ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1345.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1345/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce T. C. e. V. A. zastoupeného JUDr. E. S., advokátkou proti žalovanému A. V., , zastoupenému JUDr. A. Z., advokátem, o zaplacení 2.864,40 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 92/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2006, č. j. 26 Co 113/2006-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2006, č. j. 26 Co 113/2006-109, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. prosince 2005, č. j. 6 C 92/2004-80, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2.864,30 EUR s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 2.864,40 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka byla žalovanému zálohově zaplacena za trenérské služby, které však neposkytl v plném rozsahu předplacených hodin. Svou aktivní legitimaci ve sporu odvozoval od skutečnosti, že mu účastníci tenisových kursů postoupili své pohledávky za žalovaným.
Odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na dvou závěrech. Pokud jde o pohledávky, které měly být žalobci postoupeny v souvislosti se skupinovými tréninky, uzavřel, že žalobě nelze vyhovět pro neúplnost skutkových tvrzení. Žalobce totiž tvrdil, že některé osoby zaplatily tréninkové hodiny ve skupině, aniž specifikoval, kdo ze skupiny odměnu žalovanému zálohově zaplatil, případně zda ji v příslušném poměru plnila každá z těchto osob, a komu a v jakém rozsahu byly hodiny tenisu žalovaným skutečně poskytnuty. Z žalobních tvrzení tak nebylo možné učinit závěr o tom, komu a v jakém rozsahu měly za žalovaným vzniknout posléze převáděné pohledávky. Neoprávněnost žaloby ohledně pohledávek, jež žalobci postoupili ti, které žalovaný trénoval jednotlivě, dovodil odvolací soud ze závěru, že nebyly splněny podmínky, za kterých by žalobce mohl – jako tvrzený nabyvatel uvedených pohledávek – tyto pohledávky uplatnit vůči žalovanému namísto původních věřitelů. Vycházel přitom z úpravy §410 odst. 1 německého občanského zákoníku (B. G. – dále jen „BGB“), podle kterého je dlužník novému věřiteli povinen plnit pouze v případě, že mu byla dosavadním věřitelem předána postupní listina. Postupní listinu žalobce zaslal soudu formou přílohy k žalobě. Odvolací soud uzavřel, že předmětná listina není řádnou postupní listinou, neboť z ní není seznatelné, v jaké výši vznikla tomu kterému z původních věřitelů pohledávka za žalovaným a jakou konkrétní pohledávku tak na žalobce převádí. Právní úkony dosavadních věřitelů, jimiž byly pohledávky žalobci postoupeny, jsou tudíž neplatné pro neurčitost.
Žalobce prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v prvé řadě zpochybnil správnost citace §410 odst. 1 BGB odvolacím soudem v tom smyslu, že postupní listina musí být dlužníku předána výlučně dosavadním věřitelem a nikoli věřitelem novým. Z originálního znění citovaného ustanovení dovozuje, že pro plnění dlužníka je nerozhodné, kým mu byla listina o postoupení pohledávky vystavená původním věřitelem předána. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však spatřuje v řešení otázky vzniku povinnosti dlužníka plnit novému věřiteli. Prosazuje názor, že žalovanému v posuzovaném případě vznikla povinnost plnit mu dluh (z titulu přeplatku za neodpracované trenérské hodiny), neboť žaloba obsahovala oznámení o postoupení pohledávek a její přílohou bylo prohlášení původních věřitelů o postoupení pohledávek; byl-li hmotněprávní úkon předání listiny o postoupení pohledávek učiněn vůči soudu, stal se ve smyslu §41 odst. 3 o. s. ř. účinným i vůči žalovanému, jemuž byla žaloba doručena.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 ods. 1, 3 o. s. ř.). Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, je povolán spojovat jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Žalobce v dovolání brojí proti závěru, na kterém odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že soudu předložená listina, z níž žalobce dovozuje postoupení pohledávek, nezaložila účinky předvídané §410 odst. 1 BGB proto, že nebyla žalovanému doručena (resp. nedostala se do sféry jeho vlivu). Odvolací soud neshledal nárok žalobce po právu proto, že prohlášení původních věřitelů o postoupení svých pohledávek za žalovaným žalobci je pro svou neurčitost neplatným právním úkonem, který nemůže založit účinky podle §410 odst. 1 BGB. Tento právní závěr nebyl v dovolání zpochybněn. Námitce, že odvolací soud (vycházeje z úředního překladu) ve svém rozhodnutí nesprávně citoval §410 odst. 1 německého občanského zákoníku, lze sice přisvědčit (srov. německý text), avšak tato námitka není způsobilá zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Přes nepřesnost překladu odvolací soud při aplikaci §410 odst. 1 německého občanského zákoníku nepochybil. Ačkoli vycházel ze zjištění, že listinu o postoupení pohledávek předložil žalobce (a nikoli původní věřitelé), se touto listinou dále zabýval z pohledu náležitostí právního úkonu, který je na ní zaznamenán. Nesprávnost překladu citované právní normy tak neměla na rozhodnutí odvolacího soudu vliv.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu