistiny převedla na žalovanou, jejíž povinností bylo poté převést uvedenou částku (spolu s podíly dalších účastníků) společnosti H., a. s. jako objednateli dle smlouvy o dílo ze dne 12. 12. 1994.
Z toho je zřejmé, že by se žalobkyně za uvedené situace mohla na žalované domáhat pouze splnění povinnosti převést jí složenou část garanční jistinu ve výši 4.000.000,- Kč objednateli, pokud tak již žalovaná neučinila. Nelze pak za zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že by žalované byla předmětná částka převedena bez právního důvodu, popř. že právní důvod jejího převodu zanikl, a že by se jejího vrácení mohla žalobkyně z těchto důvodů domáhat.
Z uvedeného též vyplývá, že byl-li žalovanou uznán závazek k zaplacení (vrácení) částky 4.000.000,- Kč, byl jí uznán závazek v době uznání neexistující.
Dovolatelka v dovolání dále uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že v řízení došlo k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu specifikovala tak, že odvolací soud v rozporu s ust. §205a odst. 1 o.s.ř. přihlédl k nově navrženému důkazu, jímž měl být prokázán převod předmětné částky žalovanou na účet společnosti H., a. s. S ohledem na shora uvedené je patrné, že by tato vada řízení, i kdyby byla dána, nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť rozhodující pro posuzovanou věc je závěr o platnosti dohody o složení garanční jistiny a neexistenci uznaného závazku.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, a proto podle ust. §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. a odst. 6 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty prvé, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobkyně, která neměla úspěch ve věci je povinna zaplatit žalované částku 45.825,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu