ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.553.2006.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. K. H., zastoupenému advokátem, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 6 C 173/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 15. prosince 2005, č. j. 10 Co 699/2005-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta se sídlem v K.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu, jejímž předmětem bude směna jejích pozemků v k. ú. K. H. parc. č. 203/1 – trvalý porost o výměře 5.395 m2, parc. č. 203/2 – trvalý porost o výměře 3.744 m2 a parc. č. 203/6 – ostatní plocha o výměře 540 m2, zapsaných na LV č. 476, za pozemek žalovaného parc. č. 177/1 – ostatní plocha o výměře 951 m2, zapsaný na LV č. 10.001; tato povinnost pro žalovaného vyplývá z nedatované smlouvy o smlouvě budoucí, kterou účastníci uzavřeli.
Okresní soud v K. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 2005, č. j. 6 C 173/2003-161, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí žalobu zamítající rozsudek ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 173/2003-122, byl usnesením Krajského soudu v P. ze dne 5. dubna 2005, č. j. 10 Co 190/2005-140, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že nedatovaná smlouva o smlouvě budoucí je pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná a že žalobkyně se nemůže domáhat nahrazení projevu vůle žalovaného města směřujícího k uzavření směnné smlouvy.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 10 Co 699/2005-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nahradil vůli žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu, podle které žalobkyně směňuje pozemky v k. ú. K. H. parc. č. 203/1 – trvalý travní porost o výměře 5.395 m2, parc. č. 203/2 – trvalý travní porost o výměře 3.744 m2 a parc. č. 203/6 – ostatní plocha o výměře 540 m2, zapsané na LV č. 476, za pozemek žalovaného parc. č. 177/1 – ostatní plocha o výměře 951 m2, přičemž takto směněné pozemky každá ze smluvních stran přijímá do svého vlastnictví. Na vyrovnání rozdílu hodnot směněných nemovitostí žalovaný zaplatí žalobkyni částku 378.240,- Kč do tří měsíců od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí s tím, že na tuto částku již bylo zálohově zaplaceno 320.000,- Kč; zároveň uhradí žalobkyni doložené náklady spojené s převodem vlastnictví ve lhůtě třiceti dnů ode dne vyčíslení těchto nákladů, náklady na provedení geometrického zaměření ponesou účastníci smlouvy rovným dílem. Ve „zbývající části“ odvolací soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalovaného. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli blíže neurčeného dne smlouvu o smlouvě budoucí schválenou zastupitelstvem žalovaného města, podle níž se dohodli, že do 30. 9. 2002 uzavřou smlouvu o směně svých identifikovaných pozemků a rozdíl ve výměrách bude doplacen částkou 80,- Kč za 1 m2 ve sjednaném termínu splatnosti. Vzhledem k názoru žalovaného, že smlouva je neplatná a potřeba směny již netrvá, nedošlo v dohodnutém termínu k uzavření směnné smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je platná. Směňované nemovitosti jsou řádně individualizovány parcelním číslem a katastrálním územím a neurčité není ani ujednání o finančním vyrovnání rozdílu hodnot směněných nemovitostí (uvedením způsobu, jak se doplatek vypočítá). Konstatoval, že při výkladu obsahu smlouvy je pochybnosti nutno odstranit výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. Nelze přitom odhlédnout od toho, že návrh smlouvy předložil žalovaný, a proto formulace připouštějící různý výklad musí být vyloženy k jeho tíži. Neplatnost smlouvy nezpůsobuje absence data jejího uzavření, neboť podstatnou náležitost - datum, do kterého má být budoucí směnná smlouva uzavřena – text smlouvy o smlouvě budoucí obsahuje. Odvolací soud nepovažoval za odkládací podmínku závazek k předání geometrických značek, jehož porušení by mělo za následek neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. S odkazem na §161 odst. 3 o. s. ř., při respektování zásady, že soud není povinen držet se doslova uplatněného petitu, musí předmět řízení vyčerpat, ale nesmí návrh žalobce překročit (s výjimkou případů podle §153 odst. 2 o. s. ř.), místo požadavku na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyní ve lhůtě tří dnů směnnou smlouvu, nahradil prohlášení vůle žalovaného uzavřít smlouvu s odůvodněním, že rozsudek ukládající prohlášení vůle okamžikem právní moci takové prohlášení nahrazuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, konkrétně v otázce platnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Má zato, že neplatnost smlouvy je dána tím, že kromě data uzavření postrádá taktéž vyjádření vůle smluvních stran přijmout do svého vlastnictví převáděné pozemky (§588 a §611 obč. zák.). Není srozuměn s postupem odvolacího soudu, který v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř překročil návrh žalobkyně a přisoudil více, něž čeho žádala; do textu smlouvy totiž pojal (ve smlouvě o smlouvě budoucí neexistující) vyjádření projevu vůle obou budoucích smluvních stran přijmout do svého vlastnictví směňované nemovitosti, a sám určil lhůtu k zaplacení částky 378.240,- Kč a nákladů spojených s převodem nemovitostí; tímto způsobem napravil zásadní nedostatky smlouvy o smlouvě budoucí. Žalovaný zdůrazňuje, že součástí žaloby ze dne 20. 6. 2003 nebyl text navrhované smlouvy a petit žaloby ani nezahrnoval přesnou formulaci obsahu smlouvy, nýbrž pouhý odkaz na „podmínky ujednané ve smlouvě o smlouvě budoucí“. Soudy přesto žalobu považovaly za perfektní, a proto chybně posoudily jeho námitku promlčení práva na uzavření smlouvy podle §50a odst. 2 obč. zák.; až podáním ze dne 26. 7. 2004 žalobkyně vady původní žaloby odstranila. Teprve tento den lze považovat za okamžik řádného uplatnění práva na uzavření smlouvy. Žalovaný má zato – s odkazem na §80 písm. b) a §161 odst. 3 o. s. ř. - že výrok rozsudku odvolacího soudu nesplňuje zákonné požadavky, jelikož enunciát „nahrazuje vůli žalovaného“ uzavřít smlouvu, ačkoliv správně měla být žalovanému podle §80 písm. b) o. s. ř. uložena „povinnost uzavřít“ se žalobkyní smlouvu uvedeného znění. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s výjimkou níže uvedených procesních vad), k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými dovolacími důvody.
Dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle §50a odst. 2 věty prvé obč. zák. nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím.
Nedatovanou smlouvou o smlouvě budoucí se smluvní strany dohodly na směně pozemků žalobkyně blíže specifikovaných za individuálně určený pozemek žalovaného s tím, že rozdíl výměr bude finančně dorovnán tak, že žalovaný doplatí žalobkyni 80,- Kč za 1 m2 pozemku a zaplatí jí ostatní náklady spojené s převodem, vyjma geometrického zaměření, které se provede na náklady obou účastníků smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit při podpisu této smlouvy žalobkyni na její účet vedený u Č. s. a. s. v K. částku 270.000,- Kč jako zálohu finančního vyrovnání za koupi zbytkové výměry pozemku a jeho zbývající část zaplatit do 31. 12. 2002. Závazně si účastníci sjednali, že smlouva směnná se smlouvou kupní bude uzavřena do 30. 9. 2002.
Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že se její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu. Smlouva o budoucí smlouvě musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy odpovídající smluvnímu typu, ke kterému se vztahuje; jako právní úkon musí též vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v §34 a násl. obč.zák.
Dovolatel považuje závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí za nesprávný, neboť má zato, že obligatorní náležitostí takové smlouvy je i datum jejího uzavření a prohlášení smluvních stran o převzetí směněných věcí.
Z §50a odst. 1 obč. zák. vyplývá, že k platnému uzavření smlouvy o smlouvě budoucí je nezbytná (mimo písemné formy) dohoda o době, do které má být uzavřena budoucí (např. kupní nebo směnná) smlouva, a dohoda o podstatných náležitostech budoucí smlouvy. Jestliže podle §611 obč. zák. se ustanovení o kupní smlouvě přiměřeně použijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující, potom esenciální náležitostí smlouvy je nutno rozumět označení jejích účastníků (smlouvu o smlouvě budoucí lze totiž uzavřít i ve prospěch třetího) a identifikaci předmětů směny (směňovaných věcí). Protože z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost smlouvu o smlouvě budoucí datovat a doba, do které bude budoucí smlouva uzavřena je v článku V. smlouvy o smlouvě budoucí uvedena, není dovolací námitka, že absence data uzavření smlouvy způsobila její neplatnost, důvodná; ze stejného důvodu neobstojí ani výhrada, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná, neboť neobsahuje závazek obou smluvních stran směněné věci přijmout do svého vlastnictví.
Žalovaný dále namítá, že právo žalobkyně domáhat se nahrazení projevu vůle se podle §50a odst. 2 obč. zák. promlčelo, jelikož žaloba ze dne 20. 6. 2003 nebyla perfektní (neobsahovala znění směnné smlouvy) a tento nedostatek žalobkyně zhojila až podáním ze dne 26. 7. 2004, tj. po uplynutí jednoroční lhůty, která skončila 30. 9. 2003. Podle dovolatele podáním vadné žaloby nebylo právo na nahrazení prohlášení vůle soudem uplatněno včas.
Dovolatel se v prvé řadě mýlí, má-li zato, že lhůta uvedená v §50a odst. 2 obč. zák. je lhůtou promlčecí (§100 obč. zák.), neboť jde o lhůtu prekluzivní (propadnou) podle §583 obč. zák.; neuplatní-li totiž účastník smlouvy o smlouvě budoucí ve lhůtě jednoho roku od okamžiku, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena, u soudu právo, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, nemůže tak již později s úspěchem učinit; k marnému uplynutí této lhůty soud přihlédne i bez výslovné námitky. Nelze souhlasit s výhradou dovolatele, že žalobkyně uplatnila právo na nahrazení prohlášení vůle opožděně. Podle smlouvy o smlouvě budoucí mělo dojít k uzavření směnné smlouvy do 30. 9. 2002. Pakliže se tak nestalo, začala běžet jednoroční lhůta (§122 odst. 2 obč. zák.) k uplatnění práva u soudu, která skončila 30. 9. 2003. Dne 23. 6. 2003 podala žalobkyně žalobu, kterou opřela o existenci smlouvy o smlouvě budoucí, podle níž se domáhala uložení povinnosti žalovanému uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku směnnou smlouvu spojenou se smlouvou kupní na převod pozemků parc. č. 203/1, 203/2 a 203/6 a pozemku parc. č. 177/1 v obci a k. ú. K. H. „za podmínek ujednaných ve smlouvě o smlouvě budoucí“. S žalovaným lze souhlasit, že žalobní žádání (petit) ani odůvodnění žaloby neobsahovaly text nuceně uzavírané smlouvy. Lze mu přisvědčit i v tom, že má-li být rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků budoucí smlouvy, musí být obsah této smlouvy přesně uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku rozsudku uveden odkaz na obsah připojené smlouvy, která tvoří jeho součást. Přesto, že žaloba ze dne 20. 6. 2003 byla z tohoto pohledu vadnou (až u jednání dne 23. 10. 2003 žalobkyně petit upřesnila), nebylo ji možné považovat za nesrozumitelné podání, neboť z vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.) jednoznačně vyplývá, že jí žalobkyně uplatnila v hmotněprávní lhůtě právo na splnění povinnosti žalovaného, uzavřít s ní směnnou smlouvu blíže specifikovaných nemovitostí; neurčitost petitu žaloby na nahrazení prohlášení vůle, která byla odstraněna až podáním došlým soudu po uplynutí jednoroční lhůty podle §50a odst. 2 obč. zák., neznamená, že právo domáhat se nahrazení prohlášení vůle prekludovalo, jestliže z odůvodnění včas podané (avšak takovou vadou trpící) žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá splnění povinnosti žalovaného ze smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 obč. zák. Upřesní-li v průběhu řízení žalobce neurčitý petit žaloby (§79 odst. 1 o. s. ř.) vyplývající nadále ze stejných skutkových tvrzení, nejde o změnu žaloby podle §95 odst. 1 o. s. ř. Nebylo důvodu, aby soud prvního stupně u jednání dne 27. 7. 2004 o takové „změně“ usnesením rozhodoval.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn.
Přestože žalovaný v dovolání avizuje jen uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) výhradami, že výrok rozsudku odporuje §80 písm. b) o. s. ř. a že odvolací soud překročil návrh žalobkyně a přisoudil jí více, něž žádala, ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odmítne-li jeden z účastníků budoucí smlouvu uzavřít vůbec nebo za dohodnutých podmínek, může se druhý domáhat splnění jeho smluvního závazku žalobou podle §80 písm. b) o. s. ř. Účinkem pravomocného rozsudku ukládajícího prohlášení vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.) je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího; např. rozsudek ukládající účastníku povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem právní moci rozsudku za uzavřenou (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 746). Lze proto souhlasit s žalovaným, že žalobou na plnění je i žaloba na nahrazení prohlášení vůle, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Tomuto typu žalob proto odpovídá jak petit požadující „uložení povinnosti uzavřít smlouvu“, tak petit, kterým se „nahrazuje prohlášení vůle žalovaného uzavřít smlouvu“. Nelze proto odvolacímu soudu vytknout, že na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž rozhodoval o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, svým rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu; obsahově jde o totožné prostředky k dosažení stejného cíle.
Překročení žalobního návrhu v rozporu s ustanovení §l53 odst. 2 o. s. ř. je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud začlenil do výroku svého rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle žalovaného údaje, jež nevyplývají ze smlouvy o smlouvě budoucí. Ani s touto výtkou však nelze souhlasit. V řízení o nahrazení prohlášení vůle je soud vázán návrhem na zahájení řízení (§153 odst. 2 o. s. ř) a nemůže žalobci přiznat více, než čeho se petitem domáhá. Takového procesního pochybení se odvolací soud nedopustil. Návrh rozsudečného výroku, jak byl upřesněn podáním žalobkyně ze dne 22. 10. 2003, mimo úvodní část v bodu 1., podle něhož žalované město K. H. je povinno do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobkyní smlouvu (k tomu srovnej výklad podaný shora), odvolací soud výrokem napadeného rozsudku petit vyčerpal a z jeho mezí nevybočil. Neobstojí výhrada, že obsahem žalobního požadavku nebylo určení 30 denní lhůty k zaplacení doložených nákladů spojených s převodem vlastnictví, neboť tento požadavek uplatnila žalobkyně v rámci upřesnění petitu podáním ze dne 22. 10. 2003 (viz čl. IV. odstavec první). Není překročením žaloby, jestliže oproti žalobnímu požadavku na zaplacení částky 378.240,- Kč ve lhůtě 30 dnů od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, určil odvolací soud lhůtu tříměsíční, tj. delší a návrhu žalobkyně tak obsahově nevyhověl; odvolací soud tedy nepřisoudil více, než bylo žádáno.
Lze uzavřít, že žalovanému se ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s .ř a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit a dovolací soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a dovolateli, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které ji vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč [ §7 písm. e), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. února 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu