ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.1229.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1229/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. P. a 2) K. S., zastoupené advokátem, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 174/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 28 Co 717/2007-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 2.737,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III.Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce požadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji bytu č. 46/3 ve druhém podlaží domu čp. 46 v P., postavenému na pozemku č. 741/7 a podílu ideálních 89/10000 na společných částech domu čp. 46 a pozemku č. 741/7 v katastrálním území P. za kupní cenu 176.875,- Kč. Uváděl, že žalovaní odmítají splnit závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou dne 14. 10. 2002 uzavřel s jejich právním předchůdcem J. P.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. května 2007, č. j. 6 C 174/2006-70, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 9. dubna 2001 koupil otec žalovaných J. P. od města P. byt č. 3 ve II. podlaží domu čp. 46 v P. spolu s ideálním podílem v rozsahu 89/10000 společných částí domu a pozemku č. kat. 741/7 (zastavěná plocha) o výměře 448m2 za kupní cenu 176.875,- Kč. Téhož dne s ním žalobce uzavřel smlouvu o půjčce, podle níž mu půjčil 276.875,- Kč; J. P. se zavázal půjčku žalobci vrátit do 30. 6. 2001 s podmínkou, že pokud tak neučiní, je povinen převést užívací a vlastnické právo k bytu na žalobce do čtrnácti dnů od uplynutí splatnosti půjčky. Dne 14. 10. 2002 uzavřel žalobce s J. P. smlouvu o budoucí kupní smlouvě; J. P. se v ní zavázal, že s žalobcem do 31. 7. 2005 uzavře kupní smlouvu, na základě které mu prodá uvedený byt za sjednanou kupní cenu 376.000,- Kč, která bude zaplacena nejpozději před podpisem kupní smlouvy. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě neuhrazení celé kupní ceny v dohodnuté lhůtě, může budoucí prodávající od smlouvy odstoupit, čímž se tato smlouva ruší. Dne 14. 10. 2002 uzavřely tytéž smluvní strany i zástavní smlouvu, v níž učinily nesporným, že zástavní věřitel (žalobce) půjčil tohoto dne J. P. částku 376.000,-Kč na koupi předmětného bytu s tím, že tuto pohledávku je dlužník povinen splnit do 31. 7. 2005. J. P. dne 29. 9. 2004 zemřel. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je podle §37 obč. zák. neplatná, protože nebyla uzavřena vážně a smluvní strany ji uzavíraly s úmyslem obejít zákon (§39 obč. zák.). Žalobu o plnění z této smlouvy proto zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 28 Co 717/2007-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně hodnotil jako správná a úplná, a proto z nich vycházel. Soudu prvního stupně přisvědčil v tom, že závazek J. P. ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě přešel ve smyslu §579 odst. 1 obč. zák. na žalované, kteří předmětné nemovitosti po J. P. zdědili. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že smlouva o budoucí kupní smlouvě nebyla uzavřena vážně, a je proto absolutně neplatným právním úkonem. Dovodil, že úmyslem žalobce a J. P. bylo v budoucnu uzavřít kupní smlouvu, jíž by J. P. žalobci předmětný byt prodal za sjednanou kupní cenu; tomu totiž odpovídají všechny okolnosti případu, zejména skutečnost, že J. P. se ze svého bytu v roce 2002 odstěhoval a souhlasil, aby v něm do 31. 7. 2005 (kdy měla být uzavřena kupní smlouva) bydlel synovec žalobce V. S. Odvolací soud rovněž neshledal, že by smlouva o budoucí kupní smlouvě byla neplatná pro rozpor se zákonem a jeho obcházení (§39 obč. zák.). Dovodil, že touto smlouvou nebylo porušeno ujednání J. P. a města P. ředmětný byt nepřevádět do dobu 4 let a nešlo ani o případ tzv. propadné zástavy, neboť úmyslem žalobce bylo získat nemovitosti do svého vlastnictví a nikoli jimi zajistit půjčku, příp. půjčky poskytnuté J. P. Shodně se soudem prvního stupně však neshledal žalobu po právu, když dospěl k závěru, že žalobci zanikl nárok na uzavření kupní smlouvy. Ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě si smluvní strany sjednaly právo budoucího prodávajícího od smlouvy odstoupit, nebude-li kupní cena zaplacena nejpozději do podpisu kupní smlouvy. Žalobci se v řízení - a to přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. - nepodařilo prokázat, že zaplatil kupní cenu J. P., popř. žalovaným. Odvolací soud nepřisvědčil tomu, že kupní cena byla uhrazena půjčkami ve výši 276.875,- Kč a 100.000,- Kč, které žalobce J. P. údajně poskytl 9. 4. 2001 a 14. 10. 2000, a které mu nebyly vráceny. Uzavřel, že předal-li žalobce J. P. tyto finanční částky z titulu půjčky, nemůže je současně považovat bez dalšího za úhradu kupní ceny. Žalovaní proto v souladu se smluvním ujednáním od smlouvy o budoucí kupní smlouvě platně odstoupili; tento projev vůle opatřený jejich pravými podpisy byl žalobci doručen nejpozději při jednání dne 9. 3. 2007. Podle §48 odst. 2 obč. zák. se tímto dnem smlouva o budoucí kupní smlouvě od počátku rušila a žalobci zanikl nárok na uzavření kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní od smlouvy o budoucí kupní smlouvě platně odstoupili, protože ve sjednaném termínu neuhradil kupní cenu. Má zato, že v řízení prokázal, že kupní cenu zaplatil, neboť „tomu napovídají a jednoznačně v to i svědčí veškeré listiny, které byly jako důkazy ve spisu založeny“. Odvolací soud tak „rozhodl v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně“. Navíc pominul, že již při prvním jednání soudu prvního stupně učinil úkon směřující k započtení pohledávek. Ke splnění závazku může dojít i započtením pohledávky, což v daném případě nastalo. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní s důvody dovolání nesouhlasí. Připomínají, že od smlouvy o budoucí kupní smlouvě dvakrát písemně odstoupili ještě před prvním jednáním soudu a tento právní úkon zopakovali při prvním jednání soudu dne 9. 3. 2007, kdy žalobci osobně předali listinu obsahující odstoupení od této smlouvy. Žalobce v řízení neprokázal své tvrzení, že kupní cenu za byt zaplatil J. P. a až do podání dovolání nikdy neučinil žádný úkon směřující k započtení své pohledávky ze smlouvy o půjčce na kupní cenu; teprve v dovolání namítl, že v řízení učinil úkon směřující k započtení. Navíc započíst nelze pohledávky promlčené a oni promlčení pohledávky ze smlouvy o půjčce z 9. 4. 2001 namítli. Žalovaní jsou nadále přesvědčeni, že žalobce neměl za J. P. žádné jiné pohledávky. Pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 9.4. 2001 neuplatnil ani v dědickém řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
Ačkoli žalobce v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že odvolací soud při rozhodování pominul skutečnost, že již při prvním jednání soudu prvního stupně učinil právní úkon směřující k započtení své pohledávky ze smluv o půjčce vůči pohledávce ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě a pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy (zejména listinné důkazy), musely by učinit odlišné zjištění ohledně zaplacení kupní ceny. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, tedy pokud by vycházel ze zjištění, že učinil úkon započtení, resp. že kupní cenu nemovitostí zaplatil, musel by následně dovodit, že odstoupení žalovaných od smlouvy o budoucí kupní smlouvě je neplatné.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované K. S. náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 437,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. července 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu