ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.269.2006.1
sp. zn. 33 Odo 269/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. K., zastoupeného Mgr. M. V., advokátem proti žalovanému J. B., zastoupeného Mgr. J.B., advokátem o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 1052/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č. j. 29 Co 585/2004-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 24 C 1052/2001-61, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci vozidlo MITSUBISHI GALANT, barvy bordó (dále též „předmětné vozidlo“), oproti vydání částky 55.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Z výpovědí žalobce a svědků J. K., I. H. a M. K. vzal za prokázané, že dne 29. 6. 2000 žalovaný zaplatil žalobci částku 50.000,- Kč při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se předmětného vozidla a následně došlo ke změně zápisu v evidenci motorových vozidel. Tvrzení žalovaného o předání druhé splátky kupní ceny ve výši 50.000,- Kč soud prvního stupně neuvěřil, neboť nebylo podpořeno žádným dalším důkazem. Svědkyně M. K. vypověděla, že k předání druhé splátky časově došlo v červenci 2000, zatímco žalovaný nejprve tvrdil předání dvou splátek ve dnech 15. 6. 2000 a 29. 6. 2000 a následně uváděl, že k předání došlo 29. 6. 2000 a v červenci 2000. Pokud M. K. viděla, jak žalovaný složil částku 50.000,- Kč do pokladny, neznamená to, že ji složil na kupní cenu vozidla. Soud prvního stupně nevycházel z kupní smlouvy datované dnem 29. 6. 2000, neměl ji za věrohodnou, neboť považoval za nelogické, aby ve stejný den byly uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní a vlastní kupní smlouva, ve které není navíc žádná zmínka o zaplacení druhé splátky kupní ceny. Jako nepravděpodobné hodnotil i tvrzení o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní před datem 29. 6. 2000. Příjmový doklad znějící na částku 100.000,- Kč vystavený Marií Kadlecovou, jenž není podepsán žalobcem neprokazuje zaplacení celé kupní ceny. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy pro nezaplacení druhé splátky ve lhůtě do 15. 7. 2000 žalobce dopisem ze dne 24. 5. 2001 odstoupil od kupní smlouvy, je žalovaný povinen vydat žalobci předmětný vůz oproti zaplacení jím složené části kupní ceny.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 29 Co 585/2004-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování opětovným výslechem svědkyně M. K., smlouvou o smlouvě budoucí kupní a kupní smlouvou dospěl k závěru, že účastníci podepsali listinu označenou jako smlouva o smlouvě budoucí kupní dne 29. 6. 2000, která je obsahově kupní smlouvou s výhradou vlastnického práva. Podle ní došlo k zaplacení zálohy na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč, přičemž zbytek měl být doplacen do 15. 7. 2000. Vycházeje z výpovědi svědkyně M. K. a příjmového dokladu opatřeného datem 29. 6. 2000, vzal – na rozdíl od soudu prvního stupně – za prokázané předání druhé splátky na kupní cenu v červenci 2000. Žalovaný tedy zaplatil dohodnutou kupní cenu včas a žalobce proto nemohl pro jeho prodlení od kupní smlouvy platně odstoupit.
V dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není srozuměn se závěrem, že v řízení bylo prokázáno zaplacení celé dohodnuté kupní ceny a že tudíž nemohl platně odstoupit od kupní smlouvy. Odvolací soud neměl uvěřit svědkyni M. K., neboť její výpověď je nevěrohodná, a neměl pominout výpovědi žalobce a svědků I. H. a J. K.. Žalobce zdůrazňuje, že M. K. byla přítomna pouze jedinému předání částky 50.000,- Kč a nemůže tudíž potvrdit, že šlo o plnění druhé splátky. Nelogickým se žalobci jeví odůvodnění, proč došlo k antidatování potvrzení o zaplacení částky 100.000,- Kč. Popírá, že by údaje v něm uvedené byly pravdivé. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný zaplatil druhou splátku kupní ceny v červenci 2000, nemůže obstát již proto, že sám žalovaný vypověděl, že první splátku zaplatil 15. 6. 2000 a druhou dne 29. 6. 2000. Žalobce navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.] a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalobcem obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání důvodnosti dovolání může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání zpochybnil. Není důležité, jak dovolatel sám jím uplatňovaný dovolací důvod označil, rozhodující je, jak jej obsahově vymezil (41 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce v dovolání brojí proti závěru, že žalovaný prokázal zaplacení celé dohodnuté kupní ceny. Ačkoli v dovolání výslovně deklaruje použití dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jimiž lze vytýkat existenci vad řízení, majících za následek nesprávné rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti svými námitkami zpochybnil skutkové závěry odvolacího soudu a uplatnil tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na zpochybnění skutkových zjištění.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné nebo nezákonné); k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze pak usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr dovozující, že sjednaná kupní cena ve výši 100.000,- Kč byla ve dvou splátkách žalovaným zaplacena, učinil odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Toto zjištění vyplývá z výslechu svědků J. K. a I. H. (tyto závěry převzal odvolací soud z výsledků dokazování před soudem prvního stupně), kteří potvrzují předání částky 50.000,- Kč dne 29. 6. 2000, a z výpovědi svědkyně M. K., jež potvrzuje předání další částky 50.000,- Kč blíže neurčeného dne v červenci 2000, jakož i z listinných důkazů (smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 29. 6. 2000, příjmového dokladu datovaného dnem 29. 6. 2000); náležitě a zcela logicky přitom odvolací soud zdůvodnil, proč výpovědi svědkyně M. K. – s přihlédnutím k dalším shora citovaným důkazům - uvěřil. Neobstojí rovněž námitka žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k výpovědím svědků J. K. a I. H., když naopak výpovědi těchto svědků tvoří skutkový podklad pro závěr, že k předání prvních 50.000,- Kč došlo dne 29. 6. 2000.
Nelze proto dovodit, že by odvolací soud nevzal v úvahu všechny provedené důkazy nebo že by se při jejich hodnocení dopustil pochybení vedoucího k logickému rozporu, a odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, pominul.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s .ř. tak nebyl žalobcem uplatněn důvodně.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Z těchto důvodů nemohl dovolací soud přihlédnout k novým tvrzením žalobce, obsaženým v jeho podáních ze dne 26. 3. 2007 a 12. 7. 2007 a vztahujícím se k výsledkům řízení ve věcech 2 T 248/2003 a 15 C 69/2005 vedeným u Okresního soudu v Liberci.
Žalobci se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu