ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.61.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 61/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. Š., , zastoupeného JUDr. A. V., advokátem, proti žalovaným 1) A. k. a. s. S., a 2) m. N. J. s, zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, o zaplacení částek 60.229,10 Kč, 601.920,- Kč a 4,095.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 2/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co 130/2003-637, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. O. M., advokáta.
III. Mezi žalobcem a prvou žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 C 2/94-618, uložil prvé žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.013,90 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 10. 9. 2000 do 15. 7. 2001 (výrok I.), zamítl vůči ní žalobu o zaplacení částky 60.229,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do 8. 9. 2000 (výrok II.). Rovněž zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 5.013,90 Kč od 15. 2. 1993 do 14. 7. 1994, jakož i žalobu o zaplacení 16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 9. 9. 2000 a 16 % úroku z prodlení z částky 60.229,10 Kč od 9. 9. 2000 do zaplacení. Dále zamítl žalobu vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 601.920,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do 14. 7. 2001 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok III.) a o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok IV.). Rovněž zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku p. č. o výměře 1.465 m2, p. č. o výměře 2.037 m2 a p. č. o výměře 445 m2 v katastrálním území L., vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu v N. J., je druhý žalovaný (výrok V.), včetně žaloby, aby tento žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1,420.920,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení (výrok VI.). Taktéž zamítl žalobu vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 4,095.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok VII.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII., IX. a X.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co 130/2003-637, odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., VII a v části výroku doplňujícího rozsudku ze dne 29. ledna 2003, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3 % za dobu od 15. 2 1993 do 13. 1. 1993 a ve výši 16 % za dobu od 16. 7. 2001 do zaplacení a úroků z prodlení z částky 60.229,10 Kč ve výši 16 % od 9. 9. 2000 do zaplacení, potvrdil. Ve zbývající napadené části doplňujícího rozsudku ze dne 29. ledna 2003 a ve výroku VIII. a v části výroku X. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3 % za dobu od 14. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 1994 do 9. 9. 2000; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvou žalovanou a mezi státem a prvou žalovanou. Ve výrocích IV., V., VI. a IX. a ve zbývající části výroku X. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolání sepsaném advokátem dne 29. 11. 2007 žalobce (dále též „dovolatel“) uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolávaje se na právní argumentaci obsaženou v podání ze dne 7. 4. 2004 pod body II., III. a VII. v otázce nároku na zaplacení částky 60.229,10 Kč z titulu náhrady škody za vykácené porosty, vytýká odvolacímu soudu, že při určení náhrady za vykácené porosty vycházel z §24 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění platném do 30. 6. 1993. Je přesvědčen, že s přihlédnutím k cenové liberalizaci mu náhrada měla být vypočtena podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. účinné od 1. 11. 1991. Pochybení odvolacího soudu shledává rovněž v tom, že nesprávně aplikoval §106 odst. 2 občanského zákoníku v případě žalobního požadavku na zaplacení částky 601.920,- Kč a dospěl tak k závěru, že tento nárok je promlčen. Žalobce není dále srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 4,095.000,- Kč. Zdůraznil, že při výpočtu jeho výše vycházel z vlastních poznatků, dostupných informací, z tisku, z rozhlasu, televize a z evidence na samotné toxické skládce.
Druhý žalovaný navrhl dovolání odmítnout, neboť žalobce ve kvalifikovaně sepsaném dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Přípustnost dovolání podle shora citovaného ustanovení není způsobilá založit výhrada dovolatele k použití oceňovacího předpisu pro určení náhrady za vykácené porosty; řešení této otázky totiž plyne bez dalšího přímo z právního předpisu. Podle §24 odst. 4 části věty za středníkem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném do 30. 6. 1993, má vlastník právo vůči uživateli na finanční náhradu ve výši rozdílu mezi cenami trvalých porostů platnými ke dni účinnosti tohoto zákona; zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991 a k tomuto dni byla platným cenovým předpisem vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, jež byla zrušena až k 1. 11. 1991, kdy byla nahrazena vyhláškou č. 393/1991 Sb. Správně proto odvolací soud nárok dovolatele posoudil podle cenového předpisu platného k datu účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.
Jestliže podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatel považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). V posuzovaném případě vytýká žalobce odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §106 odst. 2 obč. zák. při posouzení, zda došlo k promlčení práva na náhradu škody v částce 601.920,- Kč. Na řešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V této části odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se závěrem, že druhý žalovaný není ve věci náhrady škody vzniklé na pozemcích dovolatele pasivně legitimován a nikoliv na závěru, že došlo k promlčení tohoto uplatněného nároku.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle písm. c) citovaného ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Charakter skutkových námitek mají výhrady dovolatele, jimiž polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že prokázal výši bezdůvodného obohacení druhého žalovaného v rozsahu částky 4,095.000,- Kč.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věty prvé o. s. ř.). Jestliže žalobce jiné námitky v dovolání nevznesl, nemohl se dovolací soud dalšími otázkami, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy prvé žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo.
Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, byl uznán povinným nahradit druhému žalovanému náklady dovolacího řízení, které představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §3 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ) ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. června 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu