ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1547.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1547/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J.L.T. – s. s., spol. s r.o. zastoupené advokátem, proti žalované m. č. P.-K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,320.238,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 11 C 273/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v P. ze dne 29. dubna 2005, č. j. 51 Co 94/2005-87, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v P. ze dne 29. dubna 2005, č. j. 51 Co 94/2005-87, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro P. ze dne 7. února 2005, č. j. 11 C 273/2002-76, ve výroku o zastavení řízení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v P. ze dne 29. dubna 2005, č. j. 51 Co 94/2005-87, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro P. ze dne 7. února 2005, č. j. 11 C 273/2002-76, ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 1,320.238,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, jež žalovaná na její úkor získala. Uváděla, že na základě uzavřené smlouvy o dílo vybudovala pro žalovanou na jejích pozemcích v K. vodovodní a kanalizační přípojky. Ačkoli žalovaná dílo převzala a potvrdila, že bylo dodáno v odpovídající kvalitě a sjednaných cenách, podala dne 20. 11. 1996 u Obvodního soudu pro P. návrh na vydání platebního rozkazu. V něm se po ní požadovala zaplatit částku 1,320.238,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem, neboť ji na straně objednatele uzavřel subjekt bez právní subjektivity (Místní úřad v P.-K.). Požadovaná částka je pak to, co jí žalovaná na základě těchto neplatných smluv plnila. Obvodní soud pro P. vyhověl návrhu platebním rozkazem ze dne 13. 8. 1997, sp. zn. 30 C 1/97, který nabyl právní moci. Částku jím přiznanou žalované zaplatila. Ačkoli účastnice neplatné smlouvy jsou povinny si ve smyslu §457 obč. zák. vzájemně vrátit vše, co podle ní dostaly, vrátila poskytnuté plnění pouze žalobkyně, žalovaná povinnost vrátit plnění poskytnuté jí žalobkyní dosud nesplnila. Protože toto plnění záleželo ve výkonech, je žalovaná povinna podle §458 odst. 1 obč. zák. uhradit peněžitou náhradu rovnající se hodnotě stavebního díla, která činí právě 1,320.238,- Kč.
Městský soud v P. usnesením ze dne 29. dubna 2005, č. j. 51 Co 94/2005-87, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro P. ze dne 7. února 2005, č. j. 11 C 273/2002-76, jímž bylo řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem a o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2004, č. j. 11 C 273/2002-54, jímž byla žaloba o zaplacení částky 1,320.238,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastnic a státu, odvolací soud usnesením ze dne 14. 1. 2005, č. j. 51 Co 409/2004-74, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že projednání věci brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.), a to překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., jelikož o požadavku žalobkyně, aby jí žalovaná poskytla peněžitou náhradu za to, co jí plnila na základě neplatné smlouvy o dílo (hodnotu stavebního díla v částce 1,320.238,- Kč), bylo již pravomocně rozhodnuto v rozkazním řízení vedeném u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 30 C 1/97. Žalovaná svůj požadavek, aby jí žalobkyně (v rozkazním řízení v opačném procesním postavení) zaplatila částku 1,320.238,- Kč s příslušenstvím, odůvodnila v návrhu na vydání platebního rozkazu tvrzením, že žalobkyně na základě smlouvy uzavřené dne 21. 10. 1993 s Místním úřadem v P.-K. provedla práce a dodávky kanalizačních a vodovodních přípojek na pozemcích žalované v K. Žalovaná uhradila mimo jiné v roce 1994 žalobkyni 1,320.238,- Kč; částky žalovanou zaplacené však neodpovídaly kvantitě ani kvalitě žalobkyní odvedených prací. Jelikož je smlouva o dílo absolutně neplatná a ke smírnému vyřešení sporu v režimu bezdůvodného obohacení nedošlo, „představuje žalovaná částka spravedlivé vypořádání sporných stran, které by jinak nastalo v případě existence a platnosti smluvního vztahu.“ Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.). Jestliže jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění, provede se vzájemné zúčtování těchto plnění a rozdíl se uloží zaplatit jednomu z účastníků. Záleží-li plnění ve výkonech, vzniká právo na peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.). Žalovaná v návrhu na vydání platebního rozkazu ve smyslu §457 obč. zák. provedla vzájemné zúčtování plnění poskytnutých na základě neplatné smlouvy o dílo a domáhala se po žalobkyni vrácení částky, o niž podle svého výpočtu hodnotu provedeného díla přeplatila. Částku, na kterou podle ní žalobkyni provedením díla vznikl nárok (tj. peněžitou náhradu za plnění spočívající ve výkonech podle §458 odst. 1 obč. zák.), od částky celkem vyplacené odečetla; domáhala se tak pouze vrácení přeplatku. Nyní v tomto řízení žalobkyně požaduje po žalované zaplacení stejné částky s tvrzením, že vodovodní a kanalizační přípojky (dílo) byly na základě smlouvy o dílo zabudovány v nemovitostech žalované; žádá tudíž zaplatit hodnotu tohoto stavebního díla. Předmět tohoto sporu však již byl obsažen v rozkazním řízení a bylo o něm pravomocně rozhodnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž označila dovolací důvody podle §241a odst. 2 a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla nesprávnost závěrů, že projednání předmětné věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté a že v rozkazním řízení bylo rozhodnuto o vrácení ceny stavebního díla podle zásad o bezdůvodném obohacení. I nadále je přesvědčena, že na základě platebního rozkazu splnila svou povinnost vyplývající z §457 obč. zák. pouze ona tím, že žalované v režimu bezdůvodného obohacení vrátila veškeré částky, které od ní obdržela za stavební dílo. Žalovaná však svou povinnost ve smyslu téhož ustanovení nesplnila, neboť jí dosud neposkytla peněžní náhradu za výkony (stavební dílo), které od ní obdržela. Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil stav, který je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná zneužila situaci, kdy se ve smlouvě o dílo nesprávně označila a žalobkyně jí v dobré víře podle smlouvy plnila. Ač žalovaná dílo bez reklamace řádně převzala, podala následně návrh na vydání platebního rozkazu. Není srozuměna ani s tím, aby nesla náklady řízení za znalecký posudek, které vznikly zbytečně. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně sice v dovolání označila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak (posuzováno podle obsahu dovolacích námitek ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř.) ve skutečnosti tento dovolací důvod neuplatnila a rovněž netvrdila žádnou zmatečnost. Protože ani z obsahu spisu existence těchto vad nevyplývá, dovolací soud se s ohledem na svou vázanost uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace zabýval dovolací výhradou, jak byla žalobkyní obsahově vymezena.
Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil otázku existence překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
O stejnou věc ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 60/2001, R 31/2002 a R 85/2003).
Podle §172 odst. 1 věty první o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.
Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. Soud přistoupí k vydání platebního rozkazu (při splnění zákonem požadovaných podmínek), jestliže žalobou uplatněné právo vyplývá ze skutečností, které v ní uvedl žalobce. Jinými slovy, jedním z předpokladů vydání platebního rozkazu je takové vylíčení rozhodujících skutečností, které soudu umožní žalobcem tvrzený skutkový základ podrobit právnímu posouzení. Skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak úplně, aby bylo možno posoudit, jaký právní nárok je uplatňován (jaký právní předpis má být použit), a z hlediska hypotézy právní normy, kterou soud uvažuje, musí být žalobcem tvrzeny všechny skutečnosti, s nimiž tato norma spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Jestliže ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě nevyplývá uplatněné právo, nelze o takové žalobě rozhodnout platebním rozkazem, ledaže by rozhodné skutečnosti vyplývaly z listin předložených žalobcem nebo z jeho dalších podání, jimiž by v rámci přípravy jednání potřebná tvrzení doplnil.
V posuzovaném případě Obvodní soud pro P. platebním rozkazem ze dne 13. srpna 1997, sp. zn. 30 C 1/97, který nabyl právní moci dne 23. března 1999, uložil žalobkyni (v procesním postavení žalované) zaplatit žalované (v procesním postavení žalobkyně) částku 1,320.238,- Kč s 18 % úroky ode dne 30. 12. 1996 do zaplacení a vyčíslené náklady řízení. Rozhodl tak o žalobě, podané u tohoto soudu dne 30. 12. 1996, v níž žalovaná svůj požadavek odůvodnila tím, že dne 20. 10. 1993 učinila žalobkyně jako zhotovitel návrh smlouvy o dílo, podle níž se zavázala vybudovat kanalizační a vodovodní přípojky v počtu přibližně 90 ks o celkové délce cca 600 m s tím, že dílo předá 30. 4. 1994. Návrh smlouvy, který byl určen objednateli Místnímu úřadu K., byl dne 21. 10. 1993 podepsán V. Z. a opatřen byl razítkem „Místní úřad v P.-K.“. Na podkladě této smlouvy žalobkyně Místnímu úřadu K. účtovala zálohy a splátky a provedla konečné vyúčtování. Žalovaná takto v roce 1994 mimo jiné zaplatila dle faktur č. 31033, 31078, 31105 a 31144 celkem 1,320.238,- Kč. Částky žalovanou zaplacené neodpovídaly kvantitě ani kvalitě provedených prací. Snaha žalované vyřešit spornou záležitost kompromisní dohodou, podle níž by žalobkyně vrátila alespoň 1,019.427,- Kč, nebyla úspěšná. Protože smlouvu uzavřel místní úřad, který nemá právní subjektivitu, jde o absolutně neplatný právní úkon a sporné nároky je třeba vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Žalovaná částka, která je tak požadována z titulu bezdůvodného obohacení, podle žalované „představuje spravedlivé vypořádání sporných stran, které by jinak nastalo v případě existence a platnosti jejich smluvního vztahu“. Takové vylíčení rozhodujících skutečností není sice z hlediska právního posouzení uplatněného nároku úplné a vyčerpávající, avšak žalovaná k žalobě připojila celou řadu listinných důkazů, z nichž vyplynuly další pro věc potřebné skutečnosti. Ze smlouvy o dílo ze dne 21. 10. 1993 a jejích dodatků ze dne 15. 4. 1994 a 27. 10. 1994 vyplývá, že byla uzavřena mezi objednatelem označeným jako Místní úřad K., a zhotovitelem označeným jako J. L. T s. r. o.; jejím předmětem byla výstavba kanalizační a vodovodní přípojky blíže specifikované, kterou se zhotovitel zavázal dokončit do 30. 4. 1994, a objednatel se zavázal zaplatit cenu díla stanovenou jako součin výměr skutečně provedených prací a jednotkových cen konkrétně dohodnutých ve smlouvě s tím, že provedené práce budou kryty formou měsíčních záloh a že konkrétní výše ceny díla (vyúčtování) bude stanovena po odevzdání a převzetí díla. Původně dohodnutý termín díla byl prodloužen v návaznosti na upřesňování rozsahu díla objednatelem. Dílo bylo zhotovitelem objednateli odevzdáno dne 17. 11. 1994 (viz protokol o předání a převzetí díla z téhož dne). Žalovaná žalobkyni v době od 20. 10. 1993 do 21. 12. 1994 zaplatila na zálohách a splátkách ceny díla celkem 4,106.596,- Kč. Žalobkyně žalované vyúčtovala cenu provedených prací (díla) konečnou částkou 3,406.313,- Kč a rozdíl v částce 700.283,- Kč jí vrátila (viz konečné vyúčtování provedených prací ze dne 25. 7. 1995 podle smlouvy o dílo ze dne 21. 10. 1993 s připojenými fakturami a platebními doklady).
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně žalované na základě pravomocného platebního rozkazu nevrátila vše, co podle neplatné smlouvy o dílo od ní obdržela (jak argumentuje v dovolání), nýbrž pouze rozdíl mezi celkovou částkou zaplacenou na všech zálohách a hodnotou jí provedeného díla (kterou pokládá žalovaná za nižší než 3,406.313,- Kč zaplacených žalobkyni na cenu díla, neboť „částky žalovanou zaplacené neodpovídaly kvantitě ani kvalitě provedených prací“). Na základě rozhodných skutečností vylíčených v návrhu na vydání platebního rozkazu a vyplývajících z připojených listinných důkazů lze uzavřít, že žalovaná v rozkazním řízení uplatnila nárok na vzájemné vydání bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno každou z účastnic plněním z neplatné smlouvy. V souladu s §457 obč. zák., podle něhož je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal, provedla žalovaná zúčtování peněžitých plnění, které si mají účastnice vzájemně vracet, tj. částky 3,406.313,- Kč a hodnoty stavebního díla odpovídající kvantitě a kvalitě provedených prací (coby peněžité náhrady ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák, neboť plnění, které žalobkyně poskytla žalované, záleželo ve výkonech). Po žalobkyni pak požadovala zaplatit pouze 1,320.238,- Kč jako rozdíl vzniklý tímto zúčtováním a Obvodní soud pro P. tomuto návrhu platebním rozkazem zcela vyhověl.
Jestliže se žalobkyně v tomto řízení domáhá po žalované zaplacení částky 1,320.238,- Kč na základě skutkového tvrzení, že jde o hodnotu díla (vodovodních a kanalizačních přípojek), které pro žalovanou provedla podle smlouvy uzavřené s Městským úřadem K. dne 21. 10. 1993, s tím, že platebním rozkazem Obvodního soudu pro P. ze dne 13. 8. 1997, sp. zn. 30 C 1/97, bylo rozhodnuto pouze o vrácení plnění, které na základě této neplatné smlouvy poskytla žalovaná jí, a nikoli též o vrácení vzájemného plnění, které ona poskytla žalované, je závěr odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté správný. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 30 C 1/97 totiž bylo pravomocně rozhodnuto o stejné věci, neboť se řízení týkalo totožných účastníků řízení (byť v opačné procesním postavení) a stejného předmětu řízení (tentýž nárok na vydání bezdůvodného obohacení - vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy - byl uplatněn na základě stejných skutkových tvrzení). Formulace petitu žaloby odpovídala tomu, že žalovaná provedla zúčtování vzájemných peněžitých plnění mezi ní a žalobkyní, které jsou si povinny vracet ve smyslu §580, §457 a §458 odst. 1 obč. zák., a po žalobkyni požadovala částku 1,320.238,- Kč s příslušenstvím, neboť jí poskytnuté plnění převyšovalo o tuto částku plnění, které obdržela od žalobkyně. Dovolací soud se proto shoduje s odvolacím soudem, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 30 C 1/97 bylo rozhodnuto též o vrácení plnění poskytnutého žalobkyní žalované.
Z řečeného vyplývá, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.), protože projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. Dovolací soud proto zamítl dovolání mířící proti výroku napadeného usnesení, jimiž bylo řízení zastaveno (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, neshledal dovolací soud přípustným, a proto je v této části odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání proti nákladovým výrokům nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť není rozhodnutím ve věci samé, a přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani podle §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadený výrok rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu