ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.563.2006.1
sp. zn. 33 Odo 563/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 56/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2005, č. j. 14 Co 226/2004-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2005, č. j. 14 Co 226/2004-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím představujících dluh z půjčky, kterou mu poskytl dne 29. 12. 1993.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 6. února 2004, č. j. 8 C 56/2001-144, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 500.000,- Kč s 16 % úrokem ročně z této částky od 30. 12. 1993 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 29. 12. 1993 půjčil žalovanému 500.000,- Kč, které se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12. 1997 spolu s 16 % úrokem ročně, jehož splatnost byla sjednána do 30. 1. 1998. Smlouvu o půjčce vyhotovili písemně a při jejím podpisu vystavili potvrzení o předání hotovosti. Uvedenou částku žalobce získal od R. L., který mu obnos půjčil na základě ústně uzavřené smlouvy. Žalobce půjčku R. L. vrátil na podzim 2000. Potvrzení o tom si nevystavili. Žalovaný žalobci půjčku nevrátil ani přes jeho výzvy. Protože žalovaný tvrdil, že smlouvu o půjčce se žalobcem neuzavřel a že podpisy na listinách obsahujících smlouvu o půjčce a potvrzení o předání hotovosti nejsou jeho pravými podpisy, ustanovil soud prvního stupně postupně znalce z oboru písmoznalectví PhDr. J. V. a Mgr. J. S. Z jimi vypracovaných znaleckých posudků zjistil, že jednoznačný závěr o pravosti sporných podpisů není sice možno dovodit, avšak pravost těchto podpisů je pravděpodobná. Dospěl tak k závěru, že se žalobci jeho žalobní tvrzení podařilo prokázat, neboť jeho výpověď je podpořena výpovědí svědka L., listinnými důkazy a znaleckými posudky. Naopak výpověď žalovaného vyhodnotil jako nevěrohodnou, protože je v přímém rozporu s důkazy, jež potvrzují pravdivost výpovědi žalobce. Z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníci uzavřeli v souladu s §657 obč. zák. smlouvu o půjčce, podle níž žalobce žalovanému poskytl 500.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčenou částku žalobci vrátit do 31. 12. 1997 s dohodnutým úrokem 16 % ročně. Protože žalovaný svůj závazek nesplnil, domáhá se žalobce opodstatněně plnění z této smlouvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. září 2005, č. j. 14 Co 226/2004-176, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 500.000,- Kč s 16 % úrokem od 30. 11. 1993 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Po zopakování některých důkazů v odvolacím řízení oproti soudu prvního stupně dovodil, že z provedených důkazů nelze učinit skutkový závěr, že žalobce žalovanému 500.000,- Kč půjčil. Žalobce své tvrzení, že žalovanému půjčku poskytl, prokazoval listinami (smlouvou o půjčce a potvrzením o předání hotovosti), jež předložil k důkazům. Za situace, kdy žalovaný popíral pravost i pravdivost těchto listin, bylo na žalobci, aby prokázal, že listiny jsou pravé a že jejich obsah je pravdivý. Odvolací soud konstatoval, že žalobce své důkazní břemeno neunesl, neboť závěry znaleckých posudků neprokázaly pravost podpisů žalovaného na zkoumaných listinách a výpověď svědka L., který měl potvrdit pravdivost výpovědi žalobce ohledně jeho solventnosti, vyhodnotil jako nevěrohodnou. Uvedený svědek v průběhu řízení měnil svou výpověď, když v rámci svého výslechu před odvolacím soudem uváděl skutečnosti v rozporu s tím, co uváděl před soudem prvního stupně. Ve svém výsledku tak odvolací soud skutkové verzi žalobce neuvěřil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu konkrétně vytkl, že dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž však provedl důkazy ve stejném rozsahu jako tento soud. Odvolací soud rovněž pochybil tím, jakým způsobem hodnotil údajnou nevěrohodnost, resp. nedostatek pravosti podpisů na smlouvě o půjčce a na potvrzení o předání hotovosti. Za situace, kdy konstatoval, že „podpis na dokladu o převzetí částky nevede k jednoznačnému závěru o pravosti podpisu“ a zároveň, že „podpis na smlouvě o půjčce vede k závěru o nepravosti podpisu“, bylo jeho povinností nařídit revizní znalecký posudek. Místo toho však důkazy hodnotil sám bez bližšího vyhodnocení odlišností v posouzení dokladů o převzetí částky a o uzavření smlouvy o půjčce. V rozporu s §127 odst. 1 větou první o. s. ř. sám posoudil skutečnost, k níž je třeba odborných znalostí. Skutkové závěry odvolacího soudu pokládá za nelogické a jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro rozpor s §157 odst. 2 o. s. ř. Tím zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce uplatnil výhrady k hodnocení věrohodnosti své výpovědi jako účastníka řízení a výpovědi svědka L. odvolacím soudem. Zpochybnil správnost skutkového závěru, že v době poskytnutí půjčky nebyl solventní a žalovaný neměl hospodářský důvod k půjčení peněz, neboť takové zjištění nemá oporu ve spise. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud pominul, že u smlouvy o půjčce se nevyžaduje písemná forma; k platnosti tohoto právního úkonu postačuje shodná vůle stran o poskytnutí půjčky, její výše včetně úroku a splatnosti. Na tom nic nemění, jestliže si účastníci z důvodu právní jistoty vymění písemná potvrzení o předání půjčené částky. Odvolací soud proto nesprávně spojoval závěr o neexistenci půjčky se zjištěním o nevěrohodnosti podpisů na listinách o předání hotovosti a o uzavření smlouvy o půjčce. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Vyjádřil nesouhlas s námitkou žalobce, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je přezkoumal podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedenou vadou, jejíž existenci žalobce namítl, je řízení v posuzované věci zatíženo. Odvolací soud totiž vyšel při právním posouzení věci z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž dokazování v potřebném rozsahu opakoval nebo doplnil.
Podle §213 odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. O odchylné hodnocení důkazu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li ke změně skutkového stavu dojít pouze v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na jejich povaze rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy (tj. musí postupovat v souladu s §122 odst. 1 a §123 o. s. ř.), dokazování provést způsobem, který pro jednotlivé důkazy stanoví §125 a násl. o. s. ř. a zjednat si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Je tomu tak proto, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti a ústnosti. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoli. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků (nebyly-li provedeny dožádaným soudem). Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej rozhodnutí publikovaná pod R 64/1966 a R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 11/2001, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod označením C 61/1). Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, jestliže uvedené důkazy sám neopakoval.
Soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, z něhož vyšel při právním posouzení věci, dospěl vyhodnocením výpovědí účastníků a svědka L., znaleckých posudků znalců PhDr. J. V. a Mgr. J. S., smlouvy o půjčce, potvrzení o předání hotovosti, jakož i obsahu spisů vedených u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 134/98 a 4 C 267/99 a u Policie ČR, oddělení obecné kriminality v Prostějově, ČVS: OVPV-337/2001. Výsledek volného hodnocení těchto uvedených důkazů vyústil v jeho závěr, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 29. 12. 1993 smlouvu o půjčce, na základě níž mu poskytl 500.000,- Kč, které se žalovaný zavázal žalobci vrátit do 31. 12. 1997 a zaplatit mu 16 % úrok ročně do 30. 1. 1998. Odvolací soud při jednáních dne 9. 6. 2005, 30. 6. 2005 a 8. 9. 2005 zopakoval dokazování výslechem svědka Logaje, čtením znaleckých posudků znalců PhDr. J. V.a Mgr. J. S., smlouvy o půjčce a listiny o předání hotovosti, a sdělením obsahu spisů vedených u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 134/98 a 4 C 267/99 a u Policie ČR, oddělení obecné kriminality v Prostějově, ČVS: OVPV-337/2001. Dokazování doplnil přečtením fotokopií listin vyhotovených R. L. nazvaných „rok 1993 - vyúčtování - peněžní deník st. 12-17“ a „úhrady a převod zálohy na daň z příjmu“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce žalovanému částku 500.000,- Kč nepůjčil. Svá skutková zjištění čerpal zejména ze znaleckých posudků, listinných důkazů a z výpovědi žalovaného, kterou oproti soudu prvního stupně vyhodnotil jako věrohodnou. Konstatoval, že ze znaleckých posudků nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda podpisy žalovaného na listinách jsou pravé nebo že jsou nepravé; žalobci se tudíž nepodařilo prokázat, že pravé jsou. Výpověď svědka L., který měl prokázat solventnost žalobce, odvolací soud vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť svědek vypovídal v odvolacím řízení jinak než před soudem prvního stupně a tuto rozporuplnost nedokázal uspokojivě vysvětlit. Odchylně od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobcova výpověď je nevěrohodná; jeho skutkové verzi neuvěřil. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu než soud prvního stupně. Jelikož však nezopakoval výpovědi účastníků, z nichž čerpal své skutkové závěry soud prvního stupně, a zhodnotil je odlišně od soudu prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tím je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost již nezabýval.
K podáním žalobce ze dne 30. 3. 2007 a 5. 4. 2007, jimiž doplnil dovolání, a v nichž uvedl nové skutečnosti a připojil k nim nové důkazy, jež podle jeho přesvědčení prokazují pravdivost jeho tvrzení o poskytnutí půjčky žalovanému, a navrhl nařídit ústní jednání, lze uvést jen to, že v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu v případě, že by jejich nesprávnost měla vyjít najevo až z důkazů provedených v dovolacím řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu