ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1109.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1109/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. R. zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem proti žalovaným 1) M. T. a 2) P. T., zastoupeným JUDr. M.F., advokátkou o zaplacení 157.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 216/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. 62 Co 426/2004-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2004, č. j. 9 C 216/2002-40, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 157.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 29. 1. 2002 do zaplacení, „co do zbytku požadovaného příslušenství“ žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a právní předchůdce žalovaných P. T. sepsali dne 24. 11. 1994 listinu nazvanou „zápis o koupi“ s tím, že předmětem koupě měly být nemovitosti P. T. – pozemky p. č. 27, 39 a 40 v k. ú. D. II se stodolou, přístavbou a parcelou č. 1043 a dům č. p. 3 a dále pozemky p. č. 177, 438 a 439. Kupní cena byla sjednána částkou 157.000,- Kč, na kterou dne 9. 11. 1994 přijal prodávající zálohu ve výši 25.000,- Kč a dne 24. 11. 1994 zbytek kupní ceny. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru byl podán dne 23. 5. 1995, přičemž rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 13. 1. 1997 byl tento návrh zamítnut, neboť P. T. před podáním návrhu (tj. dne 17. 3. 1995) zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. září 1998, č. j. D 698/95-53, byla schválena dohoda dědiců, podle níž dědictví, jehož čistá hodnota činí 321.760,- Kč, po zůstaviteli nabyli rovným dílem oba žalovaní. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. prosince 1999, č. j. 15 C 199/98-99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2000, č. j. 23 Co 180/2000-117, byla zamítnuta žaloba žalobce o nahrazení prohlášení vůle žalovaných uzavřít s ním kupní smlouvu týkající se sporných nemovitostí. Na základě dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů přešla na žalobce pohledávka vůči žalovaným ve výši 157.500,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1994, případně ze dne 9. 11. 1994 jsou neplatnými právními úkony pro neurčitost předmětu koupě, navíc smlouva ze dne 9. 11. 1994 neobsahuje ani ujednání o ceně, která je podle §588 obč. zák. podstatnou náležitostí kupní smlouvy. Jelikož kupující plnil při uzavření smlouvy z neplatného právního úkonu, prodávající se na jeho úkor bezdůvodně podle §451 obč. zák. obohatil. Žalovaní jsou pak jako dědici prodávajícího (zůstavitele) povinni podle §470 odst. 1 obč. zák. zaplatit žalobci částku 157.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 62 Co 426/2004-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout jak pokud jde o skutkové závěry, tak i ve vztahu k právnímu posouzení věci. V době, kdy o věci rozhodoval byly jeho právní závěry správné. Ke změně však došlo až v důsledku námitky promlčení uplatněné žalovanými v odvolání. S odkazem na §107 odst. 1 a 2 obč. zák. a §111 obč. zák. začala objektivní promlčecí doba běžet nejpozději dne 25. 11. 1994 a uplynula dne 25. 11. 1997. Podal-li žalobce žalobu až 31. 12. 2001, je jeho nárok promlčen a nelze jej přiznat.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobce (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce promlčení jím uplatněného nároku. Při jejím posuzování odvolací soud pominul ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., podle něhož jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Pro souzenou věc to znamená, že žalobce je povinen žalovaným (jako právním nástupcům prodávajícího) vrátit nemovitosti, které byly předmětem smlouvy, oproti jejich povinnosti vrátit mu zaplacenou kupní cenu. V důsledku neplatnosti kupní smlouvy jsou žalovaní nadále vlastníky sporných nemovitostí a žalobce s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva (§100 odst. 2 obč. zák.) nemůže s úspěchem vznést námitku jeho promlčení. Odvolací soud tak neměl podle §107 odst. 3 obč. zák. přihlédnout k námitce promlčení vznesené žalovanými vůči požadavku žalobce na vrácení zaplacené kupní ceny. Neobstojí-li tento závěr, dovolatel na základě celkových okolností věci namítá, že výkon práva žalovaných vznést námitku promlčení žalované pohledávky odporuje v tomto případě dobrým mravům. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání je důvodné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobce otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce na vrácení kupní ceny je promlčen.
Podle §107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle §107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. – jehož aplikace se žalobce dovolává - míří na případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy proti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu. V souladu s §457 obč. zák. tak čelí obtížím plynoucím z toho, že vydání věci není pro nepromlčitelnost vlastnického práva ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžitého plnění promlčení podléhá. Podmínkou použití §107 odst. 3 obč. zák. je ovšem okolnost, že každá ze stran podle smlouvy obdržela plnění.
Na základě neplatné kupní smlouvy se právnímu předchůdci žalovaných dostalo finančního plnění a žalobci, který měl získat vlastnické právo k jeho nemovitostem, se plnění podle smlouvy nedostalo, neboť k převodu vlastnického práva podle §133 odst. 2 obč. zák. nedošlo. Nestal-li se žalobce vlastníkem dotčených nemovitostí, vzniklo jen jemu právo domáhat se vrácení plnění z neplatné smlouvy podle §457 obč. zák.; žalovaným z tohoto titulu právo na vrácení plnění (vlastnického práva) nemohlo vzniknout. Nebylo proto namístě aplikovat §107 odst. 3 obč. zák. a odvolací soud zjištěný skutkový stav správně poměřoval ustanovením §107 odst. 2 obč. zák.; jeho právní závěr o promlčení nároku žalobce je tak správný.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišel žalobce s (novým) tvrzením, že výkon práva žalovaných vznést námitku promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl žalobce uplatnit v průběhu odvolacího řízení, a přesto tak neučinil. Žalovaní námitku promlčení vznesli až v odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce, kterému bylo odvolání žalovaných doručeno dne 24. 6. 2004, výhradu, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, nevznesl. Odvolací soud se proto přirozeně touto otázkou nezabýval.
Žalobci se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu