ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1615.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1615/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. M. zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 530.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Ž. n. S. pod sp. zn. 9 C 198/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v B.ze dne 31. května 2005, č. j. 17 Co 40/2004-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.805,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 530.000,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal plněním z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 14. 8. 1993.
Okresní soud ve Ž. n. S. rozsudkem ze dne 29. září 2003, č. j. 9 C 198/99-55, uznal žalovaného povinným do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 530.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek vydal poté, kdy Krajský soud v B. usnesením ze dne 15. května 2003, č. j. 15 Co 89/2001-35, jeho předchozí (žalobě rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 9 C 198/99-25, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 17 Co 40/2004-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o 530.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 14. 8. 1993 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jíž byl převáděn osobní automobil zn. A., č. motoru IZ 022327/92, č. karoserie WAVZZZ8CZPA009048/92 (dále jen „předmětný automobil“, resp. „automobil“) za sjednanou kupní cenu 530.000,- Kč; jako prodávající byl v této smlouvě formálně označen otec žalovaného a jako kupující otec žalobce. Žalovaný od žalobce převzal kupní cenu a použil ji pro svou potřebu. Otec žalobce automobil užíval až do 1. 8. 1994, kdy jej prodal R. K. za kupní cenu 500.000,- Kč. Tomu byl 19. 1. 1996 automobil zabaven hraniční policií, neboť šlo o automobil, který byl svému majiteli v SRN odcizen a jemu byl také posléze orgány činnými v trestním řízení vydán. Platebním rozkazem Okresního soudu v J. ze dne 2. 6. 1997, sp. zn. Ro 661/97, bylo V. K., st. (otci žalobce) uloženo zaplatit R. K. 530.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 14. 8. 1993, je neplatným právním úkonem, neboť jí byla převáděna věc, která nebyla ve vlastnictví převádějícího (odcizené vozidlo). Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že kupní cena 530.000,- Kč představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na úkor žalobce získal, a je povinen mu vydat. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal důvodnou námitku žalovaného, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť bylo uplatněno po uplynutí tříleté (objektivní) promlčecí doby, a proto žalobu zamítl. Konstatoval, že ustanovení §107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), míří pouze na případy synallagmatických závazků. Protože žalovaný nebyl vlastníkem převáděného automobilu, nestojí proti sobě právo na vydání peněžitého plnění oproti právu vlastnickému, nýbrž pouze vzájemná (promlčitelná) práva na určitá peněžitá plnění. Pro počátek objektivní promlčecí doby je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo, tj. den kdy žalobce od žalovaného přijal plnění z neplatné kupní smlouvy (14. 8. 1993). Promlčecí doba začala běžet 15. 8. 1993 a skončila dne 15. 8. 1996. Žaloba byla podána 21. 6. 1999, tedy po uplynutí této lhůty, a žalovaný vznesl námitku promlčení. Odvolací soud neshledal výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k promlčení jeho práva na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy. Je totiž přesvědčen, že v daném případě je promlčecí doba desetiletá, neboť ze zjištěných skutkových okolností (porovnáním výpovědí žalovaného před soudem ve Ž. n. S. a v J.) vyplynulo, že žalovaný v okamžiku, kdy mu předával předmět koupě, věděl, resp. vědět musel, že původ automobilu je více než podezřelý. Automobil totiž přivezl přes státní hranici jakýsi neznámý muž, jehož totožnost žalovaný neznal a nezjišťoval, a přesto mu svěřil osobní doklady svého otce. Ačkoli věděl, že otcův podpis na dokladech o přihlášení vozidla není pravý, ujistil žalobce, že je na něho převáděno vlastnické právo k automobilu a převzal od něho kupní cenu. V kupní smlouvě pak uvedl svého otce jako prodávajícího, byť jím byl ve skutečnosti on sám. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Nadále nesouhlasí se závěrem soudů, že žalobce byl kupujícím. Připomíná, že sám před Okresním soudem v J. uvedl, že automobil koupil jeho otec, který jej pak následně prodal panu K., přičemž tato jeho výpověď korespondovala plně s výpovědí jeho otce. Zásadně pak nesouhlasí ani s názorem, že by se na úkor žalobce úmyslně obohatil. Vozidlo bylo pořízeno v dobré víře, že je bez vad, bylo řádně procleno a přihlášeno k provozu na příslušném dopravním inspektorátu. Bylo jím a jeho otcem užíváno až do doby prodeje v srpnu 1993 a žádná z okolností nenasvědčovala tomu, že jde o vůz kradený. Stejné stanovisko zaujala i policie, která po zajištění automobilu v SRN dne 19. 1. 1996 znovu prověřovala okolnosti převozu vozidla do České republiky. Poukazuje-li žalobce na rozpory ve výpovědích, neměl by pomíjet rovněž svou rozporuplnou výpověď. Rozpory ve výpovědích nemohou vést k závěru, že jednal s vědomím, že jde o odcizené vozidlo.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o.s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce v dovolání obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu dovolání se podává, že žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že došlo k promlčení jeho práva na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy. Namítá přitom, že v daném případě je promlčecí doba desetiletá, neboť ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že žalovaný v okamžiku, kdy mu předával předmět koupě, věděl, resp. vědět musel, že původ automobilu je více než podezřelý. Ačkoli tedy žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu a že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahového vylíčení jeho dovolacích námitek vyplývá, že právní závěr o promlčení práva zpochybnil pouze výhradou k absenci skutkového zjištění odvolacího soudu o úmyslu žalovaného na jeho úkor se obohatit. Ve skutečnosti tedy nezpochybňuje právní kvalifikaci věci provedenou odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítá, že odvolací soud měl z okolností, které vyšly v řízení najevo, dovodit, že jednání vedoucí k obohacení žalovaného bylo z jeho strany úmyslné (jinak řečeno, že úmyslem žalovaného bylo získat na jeho úkor bezdůvodné obohacení). a na základě takto odlišně postaveného skutkového stavu věci činí odlišné právní závěry. Pomíjí však skutečnost, že v rámci řízení, a to ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, žádná tvrzení ohledně existence úmyslu žalovaného na jeho úkor se úmyslně obohatit neuváděl.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Za nové jsou považovány všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a v řízení před odvolacím soudem.
Lze uzavřít, že dovolací námitky vychází z nových skutečností a dovolací soud není podle §241a odst. 4 o. s. ř. oprávněn se jimi zabývat. Protože z jiných, než shora uvedených důvodů, dovolatel závěry odvolacího soudu svým dovoláním nezpochybnil, nebylo možné je podrobit přezkumu v rámci dovolacího řízení. Nejvyššímu soudu České republiky tak nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 19.730,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,ve znění do 31. 8. 2006), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu